V souzené věci byl stěžovatelce obhájce ustanoven, tj. stěžovatelce byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc v průběhu trestního stíhání proti ní vedeného. Tím bylo také dle mého přesvědčení naplněno její ústavně garantované právo na obhajobu. Jestliže stěžovatelka teprve po dvou letech od odsuzujícího rozsudku - zjevně motivovaná tím, že byla stanovena výše odměny a hotových výdajů obhájci, kterou nyní bude muset podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu státu nahradit - shledá, že nemá dostatečné prostředky na náhradu nákladů obhajoby, která jí byla poskytnuta, a jejímu požadavku není vyhověno, nelze v tom spatřovat porušení práva na obhajobu; ta jí byla poskytnuta, což ostatně ani sama stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Ostatně ani z Listiny jiný závěr učinit nelze, neboť ta sice trvá na možnosti obhajovat se prostřednictvím obhájce, avšak ohledně případů bezplatné obhajoby se odvolává na zákon [tj. nyní na § 33 odst. 2 a 3, § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Rovněž Úmluva podmiňuje bezplatnou obhajobu tím, že to zájmy spravedlnosti vyžadují; dle mého chápání spravedlnosti není nic nespravedlivého na tom, pokud bude osobě pravomocně odsouzené pro spáchání několika majetkových trestných činů, jimiž jiným způsobila škodu v rozsahu zhruba 10 000 000 Kč, uložena povinnost k náhradě nákladů ustanoveného obhájce. Obhajoba jí byla poskytnuta a nyní jde pouze o to, zda náklady v konečném důsledku ponese stěžovatelka, nebo stát.
Za zcela nepřijatelné považuji vtažení práva na soukromý a rodinný život - jehož porušení stěžovatelka ani nenamítala - do rozhodování o bezplatné obhajobě, nadto chápaného tak, že zaručuje každému právo být v kontaktu s jinými prostřednictvím kabelové televize a internetu (zejm. body 27 a 28 odůvodnění). Podle tohoto způsobu uvažování by každé rozhodnutí soudu, jímž se zasáhne majetková sféra osoby natolik, že si nebude moci dovolit platit poplatky za kabelovou televizi a internet, mělo být hodnoceno jako porušení práva na soukromý a rodinný život. Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných) osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život, na němž staví většinové stanovisko.
V této souvislosti považuji za důležité poukázat též na způsob práce s právními názory vyslovenými v jiných rozhodnutích v textu většinového stanoviska. Nemám nic proti závěru, dle něhož právo na soukromí musí zahrnovat i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem (body 17 a 18 odůvodnění); tento závěr však judikatura Evropského soudu pro lidská práva a posléze Ústavního soudu učinila ve skutkově zcela odlišných případech (viz například skutkový základ citovaných rozhodnutí ve věci Niemietz asp. zn. II. ÚS 517/99).
Stejně tak citovaná věta Lorda Rodgera (bod 27 odůvodnění) se týká zcela jiné problematiky, doslova na hony vzdálené zde řešenému problému. Horní sněmovna britského parlamentu (House of Lords) přezkoumávala zákon týkající se specifického způsobu lovu - štvanice na lišku - z hlediska kompatibility s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací instanci tvořilo 5 soudců a žádný z nich, ani v bodu 27 citovaný Lord Rodger of Earlsferry, nedošel k závěru, že by zákon shora uvedený porušoval právo na respektování soukromého a rodinného života, jak bylo namítáno navrhovateli. V tomto rozhodnutí zazněla ale i celá řada jiných inspirativních názorů, které se patrně nehodí většinovému stanovisku do koncepce, a proto je nezmiňuje. Proto považuji za vhodné se u čl. 8 Úmluvy zastavit.
Čl. 8 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.".
Inspirativní úvahy k tomuto článku obsahuje zejména stanovisko Baroness Hale of Richmond (str. 40) /poznámka pod čarou č. 1/, a proto z něj poukážu alespoň na některé myšlenky:
- 110 - "Duch svobody je takový duch, který si není jistý, že je Právem; Duch svobody je tím duchem, který hledá porozumění myslí druhých mužů a žen; Duch svobody je duchem, který zvažuje jejich zájmy souběžně se svými vlastními, bez podjatosti".
Dále baronesa klade otázky:
- 111 - Kdy se svoboda "činit, jak se komu líbí", stane lidským právem?
Jak široce bychom měli konstruovat rozsah práv a základních svobod garantovaných nám všem Evropskou úmluvou lidských práv?
