23. Dále Ústavní soud uvádí, že změnou právního názoru obecných soudů v neprospěch odměny stěžovatele za zastupování žalované došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění právního zástupce žalobce (body 10-11). Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. května 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. května 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. listopadu 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. února 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. června 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne 6. října 1999 (N 135/16 SbNU 9; 289/1999 Sb.) a další]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám obhájců (z výše řečeného vyplývá, že argument svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva nemohl být užit). Rovnost před zákonem, jako princip spojený s podstatou právního státu, vyžaduje, aby stejně byly posuzovány jen případy stejné, zatímco nestejné případy musí nalézt sobě odpovídající spravedlivé řešení, které nemůže být stejné. Stejně tak jako právní zástupce žalované právní zástupce žalobce jej zastupoval již v předchozím řízení (bod 7), v němž se žalobce domáhal totožného plnění z totožných důvodů, a proto by odpovídalo spravedlnosti, kdyby byla krácena - pokud by pro to existovaly dobré důvody, které ovšem Ústavní soud neshledal (body 21 a 22) - náhrada nákladů řízení také žalobci, či aby nedošlo ke krácení na jedné ani druhé straně. Nerovnost lze spatřovat v tom, že soud užil analogicky § 150 o. s. ř. pouze pro případ obhájce, jehož ustanovil stát, avšak v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny nepoužil tohoto ustanovení ve vztahu k právnímu zástupci žalobce. Stejná práce odvedená oběma advokáty nemůže být důvodem, aby byl každý z nich placen jinak. Soudy tak nepřiměřeně odnímají dobro jednomu subjektu oproti subjektu druhému, přestože se oba subjekty nacházely v procesně srovnatelné situaci.
24. Co se týče stěžovatelovy námitky stran nepřiznání daně z přidané hodnoty (bod 5), považuje Ústavní soud za nezbytné upozornit obecné soudy na to, že již od 1. 5. 2004 platilo, že k nákladům řízení patří rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Byť se s účinností od 1. dubna 2006 "změnilo označení této složky nákladů řízení, její smysl a účel zůstal stejný, totiž zvýšení odměny za zastupování a náhrad plátcům daně z přidané hodnoty o částku, odpovídající výši procentní sazby této daně" (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 633). Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1995 je proto nepřípadný (body 6 a 11). S ohledem na znění zákona mohl stěžovatel oprávněně očekávat, že mu náhrada za daň bude ze strany soudu přiznána. Nestalo-li se tak, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat nerespektování stěžovatelova základního práva na legitimní očekávání (body 16-18).
25. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových základních práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Městského soudu v Praze. Za této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 za nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
26. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2010 č. j. 23 Co 186/2010-222 bylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ve zbylé části pak ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.