47. O tom, že shora nastíněná cesta by mohla být způsobilá vést ke sledovanému cíli, svědčí i to, že v principu v obdobných případech je v praxi obecnými soudy používána. Například Ústavní soud v bodu 17 in fine nálezu sp. zn. I. ÚS 420/05 ze dne 11. 10. 2007 (N 158/47 SbNU 63) konstatoval, že "obecné soudy - vzhledem k provedeným zjištěním o tom, že matka dlouhodobě nevedla nezletilého k odpovídajícímu vztahu ke stěžovateli, dlouhodobě neplnila povinnost řádně připravovat nezletilého na styk s otcem, aniž jí v tom bránily objektivní překážky - rozhodly o nařízení dohledu nad výchovou nezletilého. Je tak vytvořen předpoklad, že v budoucnosti by se mohla situace změnit.".
48. Odvolací soud přitom racionálně obhajitelně nevysvětlil, proč by nemohl tento postup - v tomto konkrétním případě - ke sledovanému cíli vést.
49. Pro předpoklad zlepšení komunikace mezi rodiči díky nařízení střídavé péče svědčí i argumentace okresního soudu (na str. 21 jeho rozsudku), že "právě mezi rodiči, kteří ne zcela dobře komunikují, je střídavá péče podnětem a motivací k tomu, aby se snažili spolu co nejvíce kooperovat, střídavá výchova nutí rodiče, který nebyl této formě nakloněn a na jehož straně chybí ochota k tomu, aby své chování změnil. Jinak se může stát, že skutečně dojde ke změně výchovy do výchovného prostředí druhého rodiče.".
50. Ostatně i znalec konstatoval, že na psychiku nezletilého velmi působí nekomunikativnost rodičů při jeho předávání, jedná se o velmi nežádoucí jev pro osobnostní vývoj i duševní zdraví nezletilého (srov. č. l. 1071 spisu). Je proto třeba v zájmu dítěte tento negativní stav změnit; pokud selhání v podobě nedostatku vzájemné kvalifikované komunikace nejsou rodiče schopni napravit sami, je třeba - v zájmu dítěte - autoritativního zásahu státní moci. Přístup odvolacího soudu v podstatě značí pasivní vyčkávání na nahodilou událost, díky níž by se snad, ryze hypoteticky, komunikace mezi rodiči zlepšila na adekvátní úroveň v budoucnu.
51. Lze dodat, že sám odvolací soud uvádí, že k určitému zlepšení komunikace mezi rodiči již došlo (srov. str. 3 dole napadeného rozsudku), což potvrzuje i ve vyjádření k ústavní stížnosti, kde se praví, že současná úprava výchovy a styku s dítětem již konečně funguje. Nevysvětluje však racionálně, proč toto kvalitativní zlepšení vylučuje střídavou výchovu, jestliže naopak předchozí negativní stav argumentačně použil v neprospěch střídavé výchovy. V této souvislosti nelze nevidět, že opatrovník nezletilého v odvolacím řízení navrhoval rozsudek ve výroku o střídavé výchově potvrdit (srov. str. 3 nahoře napadeného rozsudku).
52. Z uvedených důvodů neobstojí jako obhajitelná výchozí premisa odvolacího soudu, že chybějící kvalifikované komunikace mezi rodiči je vždy překážkou střídavé péče. I v tomto aspektu tedy odvolací soud zatížil napadené rozhodnutí porušením základního práva stěžovatele vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny (i základní práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny) a porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Zde Ústavní soud naopak aprobuje názor nalézacího soudu, opačný od názoru soudu odvolacího.
53. Lze podotknout, že obdobný názor je odvoditelný i z citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, kupříkladu z následujících jeho částí: "23. Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný, resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí. Proto podle názoru Ústavního soudu v tomto případě vyvstala podstatná otázka, proč matka není ochotna spolupracovat a komunikovat a proč jí chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery s otcem na výchově participovat a kooperovat s ním ... 29. ... Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte ...". Vedlejší účastnice tento nález ve svém vyjádření opomíjí, i když byl vydán později než jí citovaný nález sp. zn. I. ÚS 48/04; musela jej znát již proto, že jí bylo zasláno doplnění ústavní stížnosti (k vyjádření), v němž stěžovatel tímto nálezem argumentuje.
54. Je však namístě dodat, že Ústavní soud tím nemíní vyslovit, že neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči není vůbec relevantním kritériem při rozhodování o střídavé výchově. Je tomu právě naopak. Leč obecný soud musí náležitě vyargumentovat, proč se domnívá, že v konkrétním případě nemohou (se značnou mírou pravděpodobnosti) vést k zajištění kvalifikované komunikace mezi rodiči jiné prostředky dle zákona o rodině, kupříkladu cesta shora naznačená (str. 15, 16). Posléze musí obecný soud argumentačně podložit, proč - po aplikaci a poměření všech relevantních kritérií - dospěl (případně) k závěru, že je třeba upřednostňovat právě kritérium založené tím, že mezi rodiči kvalifikovaná komunikace neexistuje.
VI.
55. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto nálezem nezamýšlel vyjádřit názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by mělo být dítě svěřeno (zda do výlučné výchovy matky, otce či do střídavé výchovy). Zodpovědět tuto otázku je totiž úkolem obecných soudů, které však nemohou při svém rozhodování ignorovat jednotlivá relevantní kritéria a selektovat jen některá a které nemohou vycházet z neobhajitelné premisy o nemožnosti střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči.
56. Ústavní soud zaregistroval, že v mezidobí od rozhodování nalézacího soudu do rozhodování soudu odvolacího došlo k určité změně poměrů. Odvolací soud totiž závěrem svého rozhodnutí (na str. 4) uvedl následující skutečnosti: "nepřehlédl, že matka se v průběhu odvolacího řízení provdala za P. S., hodlá se s ním přestěhovat do Rychnova nad Kněžnou. Již si tam obstarala byt a zaměstnání, do kterého v budoucnu nastoupí a pro nezletilého zajistila školku a zájmový hudební kroužek ... poslední půl roku trávila s nezletilým převážnou většinu času u rodiny svého manžela v Rychnově nad Kněžnou." (dále jen jako "citované skutečnosti"). Zde je však třeba dodat, že citované skutečnosti nevztáhl odvolací soud ve svém rozhodnutí k odmítnutí střídavé výchovy, neboť tu odmítl jen z důvodu neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči (srov. body 19-21 tohoto nálezu). Pokud by však nyní odvolací soud zamýšlel citované skutečnosti k odmítnutí střídavé výchovy použít, bude jeho povinností přesvědčivě (argumentačně) vysvětlit, proč střídavé výchově brání. Řečeno jinak, proč citované skutečnosti opodstatněně nabývají přednost před jinými hledisky (např. před schopností toho kterého rodiče domluvit se na výchově dítěte s druhým rodičem), jež by mohly svědčit i závěru opačnému (např. o střídavé výchově či o výchově dítěte stěžovatelem). Ústavní soud nemůže tuto budoucí úvahu obecného soudu předjímat, neboť odvolací soud v tomto smyslu dosud neargumentoval, a Ústavní soud tak nemá, co by z ústavněprávních hledisek v tomto směru hodnotil. Svým předjímáním by totiž zasahoval do nezávislého posouzení uvedené otázky v režimu obecného soudnictví.
57. Zde Ústavní soud - nad rámec nosných důvodů tohoto nálezu - poukazuje i na následující souvislost časovou (poznámka: Ústavní soud nemůže rozpoznat, zda jde i o jinou, věcnou souvislost). Jak bylo uvedeno v bodě I tohoto nálezu, rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o střídavé výchově, což matka dítěte odmítala. Táž podala odvolání a dne 3. 10. 2009 před odvolacím soudem uvedla - což koresponduje zjištění soudu - že: "V současné době mám partnera P. S. Společně nebydlíme, přesunujeme se mezi našimi bydlišti. Pan S. je od Rychnova nad Kněžnou. Plánuji s ním sňatek a založení nové rodiny ... Pracovní místo si hledám v regionu, kde v současné době bydlí můj partner. Tam rovněž zamýšlíme do budoucna bydlet.". Poté již dne 22. 10. 2009 matka předložila oddací list z 21. 10. 2009, potvrzení Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou o změně trvalého bydliště (které se nachází v Rychnově nad Kněžnou), potvrzení Mateřské školy Čtyřlístek v Rychnově nad Kněžnou, registraci dítěte u nové lékařky v Rychnově nad Kněžnou, listiny prokazující, že dítě bude navštěvovat zájmový kroužek v Rychnově nad Kněžnou; uvedla, že má přislíbeno zaměstnání na Základní škole v Rychnově nad Kněžnou (srov. č. l. 1116 spisu). Posléze zástupce matky "zdůrazňuje, že matka neuzavřela sňatek a nerozhodla se následovat manžela proto, aby oddálila dítě od otce. Nicméně vzhledem k situaci, jak se vyvinula, která se týká bydliště, má za to, že není možné střídavou péči nařídit i z důvodu různých bydlišť rodičů." (srov. č. l. 1117 spisu). Posléze uvádí opatrovník, že poměry u matky se v současném bydlišti nepodařilo prošetřit, opatrovník se o změně bydliště dozvídá až u jednání soudu a přesto má za to, že střídavá výchova je vhodná pro nezletilého (srov. str. 1117 spisu).
