21. Prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tzn. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (sp. zn. III. ÚS 232/95).
22. Zatímco účelem manipulativního přidělování věcí charakteristického pro totalitarismus je plnit vůli zadavatele (zpravidla stranických orgánů), účelem práva na zákonného soudce v liberální demokracii je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08).
23. Jak již bylo vyloženo, záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat (ať již při prvotním napadení věci nebo v určitých zákonem vymezených případech, v nichž dochází ke změně v osobě soudce), ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny ovšem současně obsahuje výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
24. Je nepochybné, že napadená část ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu představuje zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť umožňuje odejmout věc soudci, jemuž byla na počátku přidělena. Nedochází tak sice k porušení záruk vztahujících se ke způsobu ustanovení soudce, neboť nový soudce bude opět určen na základě shodných kritérií jako soudce původní, tzn. dle rozvrhu práce příslušného soudu, nicméně je jím porušena výše popsaná ústavně garantovaná stabilita obsazení soudu.
25. Ústavní soud proto podrobil napadené ustanovení testu proporcionality, jenž náleží ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů, tak soudů mezinárodních, posuzuje-li se konflikt ustanovení právního řádu, sledující ochranu ústavně zaručeného práva či veřejného zájmu, s jiným základním právem či svobodou.
26. První kritérium testu proporcionality představuje způsobilost napadeného ustanovení dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Toto kritérium je dle názoru Ústavního soudu v případě napadeného ustanovení splněno. Ústavně aprobovaným účelem, jenž je sledován napadeným ustanovením jako celkem, je ochrana práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu řeší situace, kdy soudce soudu prvního stupně, jemuž byla věc přidělena, není schopen zakončit řízení zákonným způsobem. Předmětné ustanovení tedy chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně a umožňuje jim domoci se ochrany svých práv. Ústavní soud se v tomto ohledu neztotožnil s právním názorem stěžovatelky, že případná pochybení soudce, projevující se v podobě vad zatěžujících řízení, by měla být řešena toliko cestou kárné žaloby, neboť kárné řízení s příslušným soudcem neřeší dostatečně pružně problém účastníků řízení a ani případné kárné potrestání soudce nemusí zajistit zdárný průběh řízení.
27. Druhým kritériem testu proporcionality je hledisko potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze těch prostředků, jež jsou ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám nejšetrnější, za třetí kritérium je pak považován princip přiměřenosti v užším smyslu, dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04, z důvodové zprávy k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, vyplývá, že zákonodárce předpokládal aplikaci tohoto institutu toliko za použití restriktivního výkladu, aby tak byly minimalizovány dopady do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. V důvodové zprávě zákonodárce podmínil použití tohoto ustanovení skutečností, že důvod zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně měl charakter závažné (tedy nikoli běžné) vady, a navíc zdůraznil, že postoupení není ani v těchto případech namístě vždy - pouze tehdy, když podle úsudku odvolacího soudu podepřeného konkrétními skutečnostmi je zde důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Napadené ustanovení bylo začleněno do právního řádu odůvodněně, aby plnilo zákonodárcem sledovaný účel, současně však s vědomím, že kvůli možnému ohrožení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce musí být soudy vykládáno ústavně konformně a k jeho použití může být přikročeno pouze výjimečně.
28. Lze tedy uzavřít, že napadené ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny (k tomu dále níže).
29. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh na zrušení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" odmítl jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
VI.
30. Ústavní soud tedy dále zkoumal, zda vrchní soud jako soud odvolací postupoval v projednávané věci dle výše uvedených maxim, tzn. vykládal svou kompetenci restriktivně a aplikoval ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu způsobem šetřícím v maximální možné míře ústavně zaručené právo účastníků na zákonného soudce. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, Ústavní soud shledal, že se tak nestalo a výrokem II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
31. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04, proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
32. Ústavní soud tedy napadený výrok věcně přezkoumal, přičemž se v prvé řadě zabýval otázkou, zda odvolací soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Shledal přitom, že z odůvodnění napadeného výroku není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu jako celku, jak byl vyložen výše, je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelky a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné.
33. Vrchní soud jako soud odvolací dle názoru Ústavního soudu své rozhodnutí o odnětí věci samosoudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje. Absence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady.
34. Jelikož Ústavní soud shledal u napadeného rozhodnutí vadu spočívající v absenci adekvátního odůvodnění, jež sama o sobě postačovala jako důvod pro kasaci napadeného výroku, nebyl již nucen přistupovat k dalšímu kroku, jímž by bylo meritorní posouzení souladu odůvodnění s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na zákonného soudce, zahrnující mimo jiné i hodnocení, zda jsou vady vytýkány soudu prvního stupně právem či nikoliv. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zdůrazňuje, z hlediska možného opětovného rozhodování vrchního soudu v této věci, že důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení.
35. Ústavní soud rovněž v souvislosti s možným dotčením práva stěžovatelky a vedlejších účastníků řízení na spravedlivý proces, resp. projednání věci v přiměřené lhůtě, podotýká, že řízení před soudem prvního stupně probíhalo bez průtahů, přičemž meritorní rozhodnutí bylo vydáno necelého půl roku po podání žaloby, což významně snižuje riziko, že poskytnutí "druhého pokusu" témuž soudci zasáhne významně do ústavně zaručených práv účastníků řízení zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
36. Co se týče tvrzení vedlejších účastníků č. 2, 3 a 7, že skrytým důvodem pro postup odvolacího soudu byla jeho z minulých zkušeností vyplývající skepse vůči kvalitám rozhodování soudce JUDr. Vojtěcha Cepla, Ústavní soud konstatuje, že taková úvaha v odůvodnění odvolacího soudu (a ostatně i v jeho vyjádření k ústavní stížnosti) zcela absentovala, a proto návrh na provádění dokazování v tomto směru zamítl. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že takové odůvodnění aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by bylo z ústavněprávního hlediska zcela neakceptovatelné pro zjevnou předpojatost odvolacího senátu.
37. Toliko jako obiter dictum uvádí Ústavní soud ještě jeden důvod, který měl rovněž vést vrchní soud při aplikaci § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ke zdrženlivosti, a to, že je nepochybně i v zájmu vedlejších účastníků, aby v řízení pokračoval týž samosoudce. Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání J. Č., kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.
38. Na základě takto vyložených důvodů Ústavní soud dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Důsledkem uvedeného jest, že po kasaci napadeného rozhodnutí se projednávání a rozhodování věci vrátí řádně obsazenému soudu prvního stupně.