Na závěru vysloveném v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (o existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci) přirozeně nic nemění možnost, že až veřejná diskuse může zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci (nikoli již samotné poskytnutí nepravomocného rozsudku). Poskytnutí nepravomocného rozsudku totiž může být prostředkem (podkladem) k pozdější veřejné diskusi zasahující do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. V případech veřejné diskuse zasahující do nezávislosti či nestrannosti soudní moci (kterou přitom nelze a priori vyloučit) by předchozí neposkytnutí nepravomocného rozsudku mohlo zásah do nezávislosti či nestrannosti soudní moci eliminovat či zmírnit. Čili neposkytnutí nepravomocného rozsudku zásadně umožňuje - v tomto směru - snížit riziko zásahu do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Z toho plyne, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek může být prostředkem k dosažení legitimního cíle (zábrana či minimalizace zásahu do nezávislosti či nestrannosti soudní moci), tedy takový zásah do základního práva jednotlivce na informace může být nazírán jako sloužící k ochraně nezávislosti a nestrannosti soudní moci.
V této souvislosti je však třeba dodat, že tato úvaha nemůže sloužit jako argument zásadně posilující neposkytování nepravomocných rozsudků. Vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, což musí posoudit soudy obecné (viz níže).
Ostatně názor o existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci lze dovodit i z judikatury Evropského soudu (její přiměřené aplikace). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 citoval Ústavní soud rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku (ze dne 24. 4. 2008, č. stížnosti 17107/05), v němž Evropský soud pro lidská práva uznal, že omezení zveřejnění textu (reprodukce) obžaloby před jejím oficiálním přednesením je legitimním cílem v podobě "zachovávání autority a nestrannosti soudní moci" (např. bod 27 rozsudku "Cílem zásahu byl nepochybně i řádný výkon soudnictví tak, aby se zabránilo jakémukoli vnějšímu působení na jeho průběh."). Přitom v principu obdobně - jako u poskytnutí nepravomocného rozsudku samo o sobě - by se rovněž mohlo tvrdit, že pouhé zveřejnění textu obžaloby (její reprodukce) nemůže zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci, nýbrž až veřejná diskuse na podkladě zveřejnění textu obžaloby (její reprodukce).
Citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, akceptující existenci legitimního cíle zásahu do lidské svobody, však - právě pohledem okolností konkrétního případu (kterýžto požadavek zdůraznil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10) - neshledal naplněnou podmínku nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 konstatoval (v bodě 36), že názory uvedené v citovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva lze aplikovat i na souzenou věc, neboť jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou informaci (a contrario jeho zveřejnění v novinách, čehož se týkal citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku). Na aplikovatelnosti některých názorů vyslovených v rozsudku ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku (které Ústavní soud citoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10), tedy názorů obecnějšího a metodologického charakteru, přirozeně nic nemění okolnost, že uvedený rozsudek nepojednával přímo o povinnosti státu poskytovat nepravomocné rozsudky třetím osobám v neskončeném soudním řízení. Jako na použitelné nález poukázal především na názory v citovaném rozsudku, že nelze mít a priori za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde (srov. bod 36 a 41 citovaného nálezu); na nutnost zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností dané věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti upozorňuje nález pléna Ústavního soudu i v bodu 36 ve spojení s bodem 33.
Pokud tedy bude příslušný orgán veřejné moci zamýšlet odepřít poskytnutí nepravomocného rozsudku právě ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci, bude muset předtím pečlivě analyzovat okolnosti konkrétního případu a zvažovat, zda je takový zásah do základního práva v demokratické společnosti absolutně nezbytný. Tedy musí pečlivě vyargumentovat existenci tak vysokého stupně rizika zásahu případné diskuse - na podkladě poskytnutého nepravomocného rozsudku - do nezávislosti či nestrannosti soudní moci, který neposkytnutí nepravomocného rozsudku spravedlivě opodstatní. Přitom bude muset reflektovat úvahy vyslovené v bodu 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10, že "veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (tj. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí presumpce, že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován) garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na eventuálním názoru vysloveném ve veřejném prostoru.". Platí i úvaha uvedená v bodě 45 citovaného nálezu: "případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do nezávislosti a nestrannosti soudní moci.". Příslušný orgán veřejné moci bude rovněž muset uvážit odkaz nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 42 in fine) na rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku, deklarující, že fakt rozhodování kariérním soudcem snižuje riziko zásahu do nezávislosti a nestrannosti soudní moci, a že vláda neupřesnila, jak by uveřejnění sporného článku bývalo mohlo narušit nepravomocně skončené řízení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že zde nelze a priori presumovat "vinu", tj. předpokládat, že po poskytnutí předmětného údaje bude svoboda projevu zneužita - v rámci veřejné diskuse - zásahem do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí naopak presumpce "neviny", a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích (v této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce). Příslušný orgán veřejné moci tedy bude muset přihlížet i k případně již probíhající veřejné diskusi, tedy zda ta sama již nese určité prvky zvýšeného rizika, že by v případě poskytnutí nepravomocného rozsudku mohla zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Rovněž bude muset být reflektována intenzita naplnění zájmu na poskytnutí pravomocného rozsudku. Tento zájem nemusí být dán pouze při rozhodování věci veřejnoprávní, ale i soukromoprávní; jak bylo konstatováno již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 52), "Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném případě jde o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu) zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání věci veřejného zájmu ...".
Z uvedených argumentů - a nejen z nich - plyne, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek se zřetelem na ochranu nezávislosti a nestrannosti soudní moci bude moci být spíše výjimkou, než pravidlem. Existenci takové výjimky bude zapotřebí - jak již bylo uvedeno - přesvědčivě odůvodnit; jednotlivci pak je zajištěna ochrana ve správním, případně v ústavním soudnictví.
VIII.
Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele z důvodu aplikace protiústavního ustanovení (zrušeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10), tedy a priori (paušálně) vyloučil možnost poskytnout stěžovateli nepravomocný rozsudek, porušil tím jeho základní právo garantované čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej zrušil.
Jak plyne již z odůvodnění tohoto nálezu v bodě VII, Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá závěr Nejvyššího správního soudu, zda stěžovatelem požadovaný(é) rozsudek(ky) musí být poskytnuty (tedy nepředjímá ani vyhovění kasační stížnosti), čili zda jde v konkrétním případě o ústavně konformní výjimku z povinnosti poskytovat informace o své činnosti či nikoli. Nejvyšší správní soud totiž v napadeném rozsudku nepoměřoval v kolizi stojící ústavní hodnoty a pouze paušálně poskytnutí nepravomocných rozsudků vyloučil, čímž ústavně nepřípustně upřednostnil a priori jednu ústavní hodnotu před druhou. Tedy otázka poměřování v rozporu stojících hodnot v dosavadním řízení zatím vůbec nebyla posuzována, takže Ústavní soud nemá v tomto směru - z hlediska ústavnosti - co hodnotit; svým případným vyjádřením k této otázce by předbíhal její posouzení obecným soudem. Je nyní na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou zabývaly (srov. metodologicky obdobně judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 260/06 - viz výše). Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu. Je ovšem možné, že v mezidobí už požadované rozsudky nabyly právní moci, čímž by celá - ústavní stížností předestřená otázka - odpadla.