58. Ústavní soud do myšlení matky přirozeně nevidí. Může jen předpokládat, že příslušné kroky (tedy uzavření sňatku a následování svého manžela do místa bydliště vzdálenějšího od místa bydliště stěžovatele) neučinila po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně o střídavé výchově proto, či také proto, aby v odvolacím řízení dosáhla změny rozhodnutí okresního soudu, tedy změny rozhodnutí o střídavé výchově a ponechání dítěte ve své výchově.
VII.
59. Ústavní soud ještě dodává následující.
60. Především lze poukázat na usnesení samotného odvolacího soudu (ze dne 9. 3. 2010 č. j. 27 Co 83/2010-1169; toto rozhodnutí vydal odvolací soud v týž den, kdy vyhotovil své vyjádření k ústavní stížnosti), kterým bylo v zásadě potvrzeno předběžné opatření Okresního soudu v Nymburce, dle kterého je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v roce od středy od 9 hodin do následující neděle do 19 hodin (odvolací soud změnil jen to, že styk otce s nezletilým končí v neděli v 17:30 hodin). Tato úprava poměrů se totiž střídavé výchově zřetelně přibližuje. V odůvodnění pak odvolací soud uvádí (na str. 1171 spisu), že "Lze připustit, že touto předběžnou úpravou styku dojde k určitému narušení režimu dítěte. Po dobu 6 dnů v měsíci Š. do školky nepůjde. Odvolací soud však je toho názoru, že pravidelnou docházku dítěte do předškolního zařízení nelze přeceňovat. Rozhodně ji nelze upřednostňovat před časem tráveným s otcem. Podobně se to má i s případnými kroužky, které chlapec bude, nebo již v místě svého současného bydliště navštěvuje.". Bude proto povinností odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlit (i pokud by již v mezidobí dítě začalo chodit do školy), proč je tato forma výchovy blížící se střídavé výchově v zájmu dítěte a proč případně střídavá výchova již v zájmu dítěte není. Rovněž, pokud by mělo být pro odvolací soud překážkou pro vyhovění stěžovateli (ohledně návrhu na střídavou výchovu či na svěření dítěte do jeho výlučné výchovy) odlišné místo bydliště dítěte, bude na místě dotaz na stěžovatele, zda by se nerozhodl přestěhovat do aktuálního místa bydliště dítěte či zda se po dobu výchovy (v případě střídavé péče) nemůže zdržovat v místě bydliště dítěte. Správně uvedl odvolací soud v usnesení citovaném v tomto odstavci (na str. 3 dole), "že otec vzhledem ke svému způsobu obživy si může organizovat práci dle svých potřeb. Může se proto synovi plně věnovat i mimo víkendy.". Namístě bude i dotaz na matku, proč její nový partner nepřizpůsobil svůj pobyt jejímu synovi a nepřestěhoval se k nim a zda neupřednostnila svůj partnerský zájem nad zájmem dítěte.
VIII.
61. Ústavní soud uzavírá a opakuje, že Krajský soud v Praze porušil ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a na výchovu a péči o dítě tak, jak se praví na jiných místech tohoto nálezu.
62. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy z důvodů shora vymezených vyhověl a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.
63. Ústavní stížnost proti výroku II odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Tímto výrokem totiž bylo pouze rozhodnuto o výživném stěžovatele na nezletilého (bylo sníženo oproti výroku II rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatel proti tomuto výroku ničeho nesouhlasného v ústavní stížnosti nenamítal.
64. Ústavní stížnost proti výroku IV napadeného rozsudku Ústavní soud též odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť ani zde stěžovatel pro jeho kasaci neargumentoval. Tímto výrokem byl pouze potvrzen rozsudek nalézacího soudu ve výroku VII, kterým bylo stanoveno, že rozsudkem nalézacího soudu se mění rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 2. 2007 č. j. 13 Nc 81/2006-198 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 č. j. 27 Co 399/2007-338. Těmito rozhodnutími obecných soudů byl nezletilý svěřen do výchovy matce, otci bylo stanoveno výživné a byl mu upraven styk. Tedy, výrok IV napadeného rozsudku ve spojení s výrokem VII nalézacího soudu neztrácí opodstatnění, neboť dřívější (citované) rozhodnutí soudů se mění ve výroku týkajícím se výživného.
65. Návrhu stěžovatele na úhrady nákladů řízení dle § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nevyhověl. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby jinému účastníkovi řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Ostatně, pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení (např. dokumenty osvědčující majetkové a sociální poměry stěžovatele aj.). To však stěžovatel neučinil, takže nejsou (společně s neexistencí uvedených oněch výjimečných okolností) splněny elementární předpoklady vyhovění jeho návrhu na uložení povinnosti náhrady nákladů řízení [srov. totožný postup Ústavního soudu kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273)]. Úspěch v řízení před Ústavním soudem totiž není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení (srov. již znění § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které rozlišuje hlediska "v odůvodněných případech" a "podle výsledků řízení").