Jak již Ústavní soud zcela přiléhavě konstatoval v usnesení sp. zn. II. ÚS 1932/07: "Je na místě odmítnout tvrzení stěžovatele, že fotbal ve své vrcholové podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že její rozsah a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv další (jiné) ingerence, a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti obstarávat věci obecného zájmu. S ohledem na výše uvedené, výklad pojmu "obecný zájem" není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné mít na zřeteli i všechna výše uvedená sportovní, ekonomická a kulturně společenská hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). A přestože je otázka dodržování sportovních pravidel ("fair play") nepochybně především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení ingerence státu (včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané souvislosti je proto zcela zjevné, že otázku dodržování pravidel "fair play" stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen reagovat, a to i v rovině trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin dotýkající se různých zájmů velké části společnosti. Tak tomu je i v oblasti nabízení a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007). A tak i činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku, je nepochybně oním "obstaráním věci obecného zájmu" ve smyslu ustanovení § 160, § 161 a násl. trestního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že korupce ve fotbale je v současné době celoevropským problémem, nikoli pouze problémem v České republice, musely i další státy řešit obdobnou otázku, přičemž dospěly ke stejnému názoru, tedy že fotbal je třeba vnímat jako celospolečenský fenomén a jakékoliv projevy korupce (podplácení, ovlivňování výsledků aj.) v rámci fotbalového hnutí je nutné považovat za společensky nebezpečné a tedy trestné (srov. např. rozhodnutí německého BGH, 5 StR 181/06, řešící korupční skandál v Německu v roce 2005, či korupční skandály v Itálii (2006) nebo v současnosti v Polsku)."
Jak patrno, obecné soudy interpretovaly pojem "obecného zájmu" v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a jejich závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení ve smyslu § 161 odst. 1 trestního zákona nebylo možno nic vytknout.
Pokud jde o uložený peněžitý trest a trest zákazu činnosti, z čl. 90 Ústavy České republiky vyplývá, že o vině a trestu za trestné činy rozhodují toliko obecné soudy, přičemž trestní zákon jim může pro jejich rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž jim přísluší právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat, neboť se jedná o otázku náležející do sféry nezávislého soudcovského uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 647/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do něj zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03 a sp. zn. IV. ÚS 286/99). Jinými slovy řečeno, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecnými soudy, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.
V případě stěžovatele umožňovalo uložení peněžitého trestu přímo ustanovení § 161 odst. 1 trestního zákona. Dle § 53 odst. 2 téhož předpisu tedy nebylo třeba, aby byla současně splněna i podmínka získání nebo snahy o získání majetkového prospěchu. Rovněž výše uloženého trestu se pohybovala v zákonném rozmezí, přičemž stěžovatel svou námitku, že tato neodpovídá jeho majetkovým poměrům, v opravném prostředku a ostatně ani v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizoval. Za těchto okolností shledal Ústavní soud uložený trest plně ústavně konformním. Rovněž trest zákazu výkonu činnosti byl stěžovateli uložen v souladu s § 49 trestního zákona. Účelem tohoto trestu bylo zabránit stěžovateli v přístupu k funkcím, v nichž by měl možnost působit na regulérnost fotbalových soutěží, přičemž vymezení provedené krajským soudem tento účel plní bez toho, aby stěžovatele nepřípustně omezovalo v jiných oblastech života. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny neobstojí, neboť trest zákazu činnosti představuje zákonné omezení práva předvídané v čl. 26 odst. 2 Listiny. Kdyby měla platit argumentace stěžovatele, znamenalo by to, že by například řidič z povolání mohl namítat, že mu nemůže být uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, neboť tak ztratí způsob obživy, což by vedlo k zcela absurdnímu závěru, že i osobě, která zavinila vážnou dopravní nehodu, by nebylo možno odebrat řidičské oprávnění. Krom toho tvrzení, že stěžovatel není schopen pracovat mimo fotbalové prostředí, je zjevně přehnané.
Co se týče výtek vůči usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, nebylo shledáno, že by aplikace uplatněných dovolacích důvodů byla nepřiměřeně restriktivní. Naopak, Nejvyšší soud se všemi řádně uplatněnými dovolacími důvody pečlivě zabýval a s argumentací stěžovatele se v potřebném rozsahu vypořádal.
Ve vztahu k námitce, že orgány činné v trestním řízení měly zahájit vůči stěžovateli trestní stíhání a neměly jej nechat v trestné činnosti pokračovat, shledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, a to s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Zmíněný princip se do rozhodování Ústavního soudu promítá nejen v rovině formální, tedy v tom smyslu, že stěžovatel je povinen vyčerpat veškeré procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti namítnout porušení konkrétních práv již v řízení o opravném prostředku a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel v řízení takovou námitku neuplatnil, Ústavní soud se proto nemohl jeho argumentací věcně zabývat.
Jelikož nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatel napadl v petitu ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů jako celek (en bloc), tedy včetně výroku rozsudku obvodního soudu sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006 o zproštění obžaloby (přislíbení úplatku delegátovi L. D.), který byl pro něj ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost nepřípustná, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatel tento výrok nenapadl odvoláním a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a především proto, že svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatele negativně zasáhnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu