Jsme toho názoru, že návrh měl být odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu. Náš nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst. 1 písm.k) Ústavy a § 120 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaných ustanovení Ústavní soud rozhoduje ve sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě byla návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadena dvě rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu - jednak rozhodnutí sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že jeho předseda JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodování kárné věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery, a dále rozhodnutí stejné spisové značky, kterým byla tato věc odňata z projednávání u Vrchního soudu v Olomouci a přikázána Vrchnímu soudu v Praze. Navrhovatelka spatřovala podstatu sporu o kompetence v tvrzení, že o případném vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu z projednávání předmětné věci byla příslušná rozhodovat sama, a nikoliv senát, kterému byla věc k rozhodování ostatně přikázána rozhodnutím obou předsedů kolegií Nejvyššího soudu s ohledem na to, že ona sama je jako kárná žalobkyně procesní stranou řízení, a nemůže tedy rozhodovat "ve své vlastní věci". Zásadní otázkou je vymezení účastníků kompetenčního sporu vedeného před Ústavním soudem. Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a podle § 120 zákona o Ústavním soudu rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí mezi státními orgány navzájem nebo mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků. V projednávaném případě však byla kompetenční žaloba podána předsedkyní Nejvyššího soudu proti jednomu ze senátů téhož soudu v podobě quasi pozitivního kompetenčního konfliktu. Jde tedy nepochybně pouze o spor o určení věcné příslušnosti k procesnímu rozhodnutí v řízení probíhajícím uvnitř jednoho a téhož státního orgánu - Nejvyššího soudu. Za státní orgán je třeba považovat takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Již ve svých odlišných stanoviscích k nálezusp. zn. Pl. ÚS 17/06jsme vyložili, proč nepovažujeme funkci předsedy Nejvyššího soudu za státní orgán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, ale za funkcionáře pověřeného výkonem správních funkcí; ostatně § 118 a 119 zákona o soudech a soudcích stanoví, že výkonem státní správy jsou pověřeni předsedové soudů, přičemž "nesmí zasahovat do nezávislosti soudů". Nestojí tedy vně soudu jako specifického orgánu státní moci, ale jsou jeho součástí. Za státní orgán tím spíše nelze považovat jednotlivý senát Nejvyššího soudu, který v souladu (nebo případně v rozporu) s platným rozvrhem práce a vnitřními předpisy soudu vykonává judiciální činnost. Z hlediska ústavního pak za orgán státní moci (v daném případě moci soudní) nutno považovat každý soud, nikoli však jeho vnitřní části, což ostatně vyplývá jak z čl. 90 a 91 Ústavy, tak z ustanovení § 8 zákona o soudech a soudcích ("Soustavu soudů tvoří .... Soudy jsou účetními jednotkami."), § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (soudy jsou organizačními složkami státu) nebo např. § 33 odst. 7 (soud se skládá ze senátů a samosoudců). Nemůžeme se tudíž ztotožnit s argumentací nálezu, která jednotlivým částem Nejvyššího soudu přiznává povahu "státního orgánu svébytného" toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě nebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně jednat. Důsledkem takové úvahy by pak byla situace, kdy veškeré spory o příslušnost uvnitř Nejvyššího soudu mezi jeho jednotlivými částmi (senáty, kolegii, funkcionáři apod.) by řešil jako spory o rozsah kompetence Ústavní soud. Nejvyšší soud je vrcholem soustavy obecných soudů, kterým Ústava a právní řád svěřují výlučnou kompetenci jménem státu ("jménem republiky") k poskytování ochrany práv a rozhodování o vině a trestu (čl. 90 Ústavy). Způsob výkonu této Ústavou svěřené kompetence z úrovně Nejvyššího soudu pak upravují právní předpisy (především normy procesního práva a organizační normy) a vnitřní organizační předpisy Nejvyššího soudu (zejména jeho jednací řád a rozvrh práce). Eventuální pochybení při jejich aplikaci, ke kterému v daném případě patrně skutečně došlo, však není možno dle našeho soudu řešit cestou kompetenčního sporu vedeného mezi jednotlivými složkami Nejvyššího soudu před Ústavním soudem.
2. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
uplatněné podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů k nálezu Ústavního soudu:
Podle ustanovení § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy rozhoduje Ústavní soud spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Zákon tedy definuje kompetenční spory především jako spory mezi samostatnými státními orgány nebo státními orgány a orgány samosprávy. Nikoliv jako spory mezi orgány téhož státního orgánu.
V souzeném případu šlo o spor o věcnou příslušnost k řešení námitky podjatosti člena kárného senátu, který měl rozhodovat o procesní otázce odnětí věci kárně obviněného předsedkyní Nejvyššího soudu vedené u Vrchního soudu v Olomouci a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Podle dikce zákona platného v době rozhodování o podjatosti člena kárného senátu rozhodoval předseda kárného soudu. Předseda kárného soudu a kárný senát nejsou samostatnými státními orgány, ale jsou orgány kárného soudu. Proto spor o to, kdo má rozhodnout o podjatosti člena kárného senátu v řízení, kde předseda kárného soudu je současně kárným žalobcem, není kompetenčním sporem ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, ale sporem o věcnou příslušnost k rozhodnutí o této otázce. Předsedkyně Nejvyššího soudu proto nebyla věcně aktivně legitimována k podání návrhu na vyslovení příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle § 10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. 9. 2008, neboť z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by vystupovala jako samostatný státní orgán, ale vystupovala jako předseda kárného soudu. V tom se její pozice liší od pozice, ve které vystupovala ve věcisp. zn. Pl. ÚS 17/06, kde Ústavní soud formuloval závěr, že předseda Nejvyššího soudu jako orgán jiného orgánu má v mezích svých výlučných oprávnění též oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě například ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Zde totiž nejde o výlučnou pravomoc předsedy Nejvyššího soudu, nýbrž o pravomoc předsedy kárného soudu, kterým není jen předseda Nejvyššího soudu, ale i předsedové jiných kárných soudů.
I kdybych pominul shora uvedenou argumentaci a připustil, že v případě kolize u příslušnosti k rozhodnutí o vyloučení člena kárného senátu jde o kompetenční spor, pak v tomto konkrétním případě předsedkyně Nejvyššího soudu nemohla být věcně aktivně legitimována, a to z toho důvodu, že v posuzované věci byla sama kárným žalobcem, a proto nemohla rozhodovat o vyloučení soudce kárného senátu v této věci. Opak by měl za následek dotčení v principu nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování (ve smyslu čl. 81 a následujících Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny), jelikož účastník řízení by rozhodoval o podjatosti soudce v řízení, jehož je stranou. Pokud nemohla být dotčena její příslušnost k rozhodnutí, protože o vyloučení člena kárného senátu z důvodů podjatosti nemohla rozhodovat, nemohla být ani aktivně legitimována k podání kompetenčního návrhu.
Kromě toho se plénum nevypořádalo s nálezem Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 182/05ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39), ve kterém první senát Ústavního soudu mimo jiné formuloval závěr, že podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce je úkonem státu-účastníka pracovněprávních vztahů (a proto právnické osoby a zaměstnavatele), a stát tedy v tomto případě nositelem veřejné moci nebyl. Z toho pak dovodil, že okresní státní zástupkyně byla oprávněna k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukázal na to, že zákonodárce v právním řádu rozlišuje postavení státu jako "státu-nositele veřejné moci" a postavení "státu-právnické osoby", což vyplývá i ze zákona o Ústavním soudu, který explicitně uznal, že právnické osoby mají právo podat ústavní stížnost [ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud Ústavní soud jednou uznal, že kárný žalobce v konkrétním řízení vedeném podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, je v postavení účastníka pracovněprávního vztahu, nelze mu přiznat dvojí postavení v témže řízení, jednou jako samostatného státního orgánu a jednou jako účastníka pracovněprávního vztahu. Pokud tedy předsedkyně Nejvyššího soudu v postavení kárné žalobkyně měla výhrady k postupu kárného senátu z toho důvodu, že nebyl věcně příslušný k rozhodnutí v souzené věci, byl zde při splnění zákonem stanovených podmínek, prostor pro podání ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů jsem proto hlasoval proti většinovému názoru pléna.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
1. S většinovým stanoviskem vyjádřeným ve výroku a odůvodnění nálezu v dané věci nesouhlasím z následujících důvodů.
2. Především mám za to, že návrh měl být odmítnut buď podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo podle písm. e) téhož ustanovení jako návrh nepřípustný, anebo podle téhož ustanovení avšak písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
I. Osoba zjevně neoprávněná
3. K závěru uvedenému v prvé alternativě mne vedou následující úvahy:
Soudního rozhodnutí k ochraně svých oprávnění či kompetencí se může domáhat jen taková osoba personálně ztělesňující orgán, o jehož kompetence jde, která je v konkrétním případě reálně uplatnit může. Jinými slovy, taková osoba nesmí být vyloučena z uplatnění orgánních kompetencí z důvodů charakterizujících podjatost, které předvídá zákon. Jsou-li prima facie patrny zákonné důvody pro její vyloučení (tak, jako v daném případě), musí být schopna vykázat se pravomocným rozhodnutím o tom, že vyloučena z uplatnění kompetence přesto není. Nesplní-li tuto podmínku, nelze ji považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu, neboť tak je k posouzení jejího vyloučení z rozhodování věci vlastně povoláván Ústavní soud, což se také v daném případě stalo, ač posuzování podjatosti předsedy Nejvyššího soudu rozhodně nepatří do jeho kompetencí. Zjevnou neoprávněnost navrhovatele je dle mého soudu třeba interpretovat tak, že inkluduje i požadavek spočívající ve vyloučení stavu, kdy navrhovatel podáním k Ústavnímu soudu chce řešit situaci, kterou navodil svým evidentně chybným jednáním či opomenutím. Z tohoto důvodu bylo přijetí návrhu k věcnému posouzení chybné.
II. Nepřípustný návrh
4. Pokud jde o druhou alternativu, uvádím následující argumenty:
Navrhovatelka je totiž v daném případě kárnou žalobkyní. Přesto návrhem na vyřešení kompetenčního sporu uplatňovala pro sebe oprávnění rozhodovat o možné podjatosti předsedy kárného senátu, který měl rozhodovat o návrhu navrhovatelkou kárně obviněného místopředsedy Nejvyššího soudu na delegaci jeho kárné věci. Tím, že se navrhovatelka z rozhodování nevyloučila, ač tak byla jednoznačně povinnou učinit na základě přiměřeného použití § 30 odst. 2 ve spojení s § 31 odst. 1 tr. řádu, jak ji velí ustanovení § 25 zákona č. 7/2002, navodila situaci, kdy nemohlo dojít k uplatnění algoritmu předvídaného jednacím řádem Nejvyššího soudu České republiky v ustanoveních čl. 26 a 29, když posledně zmíněné ustanovení předvídá zástup předsedy a místopředsedy pověřeným předsedou kolegia. Ostatně nález dospívá k řešení předvídanému jednacím řádem, byť tvrdí, že bylo pro nalezení tohoto výsledku zapotřebí soudcovské tvorby práva, s čímž nemohu souhlasit, neboť jde o pouhou aplikaci jednacího řádu Nejvyššího soudu, tedy interního předpisu Nejvyššího soudu, který zavazuje i reprezentanty Nejvyššího soudu, tj. předsedu a místopředsedu. Ostatně soudcovská tvorba práva v případě stanovení rozsahu kompetencí (na rozdíl od dotváření práva hmotného a procesního) je velmi nezvyklým, zjevně ústavněprávně problematickým (čl. 2 odst. 2 Listiny jistě slouží i k vyloučení posunů v oblasti kompetencí, které by totiž mohly vést až ke zkreslování či faktickému posuvu v dělbě mocí), a proto dosti nebezpečným fenoménem. Naznačený algoritmus se však reálně nemohl uplatnit, neboť navrhovatelka nedostála povinnosti, kterou jí zákon (shora citovaná ustanovení tr. řádu) ukládá, a nevyzvala poté, co by tak sama učinila, ke stejnému postupu ani kárně obviněného místopředsedu. Z uvedeného plyne, že existoval mechanismus, jehož aplikací by se věc vyřešila a zásah Ústavního soudu by nebyl potřebný. Protože i v kompetenčních sporech je jistě třeba uplatňovat princip subsidiarity, který velí, aby Ústavní soud zasahoval jen v případech, není-li možno věc vyřešit před jinými orgány, je možno dospět k závěru, že navrhovatelka uplatnila návrh nepřípustný. Nepřípustnost návrhu ve smyslu § 122 zákona o Ústavním soudu však naopak dovodit nelze.
III. Nepříslušnost Ústavního soudu
5. Pro případné uplatnění třetí alternativy svědčí následující zdůvodnění:
Danou věc nemůže Ústavní soud vůbec posuzovat, neboť nejde o spor o uplatnění kompetencí tak, jak má na mysli ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky, které lze prosazovat v řízení před Ústavním soudem upraveným v oddílu devátém hlavy druhé části druhé zákona o Ústavním soudu (§ 120 až 125). Účelem citovaného ustanovení Ústavy je totiž bezpochyby ochrana dělby moci (horizontální i vertikální) ve státu. Navrhovatelka se dle mého názoru (který souzní s mými disentujícími kolegy) ve skutečnosti domáhala rozhodnutí, jímž by byla stvrzena toliko její věcná příslušnost k rozhodování o podjatosti předsedy kárného senátu, kterou si dle jejího názoru neoprávněně atrahoval kárný senát Nejvyššího soudu. Účelem všech ustanovení o vymezování věcné kompetence obsažených v různých procesních předpisech však je stanovit co nejpřiléhavěji zákonného soudce, který má být garantem odborného, nezávislého a nestranného rozhodování. Z uvedeného je zřejmé, že účely obou institutů jsou velmi rozdílné.
6. Nicméně, navrhovatelka jaksi implicitně považuje kárný senát za státní orgán, ač jako účastníka řízení uvádí ve svém návrhu bez dalšího upřesnění Nejvyšší soud, tedy bez toho, že by orgán, s nímž chce kompetenční spor vést, blíže specifikovala. Věc lze vnímat i tak, že navrhovatelka se domnívá, že předseda Nejvyššího soudu má Ústavním soudem již v minulosti stvrzenou orgánní kvalitu (nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/06), která mu zřejmě má svědčit ve všech vztazích, včetně vztahů s ostatními judiciálními tělesy Nejvyššího soudu, a která proto zřejmě opravňuje i k podání návrhu proti instituci Nejvyššího soudu jako orgánu, přičemž však neobjasňuje, kdo tento soud v takové konstelaci má reprezentovat. Kárný senát však jistě nemá zákonné oprávnění k reprezentaci Nejvyššího soudu jako celku, a zřejmě proto nález dovozuje, že jde v tomto případě o orgán, který však návrhem označen nebyl, byť jej Ústavní soud žádal o vyjádření a jednal s ním jako s účastníkem řízení, tj. jako s orgánem. V daném případě však dle mého názoru je třeba na navrhovatelku nahlížet jako na procesním zákonem (§ 10 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb.) stanoveného soudce, do jehož věcné příslušnosti spadá posuzování otázek vyloučení soudců z rozhodování. Nejde tedy o vztah, v němž by sama navrhovatelka vystupovala jako reprezentant Nejvyššího soudu, a tedy jako orgán reprezentující soudnictví ve vztahu k jiným mocím.
