37. Se zřetelem na shromážděné podklady k danému případu a na vyjádření příslušných dotčených orgánů státní moci (srov. shora) souhlasí i Ústavní soud s názorem, že předmětná jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako sociální dávka stojící mimo systém důchodového pojištění, ale jako - i když poněkud nestandardní - plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění (pozn.: příspěvek bylo proto třeba vyplatit i do ciziny), tedy s ohledem na to, jaká je výše důchodů poskytovaných podle právní úpravy platné v České republice; poživatelů cizích důchodů žijících na území České republiky se týkat nemohla. Tento přístup bylo možné považovat za jednorázovou quasi valorizaci důchodu. Logicky a z podstaty věci samé pak platí, jak připomnělo Ministerstvo práce a sociálních věcí, že jeho výše byla koncipována s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod; úrovní příjmů osob, které pobírají důchod z cizího státu, mnohdy se svou výší značně lišící od důchodu českého, se zákonodárce nezabýval a ani zabývat nemohl.
38. V uvedeném postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou diskriminaci; je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodů reagující na aktuální příjmovou a cenovou úroveň konkrétního státu budou prováděny. Zvolený postup lze považovat za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho účelu přiměřený. Ad absurdum vzato, v případě vyhovění danému návrhu, tedy v podstatě v případě přiznání této jednorázové kompenzace i poživatelům slovenských (a jiných cizích) důchodů žijícím na území České republiky by se naopak mohly oprávněně cítit diskriminovány i jiné skupiny osob, a to nejen důchodců, pokud by nebylo přijato řešení plošné.
39. Se zřetelem k tomu neobstojí navrhovatelem namítaný údajný nesoulad napadené právní úpravy s čl. 17 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, neboť tato smlouva se týkala jen oblasti státních sociálních dávek, leč uvedený příspěvek měl, jak je vyloženo výše, charakter plnění důchodového. Je třeba rovněž souhlasit s názory Senátu Parlamentu České republiky a Ministerstva práce a sociálních věcí, jež ve svých vyjádřeních připomněly mj., že jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky do Evropské unie neuplatňuje, jak to vyplývá z čl. 6 nařízení č. 1408/1971 EHS. K námitkám navrhovatele ohledně nesouladu dané právní úpravy s tímto nařízením pak stačí zopakovat, že uvedené nařízení nikde nestanoví, že úpravy činěné u vlastních důchodů (včetně valorizace) musí být prováděny i u důchodů cizích, pokud poživatelé cizího důchodu bydlí na území daného konkrétního státu. Je v souladu se zásadou rovnosti zacházení uvedenou v tomto nařízení, jestliže úprava příspěvku v zákoně č. 237/2004 Sb. není vázána na pobyt nebo na státní příslušnost, ale na podmínku jinou, tj. na výplatu důchodu z českého důchodového pojištění. Ostatně, nelze přehlédnout, že právo Evropské unie referenčním kritériem posuzování ústavnosti zákonů a ostatních právních předpisů pro Ústavní soud není.
40. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že sama výše předmětné částky, tedy 1 000 Kč (cca 40 Euro), navíc jednorázově vyplácená, může stěží založit, pokud jde o jednotlivce, natolik neodůvodněnou nerovnost, že by mohla zasáhnout ústavní rovinu, byť ve vztahu ke státnímu rozpočtu o zanedbatelnou částku nejde. Za veřejný zájem lze pak nepochybně považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky určenými k vyplácení důchodů ve výši stanovené právními předpisy.
41. Proto Ústavní soud návrh zamítl.
42. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil.