"Rozhodným pro závěr, že stěžovatelka byla postupem obecných soudů zasažena ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, je právě výše předjímaná (jakožto primárně relevantní) okolnost, že její nezletilá dcera, účastník řízení, o jehož umístění do ústavní výchovy v tomto řízení (především) šlo, nebyla v řízení vůbec slyšena, ačkoliv se tak podle zákona stát mělo.
Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené výslovně v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i v § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř. poskytuje dítěti možnost, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství; jinými slovy, zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi ...
Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01). Z toho plyne, že za neoprávněný zásah není možno považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální i materiální rovině [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 471/97 ze dne 15. 4. 1998 (U 32/10 SbNU 459), sp. zn. II. ÚS 837/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Ve vztahu k požadavku osobního slyšení dítěte uvedl Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1945/08, že "vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí představuje nejen zásah do soukromého a rodinného života, ale do jisté míry i zásah do osobní svobody", přičemž "jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat zásadně nelze". To pak platí "především pro zařízení zřizovaná orgány veřejné moci, tedy především ústavní zařízení, která mají (nutně) vlastní režim, který vnucují (v souladu se zákonem) svým chovancům". Ústavní soud proto zdůraznil, že "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje [nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008; aj.]", a "zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv".
Ústavní soud proto neshledává důvodu, pro který bylo v řízení před soudy obou stupňů, zejména pak před odvolacím soudem, nezletilé A. M. odepřeno (i přes její výslovný požadavek) právo na slyšení, zejména jestliže se sama ocitla v situaci, kdy zde nebylo blízké osoby, jež by se o ni postarala a citlivě ji (s ohledem na dané okolnosti) seznámila s tím, jaká výchovná opatření budou v její věci přijata (nález sp. zn. II. ÚS 838/07 a nález sp. zn. II. ÚS 1945/08). Toto pochybení je akcentováno - a v daném řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky se stává relevantním - tím, že nepřehlédnutelným způsobem zasáhlo i do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, což se zjevuje zřetelně v okolnosti, že v odvolacím řízení (vedle nezletilé v té době starší 15 let) intenzivně o provedení výslechu dítěte usilovala, a aniž pro to byly obhajitelné důvody, jí nebylo vyhověno.
Je totiž třeba mít též na zřeteli, jak bylo výše naznačeno, že rozhodováním o výchovných opatřeních vůči nezletilému dítěti je zasahováno rozhodným způsobem i do práv jeho rodičů na respektování soukromého a rodinného života, neboť tímto zásahem jsou i oni ve svých právech objektivně dotčeni.
Úvaha odvolacího soudu, že názor dítěte byl zjištěn jinak než osobním výslechem před soudem, resp. že tak jako tak by nemohl zvrátit rozhodnutí, jež bylo posléze přijato, tedy z pohledu výše vyložených ústavněprávních principů nemůže obstát. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně odvolací soud závěr, že návrhu na výslech nezletilé nelze vyhovět, nikterak explicite neodůvodnil. Bylo též již řečeno, že nešlo jen o opomenutí "přání" dítěte, nýbrž i o pominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci.
Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež zakládá důvod, aby Ústavní soud do řízení před obecnými soudy (kasačně) zasáhl.".
VIII.
54. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto nálezem nezamýšlel vyjádřit názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by mělo být dítě svěřeno, tedy zda do výlučné výchovy matky, otce či do střídavé výchovy. Zodpovědět tuto otázku je totiž úkolem obecných soudů, které však nemohou při svém rozhodování ignorovat jednotlivá relevantní kritéria a selektovat jen některá. Obecné soudy budou moci přihlížet i k názoru dítěte - v případě neexistence výjimečného případu umožňujícího zjištění názoru dítěte prostřednictvím třetí osoby - až po jeho zjištění soudcem. Přitom obecné soudy nesmějí zapomínat na to, že v jejich dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli. Tedy, takto zjištěný názor dítěte potom budou muset hodnotit "s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.".
IX.
55. Ústavní soud uzavírá a opakuje, že obecné soudy porušily ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na výchovu a péči o dítě a tomu korespondující základní práva nezl. dcery A. M. na rodičovskou výchovu a péči tak, jak se praví na jiných místech tohoto nálezu.
56. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.
57. Obdobně - jako v bodech III až VI tohoto nálezu - argumentoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), na který odkazuje.