7. Z uvedeného je patrno, že zákonodárce nezvolil takovou úpravu, která by byla co nejšetrnější ve vztahu k základním právům osob expropriovaných či osob, jejichž vlastnictví je jinak omezováno, resp. která by poskytla nejvyšší možný stupeň ochrany jejich základním právům, ač ta eventuálně byla porušena ve skutečně klasickém vertikálně uspořádaném vztahu - totiž byla porušena státem při výkonu jeho "vrchnostenských" oprávnění. Proto lze uzavřít, že napadená právní úprava neproporcionálně omezuje vlastnické právo těchto osob, resp. neposkytuje mu nejvyšší možnou míru ochrany (jak vyžaduje uplatnění principu proporcionality), jaké by bylo možno dosáhnout svěřením agendy do jurisdikce správního soudnictví. Jinak je též zřejmé, že tak by se také maximalizoval zásadou proporcionality vyžadovaný respekt k základnímu právu na soudní ochranu základních práv, garantovanému poslední větou ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny.
8. Napadená úprava je dle mého názoru také v kolizi s principem právního státu, normovaným v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jak na to správně poukázal navrhovatel, neboť z hlediska obsahového vylučuje z rozhodování (obecného) soudu posouzení existence veřejného zájmu a z hlediska formy rozhodnutí vylučuje zrušení správního rozhodnutí, které porušení základního práva na vlastnictví způsobilo. Správní orgány tak nejsou obecným soudem skrze kasaci svých rozhodnutí přímo nuceny opravovat své právní názory při rozhodování obdobných kauz v budoucnu. Naopak, své chyby mohou dále opakovat, aniž by se jim věci vracely, a aniž by tak na ně byl vyvíjen tlak k akceptaci názorů vyslovených správním soudem, kdyby rozhodoval on. Fakt, že správní orgány se bez dalšího tlaku soudním rozhodnutím dobrovolně ne vždy podvolí, je Ústavnímu soudu znám z jeho praxe (viz nedávné, dokonce mediálně prezentované, odmítnutí podrobit se rozhodnutí Ústavního soudu ze strany správních úředníků - rozhodnutí ve věcisp. zn. I. ÚS 1835/07ze dne 18. 11. 2008, N 196/51 SbNU 375). A tak lze uzavřít, že se dotčená oblast rozhodování správních orgánů vskutku vymyká efektivní soudní kontrole, což je v právním státě naprosto nepřípustné.
9. Nadto, setrvávají-li správní orgány na svém způsobu právního posouzení určitých opakujících se skutkových okolností nebo na svém výkladu práva, a je-li tedy třeba jejich chybná rozhodnutí (v lepším případě) opakovaně hojit rozhodováním obecného soudu, je opět zcela zřejmé, že sama právní úprava přispívá k předvídatelnému prodlužování řízení o expropriaci či omezení vlastnických práv, braného jako celek. Opět tak není respektován princip proporcionality, vztažený tentokrát k základnímu právu na fair proces. Jednotlivé osoby jsou totiž, i tímto zmíněným strukturálním nedostatkem samotné právní úpravy, ohrožovány porušením tohoto svého základního práva, a to z hlediska trvání celkové délky řízení, byť formálně jde o řízení dvě - správní a soudní (před obecným soudem), čemuž by se zabránilo svěřením předmětné agendy právě do správního soudnictví.