Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., advokátem nezastoupené, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2008, č. j. Nco 87/2008-155, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 12. 2008 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností směřující proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo vysloveno, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě, JUDr. Jarmila Kolářová, JUDr. Zdeňka Táborská a soudkyně JUDr. Lenka Severová a JUDr. Pavlína Brzobohatá nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Co 30/2008.
Stěžovatelka se dožaduje zrušení předmětného usnesení, neboť se jím cítí být dotčena v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozhodnutí dle názoru stěžovatelky odporuje též obsahu čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V podání pak stěžovatelka podrobně rozvedla okolnosti osvědčující důvodnost vznesené námitky podjatosti výše jmenovaných soudkyň.
Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou.
K tomu předně konstatuje, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud sama, nezastoupena advokátem, jak to v případě stěžovatelů - fyzických osob bezvýjimečně vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toho si však je stěžovatelka vědoma; spolu s ústavní stížností předložila žádost o poskytnutí lhůty k odstranění tohoto nedostatku s tím, že o určení advokáta již požádala Českou advokátní komoru. Vzhledem k tomu, že z níže uvedených důvodů vyhodnotil soudce zpravodaj návrh jako nepřípustný, stěžovatelku již k odstranění vady spočívající v absenci zastoupení advokátem nevyzýval, resp. její žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty k zajištění advokáta nevyhověl, neboť by to bylo zbytečné a nehospodárné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Okolnost, že již bylo v řízení samostatně rozhodnuto k námitce účastníka tak, že soudce není vyloučen z projednávání věci, nebrání tomu, aby byla opětovně uplatněna v odvolacím řízení jako odvolací důvod. Podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. I zde platí, že tento důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti.
V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o její námitce podjatosti vznesené v rámci odvolacího řízení. Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc jí tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším (v závislosti na způsobu rozhodnutí o odvolání) v rámci žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude odvolací řízení skončeno, opírající se o zmateční důvod dle výše citovaného ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj