27. Ústavní soud je pak toho názoru, že k tíži stěžovatele nelze přičítat ani průtahy spojené s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se stěžovatel skrýval, a nebyl mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11. 2008, poté co stěžovatel nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1. 2003 oznámil stěžovatel krajskému soudu, že jeho dovolání může být projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud sdělením právnímu zástupci stěžovatele, že takové doručení možné není a je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Dle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když jako platný doklad o doručení neakceptoval "čestné prohlášení" stěžovatele a dál lpěl na postupu dle § 62 a následujících tr. ř. Je pravda, že ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou písemného prohlášení adresáta (viz např. § 50g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejenže neodporuje účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Byť trestní řízení končí podle § 12 odst. 10 tr. ř. dnem právní moci rozsudku (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci), je de facto dovolací řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. Jinak řečeno, potvrdí-li odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání, je absurdní a míjí účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako k tomu došlo v případě stěžovatele [viz teleologickou metodu výkladu, body 15 a 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187)].
28. Relevantní jednání stěžovatele nikterak významně k celkové délce řízení nepřispělo. Stěžovatel i jeho obhájce v průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení převážně spolupracovali, dostavovali se k úkonům trestního řízení. Jedinými výjimkami byla stěžovatelova nepřítomnost, kdy muselo dne 6. 10. 1995 být trestní stíhání přerušeno, a to do dne 17. 10. 1995, kdy byl stěžovatel zadržen. Stěžovatel se dále nezúčastnil tří hlavních líčení (ovšem na hlavních líčeních ve dnech 12. a 13. 3. 1998, 22. a 23. 6. 1998, 24. a 25. 9. 1998, 25. 4. 2000, 15. a 16. 5. 2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 15. 8. 2000, 10. 10. 2000 a 21. 11. 2000 přítomen byl, hlavní líčení nařízená na 20. až 22. 1. 1999 a 3. až 5. 3. 1999 byla odvolána bez zavinění stěžovatele, bod 26), a to dne 30. 6. 2000 (omluven pro nemoc, č. l. 1973), dne 3. 8. 2000 (omluven pro zrušení autobusového spoje ze služební cesty, č. l. 2002) a dne 12. 9. 2000 (omluven pro přesunutí odletu z dovolené, č. l. 2013a a násl.). Jak je uvedeno výše, průtahy spojené s nemožností doručit usnesení o vrácení obžaloby k došetření nelze přičítat stěžovateli k tíži (body 14 a 26).
29. Na celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další faktory, především značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe jednání, které bylo předmětem posuzování. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se daného jednání dopustil v období let 1991 až 1992, kdy se podnikatelské prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejším Československu teprve postupně ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a optimismu, které se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního jednání předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace často teprve ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání. Tyto skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva a ostatně se přímo projevily v průběhu trestního stíhání stěžovatele, kdy docházelo s narůstající dobou řízení k překvalifikování některých skutků, z nichž byl stěžovatel původně obviněn (zvýhodňování věřitele - část II obžaloby, porušování závazných pravidel hospodářského styku - část I bod 3 obžaloby, bod 10). Jinými slovy, na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. To však podle přesvědčení Ústavního soudu nelze vykládat k tíži stěžovatele, neboť jednotlivec nesmí v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Je totiž třeba přihlížet i k tomu, že každé probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží, která nesmí být prodlužována z důvodů na straně státu. Jakou případnou specifickou zátěž snášel stěžovatel však obecné soudy nezjišťovaly (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
B)
30. Jak je shora uvedeno, se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje možnost realizace účelu trestu (bod 19). V trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem [vyjma spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 4 T 14/2000, bod 11], který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Uvedené platí tím spíše, že společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v důsledku transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Ústavní soud zastává názor, že účelu trestu tak, jak jej definuje § 23 tr. zák., nelze v případech obdobných právě projednávanému, po více něž 15 letech od spáchání trestné činnosti (1991 až 9. 5. 2002), resp. než 16 letech (1991 až 22. 10. 2008, kdy nastoupil stěžovatel výkon trestu, č. l. 2524), dosáhnout v jeho úplnosti. Tak se i trest odnětí svobody uložený stěžovateli v trvání 6 a půl roku jeví z hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. Tu však jako převažující účel akceptovat nelze, konečně ani zákon ji v tomto rozsahu nepředvídá a může se uplatnit jen akcesoricky. Tento závěr je proto třeba důsledně promítnout do úvah o ukládaném trestu.