7. Problémem také je, že nález nakonec svěřil "kompetenci" rozhodovat o možné, nikoli prima facie dané podjatosti předsedy kárného senátu (ten žádal nikoli o své vyloučení, nýbrž jen o posouzení toho, zda by nemohl být vnímán jako podjatý svým okolím kvůli dlouholetému přátelství s kárně obviněným místopředsedou, což je konstelace, kterou sám Ústavní soud ve své judikatuře, jakož i praxi hodnotí tak, že sama o sobě k vyloučení soudce nevede) třetímu "orgánu" Nejvyššího soudu, tedy předsedovi kolegia, který byl dle jednacího řádu Nejvyššího soudu stanoven k zastupování navrhovatelky, potažmo jejího místopředsedy, což je ovšem rovněž problematický postup. To proto, že tak byla stanovena "kompetence" dalšímu "orgánu" Nejvyššího soudu, který však vůbec nebyl účastníkem řízení, nedostal prostor k procesním úkonům jako účastník řízení, zejména nedostal prostor k vyjádření (zejména k možnosti své možné podjatosti). O tom, že lze stanovit jen kompetenci toho, kdo je účastníkem řízení, nepochybuje komentářová literatura (implicitně Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2007, s. 785, explicitně Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Aspi, Praha, 2007, s. 567). Nadto většinové stanovisko obsažené v nálezu počítá zjevně s tím, že u onoho předsedy kolegia nebude dáno ani zdání podjatosti plynoucí z dlouhodobých přátelských vztahů s předsedou kárného senátu, což je předpoklad, který se s realitou může poněkud míjet. Pokud by naznačená varianta nastala, bylo by možno očekávat další kompetenční spor, neboť modelově by šlo o shodnou situaci.
8. Naznačené problémy odpadají, vyjdeme-li z názoru, že je třeba činit rozdíl mezi kompetencemi řešenými v kompetenčních sporech před Ústavním soudem a řešením sporů o věcnou příslušnost soudních těles uvnitř jediného soudu, kterou by měly řešit vnitřní předpisy tohoto soudu, tj. jednací řád, popř. rozvrh práce. Tento názor má oporu v rozdílných účelech obou institutů, jak vysvětleno shora, přičemž řízení o kompetenčních sporech je možno vést jen tehdy, jde-li o procesní ochranu kompetencí chápaných ve smyslu Ústavy (viz výše). Řízení o kompetenčních sporech nelze naopak vy(zne)užívat k nápravě snad i vadně stanovené věcné příslušnosti uvnitř soudu. A o tom, že vnitřní předpisy skutečně na řešení nastalé situace pamatovaly, svědčí nakonec paradoxně samotný výrok nálezu. Že však zmíněné předpisy nemohly dojít uplatnění, je spojeno s nečinností navrhovatelky, která způsobila, že kárný senát byl donucen hledat cestu a rozhodovat tam, kde by býval měl rozhodnout předsedkyni zastupující předseda kolegia. Těžko bylo možno od kárného senátu určeného k rozhodování o delegaci věci kárného obvinění místopředsedy Nejvyššího soudu požadovat, aby se s posouzením možné podjatosti svého předsedy obrátil na zastupujícího předsedu kolegia, když předsedkyně ani místopředseda, kteří zastupujícího předsedu kolegia předcházejí, neučinili formální kroky k tomu, aby tomuto svému zástupci - příslušnému předsedovi kolegia - vytvořili prostor k jeho rozhodnutí.
9. Nález dle mého názoru nejenže neřeší kompetenční konflikt, nýbrž řeší toliko věcnou příslušnost soudních těles uvnitř Nejvyššího soudu. Tím však rozšiřuje kompetence samotného Ústavního soudu. Rozšíření kompetencí Ústavního soudu vidím dále i v tom, že derivátem rozhodnutí je vlastně i rozhodnutí jak o zjevném vyloučení navrhovatelky z rozhodování o vyloučení soudce Pácala z rozhodování o delegaci předmětné kárné věci, tak i rozhodnutí o možných důvodech pro vyloučení soudce Pácala z tohoto rozhodování, ač tyto vůbec zjišťovány nebyly. Především však rozhodování o podjatosti (byť jako o předběžné otázce) není agendou řešitelnou v rámci kompetenčního sporu, neboť k posuzování podjatosti soudců obecných soudů Ústavní soud není příslušný, a tím méně v rámci kompetenčního sporu. Nutným rezultátem toho, co jsem uvedla, je pro mne závěr, že materií, ohledně níž navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud rozhodoval, byly otázky, k jejichž posouzení a k rozhodnutí o nich není Ústavní soud příslušný.