38. Z výše uvedeného důvodu neobstojí ani zbylá napadená ustanovení předmětné vyhlášky, která specifikují povinnosti při odstraňování závad ve schůdnosti chodníků. Pokud by tato ustanovení měla dopadat na vlastníka či správce nemovitostí hraničících se silnicí nebo místní komunikací, stanovila by povinnosti nad rozsah povinností stanovených v zákoně, neboť zákon o pozemních komunikacích stanovuje takovou povinnost toliko vlastníkům pozemních komunikací. Oprávnění obce takto regulovat povinnosti vlastníků a správců přilehlých nemovitostí nelze dovodit ani z § 10 zákona o obcích. Pokud by napadená ustanovení byla vykládána tak, že konstruují povinnosti vlastníků komunikací, pak ovšem taková úprava rovněž neobstojí. Podle § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 97/2009 Sb., je sice obec oprávněna stanovit rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic, ovšem toliko ve formě nařízení. Z uvedeného vyplývá, že zmocnění obce nespadá do její samostatné působnosti, nýbrž obec je k příslušné konkretizaci povinnosti vlastníků přilehlých nemovitostí oprávněna pouze formou nařízení obce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (viz výše), bod 57, rovněž usnesení ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. Pl. ÚS 11/06 a usnesení ze dne 9. července 2007 sp. zn. Pl. ÚS 31/06 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr, že obec vybočila z mezí své věcné působnosti, se tak bez dalšího uplatní i ve vztahu k těmto napadeným ustanovením, a proto ani tato ve 2. kroku testu neobstála.
V.III
Posouzení z hlediska 4. kroku testu
39. Ústavní soud nakonec posoudil napadená ustanovení, vůči nimž neshledal v předchozích krocích testu důvod derogace, z hlediska rozumnosti, tedy zda se rozhodnutí obce nejeví zjevně absurdní, tj. kdy soudní přezkum vede jen k jedinému možnému závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán [srov. nález ze dne 13. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb.), bod 22]. Dospěl přitom k závěru, že takovýto důvod dán není.
40. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud zrušil napadená ustanovení čl. 2 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) a čl. 3 předmětné vyhlášky podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.