Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v právní věci navrhovatele Š. S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 6. 4. 2009 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel s podáním, v jehož záhlaví uvedl dvanáct různých spisových značek nejmenovaných soudů s tím, že žádá Ústavní soud, aby v uvedených kauzách zrušil veškerá dosavadní protiprávní a nezákonná rozhodnutí, případně, aby sám po důsledném prošetření vydal v uvedených kauzách rozsudek.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující jeho meritorní projednání.
Zmíněné podání však náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem nesplňuje. Navrhovatel si je sepsal sám a není zastoupen advokátem, jak to vyžaduje zákon o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud zjistil z lustrace ústavních stížností, podal tento navrhovatel v průběhu doby od 5. 8. 2003, již 23 ústavních stížností. V žádné z nich mu nebylo vyhověno, většina z nich byla buď odmítnuta pro vady návrhu nebo pro neoprávněnost navrhovatele. Navrhovatel byl přitom opakovaně Ústavním soudem poučován, jaké náležitosti má ústavní stížnost splňovat. Z toho vyplývá, že navrhovatel je již dlouho a velmi dobře informován o tom, jaké požadavky klade zákon na řádnou ústavní stížnost. Ústavní soud tedy již považuje za nadbytečné navrhovatele znovu formálně vyzývat k odstranění vad ústavní stížnosti za situace, kdy ani předchozí opakované výzvy Ústavního soudu zjevně nerespektoval.
Z obsahu podání je nad to zřejmé, že námitky navrhovatele jsou vedeny pouze v obecné rovině, přičemž z návrhu ani není jasné, čeho se v uvedených kauzách navrhovatel domáhal a jaké procesních prostředky k obraně svých práv navrhovatel dosud využil.
Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, za aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík soudce zpravodaj