42. Jak je již uvedeno shora, úkolem Ústavního soudu není provádět dokazování za účelem zjištění úmyslu vedlejší účastnice; Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda odvolací a dovolací soud provedly interpretaci skutkového stavu stran promlčení stěžovatelova nároku z pohledu zásahu do základních práv stěžovatele ústavně konformně. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci zmíněných soudů shledal v posuzování úmyslu logicky nesprávnou, jelikož z pouhého tvrzení, že nalézací soud nemohl závěr o úmyslu učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu, nelze usuzovat na neúmyslné obohacení. Vedlejší účastnice převedla na svůj osobní účet zisky, které pocházely z nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti, přičemž i z výše zmíněné smlouvy ze dne 20. 6. 1997 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jasně plyne, že "zisky z nemovitosti, jakož i podíly na ztrátách se dělí mezi smluvní strany dle jejich spoluvlastnických podílů". Je vyloučené, že by si vedlejší účastnice nebyla tohoto závazku vědoma a peněžní prostředky převedla na svůj účet v dobré víře, uvedla-li již ve svém odvolání, že převod celého výnosu z nemovitosti na její účet byl učiněn z důvodu lepšího úročení (bod 24). Z jejího vlastního vyjádření tedy vyplývá, že si byla vědoma dispozic i s peněžní částkou, která jí nenáleží, a je třeba podotknout, že jí tvrzená dohoda s ostatními spoluvlastníky nebyla prokázána. Proto je třeba její jednání posoudit jako úmyslné bezdůvodné obohacení, a nelze tedy akceptovat ani tříletou objektivní promlčecí lhůtu. Ze shora uvedeného lze tudíž dovodit, že hodnocení důkazů ze strany odvolacího a dovolacího soudu bylo provedeno bez ohledu na respekt k základním právům stěžovatele zaručeným ústavním pořádkem.
43. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že vedlejší účastnice nebyla a ani nemohla být v dobré víře, pokud jde o zmocnění se finanční částky připadající na podíl stěžovatele z výnosu nájemného. Za této situace nebylo namístě akceptovat námitku promlčení v obecné lhůtě, jak to učinily odvolací a dovolací soud. Obecné soudy tak svými rozhodnutími poskytly ochranu principu právní jistoty a navíc upřednostnily tento princip před ochranou legitimního očekávání v případě, kdy pro to s ohledem na konkrétní a v řízení zjištěné okolnosti (úmysl vedlejší účastnice) nebyl prostor. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu neposkytla ochranu stěžovatelovu legitimnímu očekávání, čímž obecné soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům. Napadená rozhodnutí tak porušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a samotné jeho legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
44. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.