51. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
52. Vzhledem k obsahu prvního okruhu námitek inkorporovaných do ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák., ve znění účinném ke dni 10. 11. 2001, nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
53. Výklad rozhodných podmínek závěru, že cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí jsou "přiměřené hodnotě akcií" (§ 183c odst. 3 obch. zák.), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. Toto soudní uvážení je omezeno dalším textem ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák., které demonstrativně stanoví kritéria pro určení "přiměřené hodnoty akcií". Interpretace právní normy předjímající "přiměřenou hodnotu akcií" zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímají (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
54. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. ve SbNU nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 31/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
55. Tak tomu v dané věci není; neplatí, že podaný výklad ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák. nemůže - posuzováno z těchto hledisek - obstát.
56. Ze srovnání rozsudku Nejvyššího soudu a ústavní stížnosti se podává existence dvou propracovaných koncepcí kladoucích na argumenty, které vycházejí z dostupných metod výkladu obecného práva, rozdílný důraz.
57. Nelze Nejvyššímu soudu - a potažmo soudu prvního a druhého stupně - vyčítat (coby soudům rozhodujícím konkrétní věc), že přisvědčily (jen) jedné z protichůdných koncepcí; podstatné je, že zejména dovolací soud ani druhou neopomíjel, a té, již užil, dal přednost vědomě, a na důkladně argumentované bázi (dále rozvinuté ve vyjádření k ústavní stížnosti).
58. Stěžovatelka přitom neoponuje ústavní stížností napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ohledně závěru, že dovolacímu přezkumu se v rozhodných souvislostech neotevřela "otázka výkladu ustanovení § 183c obch. zák., ve znění účinném ke dni 10. listopadu 2001" v celé šíři, ale toliko pokud jde o přípustnost takového postupu, kdy "výsledek zjištěný metodou diskontovaných peněžních toků (DCF) korigoval směrem dolů váženým průměrem cen, za něž byly s posuzovanými akciemi uskutečněny obchody v době šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí".
59. Stěžovatelkou oponovanému řešení sporu o způsob stanovení ceny uvedené v povinné nabídce převzetí nelze vytýkat, že "hodnotu konkrétní akcie určovalo jako hodnotu nižší než hodnotu akcií jiných akcionářů", v důsledku čehož by měla být založena kolize s čl. 11 odst. 1 Listiny.
60. Co do druhého okruhu námitek se připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
61. V projednávané věci lze stěžovatelce přisvědčit, že kupř. z rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 9. 12. 2001 sp. zn. KCP/27/2001 (ASPI ID JUD30055CZ) se podává, že: "podle § 183c odst. 5 obchodního zákoníku musí být přiměřenost ceny při nabídce převzetí doložena posudkem znalce. Hodnota musí být stanovena konkrétně, nikoliv v intervalu. Je nepřípustné, aby znalec určil, že hodnota podniku se rovná např. 140 až 160 mil. Kč.".
62. Soud prvního stupně ani soud odvolací ve svých rozsudcích blíže nevysvětlily (dovolací soud k tomu neměl procesní prostor), proč by se mělo řešení podané znaleckým posudkem v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou lišit od požadavků Komise pro cenné papíry týkajících se určení ceny uvedené v povinné nabídce převzetí; v tomto směru procesní úvahy Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze vzbuzují pochybnosti.
63. K dodatečnému vysvětlení podanému ve vyjádření soudu prvního stupně, podle něhož námitka, že je třeba určit "jedinou správnou cenu", je "absurdní" tím, že by to i při minimálním rozdílu "bez dalšího" vyvolalo "neplatnost všech odkupů", postačí připomenout ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění, jehož druhá a třetí věta stanoví, že přestože cena v povinné nabídce převzetí nebyla přiměřená, je smlouva platná. Ten, kdo takovou nabídku převzetí přijal, je oprávněn domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou.
64. Přesto však dosah stěžovatelčiny námitky, že sporný znalecký posudek stanovuje "přiměřenou cenu" intervalem, se - v rovině ústavněprávního posouzení - zjevně relativizuje zejména tím, že nenastala situace, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají (cena v povinné nabídce převzetí se nacházela uvnitř intervalu), a ústavněprávní rozměr jí proto přičíst nelze; existenci extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními stěžovatelka ani netvrdí.
65. Námitka, že stanovení "přiměřené hodnoty akcií" intervalem potenciálně vnáší mezi akcionáře protiústavní nerovnost (čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny), nemá v dané věci potřebného praktického významu, jelikož uvedené "rozpětí" nebylo obsaženo v posudku znalce dokládajícího přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí (§ 183c odst. 5 věta první obch. zák. v rozhodném znění), ale až v následujícím soudním řízení. Jinak řečeno, za účastnické cenné papíry cílové společnosti vedlejší účastnice neuhrazovala rozdílné kupní ceny.
66. Ke třetí výhradě spojené s hodnocením znaleckých posudků předložených stěžovatelkou a proti opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o jejím návrhu ze dne 24. 3. 2004 na vypracování revizního znaleckého posudku se patří uvést, že nelze upírat validitu úvaze odvolacího soudu, podle kterého "pokud původní znalecký posudek vyhověl požadavkům Komise při udělení souhlasu a nebyl vyvrácen ani soudem stanovenými znalci, pak není důvod pro doplnění řízení revizním posudkem ani dalšími důkazy navrhovanými žalobkyní (zejména týkajícími se ocenění akcií při nabídce převzetí v jiných společnostech)".
67. Námitce spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně znaleckých posudků předložených stěžovatelkou lze přisvědčit potud, že svojí stručností očekáváním, jež stěžovatelka vyvozuje z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, formálně nevyhovuje, resp. vyhovuje jen parciálně.
68. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
69. Odůvodněním rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu přitom nelze jakkoliv upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí, podávají.
70. Pokud stěžovatelka jen pro "dokreslení" poukazuje na znalecký posudek vypracovaný společností American Appraisal, s. r. o., ke dni 10. 11. 2001 k určení ceny přiměřené hodnotě akcie společnosti Eurovia S. A. ke dni 31. 5. 2005, je třeba souhlasit s názorem, že správnost znaleckého posudku nelze bez dalšího poměřovat posudkem (v něm použitými metodami oceňování akcií) pozdějším.
71. Je proto namístě shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky nebyla doložena. Ústavní soud tím nevstupuje do odborného sporu o výklad podústavního práva, nýbrž (toliko) uzavírá, že právní posouzení konkrétní věci, které mu bylo předestřeno k posouzení, mít za ústavně nekonformní nelze.
72. Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nálezem zamítl.