... Podle jejího názoru neexistuje lidské právo ponechané samo sobě a opravňující k tomu, dělat to, co se komu zlíbí; Úmluva definovala některá specifická práva, do kterých může být zasaženo za specifických okolností. Je ponechána značná flexibilita a prostor pro vývoj na obou stranách vah; ale čím šířeji je právo vykládáno, konstruováno, tím větší rozsah je nutno povolit demokraticky zvolené legislativě určit vyváženost mezi zájmy těch, kteří si přejí provádět určité aktivity, a zájmy těch, kteří si přejí těmto aktivitám zamezit.
- 114 - Zdá se to být elementární, ale stojí za to to opakovat, protože účel takovéhoto lidskoprávního instrumentu (Úmluvy) je dát limity tomu, co demokraticky zvolený parlament smí dělat: chránit práva a svobody jednotlivců a menšin proti vůli těch, kteří jsou vybraní, aby reprezentovali většinu.
Demokracie je vůle lidu, ale lid nesmí zasahovat ta práva a svobody, které jsou fundamentální pro demokracii jako takovou. Získat kvalifikaci jako základní právo a svoboda musí být něco víc než svoboda dělat to, co nám vyhovuje, co se nám líbí (freedom to do as we please), ať sami nebo ve společnosti s jinými.
- 115 - Právo na respektování soukromého a rodinného života, našich domovů a naší korespondence garantované čl. 8 je právem umožňujícím nejvyšší expanzi (the right most capable of being expanded) a mohlo by pokrýt všechno, co by kdokoliv chtěl činit. Podle Lorda Rodgera ... lze pod toto právo začlenit jakoukoliv aktivitu, která je brána dostatečně vážně lidmi, kteří se jí účastní.
- 116 - ... Jak bylo ukázáno, štrasburská jurisprudence ve své interpretaci čl. 8 tak daleko nejde ... Čl. 8 podle jejího soudu reflektuje dvě oddělené, ale k sobě se vztahující základní hodnoty (fundamental values). První je neporušitelnost (the inviolability) domova a osobní komunikace od špehování (official snooping), vstupu a zásahu bez velmi dobrého důvodu. Jde o ochranu soukromého prostoru, ať v budově anebo skrze poštu, telefonní linky, rozhlasové vlny nebo éter, ve kterém lidé mohou být sami sebou a komunikovat důvěrně jeden s druhým. Druhá je neporušitelnost jiného druhu prostoru (a different kind of space), jde o osobní a psychologický prostor, uvnitř něhož každý jednotlivec rozvíjí svůj vlastní smysl sebe sama a vztahy s jinými lidmi. Toto je základ, k čemu slouží rodiny a proč demokratické systémy oceňují rodinný život tak vysoko. Rodiny jsou subverzivní. Vychovávají, pěstují individuality a odlišnosti. Jedna z prvních věcí totalitárních režimů je, že se pokouší distancovat mladé lidi od individuality jejich vlastních rodin a indoktrinovat je dominantním názorem. Čl. 8 chrání soukromý prostor, obojí, fyzický i psychologický, v němž se mohou lidé vyvíjet v individuality a vztahovat se k ostatním kolem sebe. Tato volnost nedosahuje k ochraně všeho, co by kdo chtěl dělat, dokonce ani v privátním prostoru, a zcela určitě tato ochrana nepokrývá věci, které mohou být činěny opuštěním tohoto privátního prostoru a zapojením se do velmi veřejných shromáždění a aktivit.
Poznámka: Čímž se myslí přechod na ochranu čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování.
- 117 - Čl. 11 na druhou stranu má na zřeteli chránit různá shromáždění.
Proč by neměl chránit právo lovců se shromažďovat a za tím účelem provozovat svůj společný sport? ...
- 118 - In fine ... Z tohoto pohledu právo lovit a právo zastánců lovu se shromažďovat a veřejně demonstrovat oblibu k tomuto sportu proti jeho zákazu ... je chráněno čl. 11. Ale právo pronásledovat a zabít lišku nebo jelena nebo norka ... takto chráněno není.
Tolik k právu na soukromý a rodinný život a honu na lišku.
Pod bodem 21 odůvodnění se s odkazem na ustálenou judikaturu dále tvrdí, že právo na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoliv za řízení nebo i po skončení trestního stíhání; jako příklad této ustálené judikatury se pak cituje rozhodnutí publikované pod R 19/2008. V tomto judikátu se ovšem doba, kdy lze právo na bezplatnou obhajobu přiznat, vůbec neřeší. Jde v něm pouze o otázku, zda je obviněný, jemuž již bylo toto právo přiznáno, osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení o výši odměny ustanoveného obhájce.