31. Na základě shora uvedených úvah (část IV.) dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu stěžovateli ústavní požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody nerespektovaly. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřené.
V.
32. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti (ústavnímu příkazu) poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy). Jestliže Nejvyšší soud za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, kterým byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pokračoval v nerespektování čl. 1 Ústavy a v porušení garantovaného základního práva a v důsledku toho neproporcionálně zasáhl do práva na osobní svobodu stěžovatele, které mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny.
33. Není však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného trestu tak, aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na svou judikaturu uvádí, že obecný soud disponuje celou řadou prostředků, které mu nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operuje Nejvyšší soud. Jakkoli je i tento prostředek, jak je shora dokladováno odvoláváním se na judikaturu ESLP, jakož i na judikaturu zahraničních ústavních soudů, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů, jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem), neboť v oblasti trestního práva je třeba základní práva uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící.
34. Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
35. Nejvyšší soud, byť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: "[d]ále takovým prostředkem (pozn. prostředkem kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému" (str. 12 usnesení), argumentoval jen vůči požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání a dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení splněny nejsou, i přesto, že v řízení dílčí průtahy byly (bod 13). Aniž by zvážil možnost kompenzace porušení práva na projednání věci bez průtahů např. zmírněním trestu, odkázal stěžovatele na postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění po 27. 4. 2006, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151). Takový výklad je však projevem nepochopení ústavní koncepce základních práv a je nepřijatelný, neboť je, jak je shora uvedeno, pokračováním v porušení základních práv stěžovatele, ačkoli Nejvyšší soud měl prostředky, jak takové porušení odstranit. Finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě vyhnout. Tuto úvahu Nejvyšší soud nerespektoval.
36. V této souvislosti je namístě dodat, že je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního soudu bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz např. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)] tak, jak to učinil v nyní projednávané věci. V Nejvyšším soudem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07 uvedl Ústavní soud jako maximu pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v situaci, kdy řízení bylo již pravomocně skončeno, že: "[p]okud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301).". V usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08 pak Ústavní soud na toto své rozhodnutí odkázal, když dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, tj. bylo-li řízení sice zatíženo průtahy, avšak ty nebyly takového rozsahu, aby vedly k porušení ústavních principů a základních práv. Pak není ústavní stížnost oním vhodným procesním prostředkem a o existenci takových průtahů je oprávněn rozhodovat "Úřad", popř. soud podle zákona č. 82/1998 Sb. Je třeba připomenout, že sám Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 označil průtahy v řízení za značné, nadto v situaci, kdy byl stěžovatel ve vazbě. Již z tohoto důvodu je zřejmé (v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 a s nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06), že z tohoto zjištění měl vyvodit důsledek, k němuž jej zavazuje ústavní pořádek, a promítnout jej do úvah o trestu. Nejvyšší soud zcela zjevně přehlédl přímé působení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny na ještě proporcionální stanovení trestu tak, aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny).
37. O přehlédnutí či nepochopení funkce základních práv obviněných v trestním řízení a role státních orgánů, kterým nenáležejí žádná práva a povinnosti, nýbrž toliko jen pravomoci a kompetence, svědčí tvrzení Nejvyššího soudu, že: "[s]tát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu" (bod 13).
38. Námitkám stěžovatele ad 1) (bod 3) a ad 2) (bod 4) Ústavní soud naopak nepřisvědčil. Jak rozhodnutí vrchního soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformně odpovídají na všechny výše uvedené námitky stěžovatele.
39. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadný je také výrok o trestu napadeného rozsudku vrchního soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před Nejvyšším soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.