34. Výroky stěžovatele pronesené pouze v rámci diskuse na pracovní poradě tak lze z celkového kontextu považovat spíše za kritické hodnotové soudy či stanoviska, jimiž měl stěžovatel v úmyslu, jak v průběhu řízení několikrát zdůraznil, zejména upozornit na některé nedostatky v činnosti a hospodaření pobočky ZP MV ČR v Hradci Králové, kde byl zaměstnán. Nelze proto souhlasit se závěry obecných soudů, které předmětné výroky považovaly za tvrzené skutečnosti či dokonce konkrétní vznesená obvinění, jejichž pravdivost nebyl stěžovatel schopen ani po písemné výzvě ředitele pobočky doložit a kterými de facto obvinil pracovníky pobočky z páchání nezákonné činnosti, zaútočil na jejich čest a důstojnost a které s ohledem na jejich ostouzející (difamující) charakter byly způsobilé poškodit oprávněné zájmy ZP MV ČR. Jak vyplývá z výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP, hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. "Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují." (srov. k tomu citovaný nález sp. zn. I. ÚS 367/03 či rozhodnutí ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku, zejm. odst. 46). Proto požadavek zaměstnavatele stěžovatele i obecných soudů o nutnosti dokázat pravdivost jeho kritických hodnotových soudů, s ohledem na jeho nesplnitelnost, sám o sobě porušuje jeho právo na svobodný projev garantované čl. 17 Listiny i čl. 10 Úmluvy. Za skutkové tvrzení by bylo případně možno, po bližším objasnění toho, co stěžovatel skutečně pronesl, považovat toliko výrok o "tunelování fondů". Avšak již v samotné diskusi stěžovatel sdělil, že "konkrétní údaje předloží písemně ÚŘ po novém roce.". Je zřejmé, že okamžité zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 27. 12. 2000 navodilo stav, kdy stěžovatel již neměl přístup k interním materiálům, které by případně mohl na podporu svých tvrzení použít. Soudy se však touto otázkou vůbec nezabývaly a po stěžovateli dnes nelze požadovat, aby splnil svůj slib, když jeho nerealizaci původně zavinil vedlejší účastník (ZP MV ČR) a obecné soudy bezprostředně nereagovaly. Jde o důkazní nouzi, kterou vytvořil vedlejší účastník a obecné soudy ji konvalidovaly a kterou již nelze zhojit. To však nelze přičítat k tíži stěžovatele.
35. S ohledem na výše uvedené proto nelze za "přiměřenou sledovanému legitimnímu cíli" považovat ani sankci v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, tj. v podobě nejpřísnější možné sankce stanovené zákoníkem práce, kterou zaměstnavatel uložil stěžovateli za jím vyslovené kritické názory a jejíž uložení obecné soudy v citovaných rozhodnutích na základě interpretace příslušných ustanovení zákoníku práce aprobovaly jako platné, aniž by respektovaly výše předestřené ústavněprávní limity, které se váží zejména k jejich povinnosti interpretovat a aplikovat právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, v daném případě práva stěžovatele na svobodný projev garantovaného čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
36. Ústavní soud tak shledal porušení čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy jak na straně Městského soudu v Praze v rozhodnutí o odvolání, tak rovněž na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek nezhojil a napadeným rozhodnutím, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, tak bylo pokračováno v zásahu do základního práva stěžovatele na svobodný projev. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodování soudu o jakémkoliv opravném prostředku se nemůže octnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, která jsou dle čl. 4 Ústavy postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Vzhledem k okolnosti, že již odvolací soud v tomto ohledu postupoval protiústavně, bylo právě na soudu dovolacím, aby zásah do základních práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu, což však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neučinil. Ústavní soud navíc považuje za nutné podotknout, že způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil správnost postupu odvolacího soudu, se Ústavnímu soudu jeví ryze formalistický, soustřeďující se na výklad § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (viz odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), a zcela tak rezignující na posouzení konkrétního případu ve světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu již dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP vztahující se k otázce svobody projevu.
37. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud zasáhly do základního práva stěžovatele na svobodný projev, garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.