Výhrady mám rovněž k subjektivizujícímu pojetí principu presumpce neviny (bod 21 odůvodnění), vycházejícímu z úvahy, že obviněný, jemuž byl obhájce ustanoven, nemůže předpokládat své odsouzení. Princip presumpce neviny naopak považuji za objektivní kategorii, vztahující se nikoliv k vnitřnímu přesvědčení obviněného - jenž přece ví, zda se něčeho dopustil, či nikoli - ale ke třetím osobám a orgánům veřejné moci, jimž ukládá, aby na obviněného hleděli jako na nevinného, a to až do té doby, než bude jeho vina pravomocně vyslovena. Subjektivizující pojetí presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do důsledku, znamenala by - absurdně -, že obviněný, který si obhájce zvolil a "aktivně řešil" s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.
Rovněž nepovažuji za správné, pokud Ústavní soud bez vyžádání si spisu (sic!) pod bodem 26 odůvodnění vytýká vrchnímu soudu, že "bez jakýchkoli relevantních důvodů, resp. skutečností zjištěných v rámci trestního řízení a důkazů předpokládal, že stěžovatelka musí stále disponovat s prostředky získanými trestnou činností". Bez znalosti spisu je taková kritika přinejmenším hodně odvážná.
Není mně zcela zřejmé, z jakého důvodu v bodu 20 většinové stanovisko zmiňuje "právo na legitimní očekávání", pokud jde o odměnu ustanoveného obhájce. Jednak tato otázka vůbec nebyla předmětem ústavní stížnosti, a jednak je ze spisu vedeného pod sp. zn. 11 T 29/2000 - který jsem si vyžádala - zřejmé, že odměna již byla obhájci vůči státu pravomocně přiznána a částečně i zálohově vyplacena (viz č. l. 1852 a násl.).
Konečně k bodu 24 podotýkám, že negativní teorie dělení důkazního břemene - nehledě na fakt, že jde o teorii civilního, a nikoliv trestního procesu - se považuje v procesualistické literatuře za překonanou. K tomu stačí odkázat např. na monografii Macur, J. Dělení důkazního břemene v civilním soudním sporu. Brno: MU, 1996, s. 31 až 35. Jiný závěr neplyne ani z citované učebnice civilního procesu, neboť v ní se negativní teorie dělení důkazního břemene uvádí pouze v rámci přehledu jednotlivých teoretických koncepcí. Rovněž odkaz na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 Azs 35/2006, publikovaný pod č. 951/2006 Sb. NSS, není přesvědčivý, neboť v něm byla tato teorie použita na situaci, v níž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu v azylové věci; postavení žadatele o azyl je přitom zjevně z hlediska osvědčení jeho majetkových poměrů odchylné od běžné situace. Závěr o překonanosti negativní teorie dělení důkazního břemene v civilním řízení jednoznačně plyne i z platné úpravy: např. podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku se odpovědnosti za škodu zprostí ten, kdo prokáže, že ji nezavinil; z hlediska negativní teorie dělení důkazního břemene by však takový důkaz nebyl možný, čímž by celé ustanovení ztrácelo rozumný smysl.
V této souvislosti se lze zastavit i u tvrzení v ústavní stížnosti, že k prokázání toho, že nemá nemovitý majetek, si stěžovatelka nemůže v stížnostní lhůtě obstarat "vyjádření cca 100 Katastrálních pracovišť ve státě existujících". Takové tvrzení je zkreslené. Na základě požadavku fyzické nebo právnické osoby totiž vydá kterékoliv katastrální pracoviště potvrzení, že žadatel, který se prokáže platným občanským průkazem a rodným číslem, není vlastníkem (eventuálně spoluvlastníkem) žádné nemovitosti na území České republiky, evidované v katastru nemovitostí. Stěžovatelka si tedy po vyplnění příslušného formuláře a zaplacení poplatku 50 Kč mohla obstarat potvrzení, že v České republice nic nevlastní. Ostatně jde o běžnou rutinní záležitost, neboť stejný formulář vyžadují kupř. i některé obce od uchazečů o obecní byty.
Z těchto důvodů nepovažuji většinové stanovisko za akceptovatelné a domnívám se, že ústavní stížnosti nemělo být vyhověno, a již vůbec ne za použití argumentů uvedených v odůvodnění většinového nálezu.
------------------- 1) Body 110-118: volně přeloženo autorkou disentu (srov. originál) Opinions of the Lords of Appeal for Judgment ve věci Countryside Alliance and others: Session 2007-08 [007] UKHL 52. Dostupné na www.publications.parliament.uk.