33. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se při svém rozhodování o výši trestu výše naznačenými úvahami zčásti nechal vést (viz str. 223-224 rozsudku), nicméně omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let se Ústavnímu soudu v daném případě stále nejeví jako přiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. Vrchní soud při zpřísnění stěžovatelova trestu nevzal vůbec v úvahu přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem a základními právy stěžovatele. V této souvislosti je namístě dodat, že je nepřijatelné, aby zejména vrchní soud při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního soudu bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky tak, jak to učinil v nyní projednávané věci. O této skutečnosti svědčí i názor vrchního soudu obsažený v odůvodnění, že "(...) nalézací soud při stanovení výměry trestů odnětí svobody oběma obžalovaným byl zřejmě veden snahou zohlednit délku trestního řízení, zejména ve výměře trestů v souladu s platnou judikaturou, zejména Ústavního soudu. Nicméně odvolací soud se s jeho postupem neztotožnil, neboť má za to, že není možno k otázce přistupovat obecně, ale je třeba hodnotit i další skutečnosti, které tento postup, tedy uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, zpochybňují. (...) Nutno konstatovat, že nalézací soud vzal v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti mající vliv na ukládání trestu, nicméně na druhé straně zřejmě přecenil význam skutečnosti, že od spáchání trestné činnosti uplynula značná doba, a nezohlednil diferenciaci mezi oběma obžalovanými zejména z pohledu podílu na délce trestního řízení, jakož i význam polehčujících a přitěžujících okolností." (str. 41-42 rozsudku). Za konkrétní okolnosti a skutečnosti, které dostatečně nalézací soud nevzal při stanovení výše trestu stěžovateli do úvahy, vrchní soud považoval jednak chování stěžovatele, kdy se úmyslně vyhýbal trestnímu stíhání pobytem mimo Českou republiku (přitom je zřejmé, že období průtahů v řízení je třeba zhodnotit bez ohledu na tuto skutečnost), dále celkovou délku doby, po kterou obžalovaní pokračovali v páchání trestné činnosti, a rovněž skutečnost, že oba obžalovaní, s ohledem na to, jakým způsobem koncipovali svoji obhajobu, se k trestné činnosti nedoznali. K této argumentaci vrchního soudu, dle níž "obžalovaní trestného činu nelitovali a při objasňování své trestné činnosti náležitým způsobem nenapomáhali příslušným orgánům činným v trestním řízení. (...) Svým přístupem se tedy této významné polehčující okolnosti zbavili a s ohledem na uvedené pak nebylo možno oběma ukládat trest na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby", považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že podmínit možnost snížení uloženého trestu na samou spodní hranici zákonné trestní sazby doznáním se k trestnému činu je možné považovat za rozporné i s ústavním principem zákazu sebeobviňování, resp. jakéhokoliv (i nepřímého) donucování k přiznání, vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
34. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací vrchního soudu, že byť k průtahům v délce řízení došlo, a to v přípravném řízení, "(...) bylo na to reagováno v případě (stěžovatele) ze strany státu, kterým mu bylo poskytnuto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a v rámci vedeného trestního řízení ve vztahu ke všem obžalovaným nepřiměřenou délku řízení nalézací soud zohlednil v rámci uložených trestů." (str. 41 rozsudku). Takový výklad je však projevem nepochopení ústavní koncepce základních práv a je nepřijatelný, neboť finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě vyhnout. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku je poskytnutí rychlé, resp. bezprostřední ochrany základním právům obviněných (srov. k tomu citované nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. I. ÚS 603/06).
35. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality nerespektovaly. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění psychické zátěže stěžovatele plynoucí z délky trestního řízení atd. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, resp. 6 let a 6 měsíců se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.
36. Obecné soudy v dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna osobní svoboda stěžovatele s ohledem na celkovou délku řízení v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodněprávní odpovědnosti). Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
37. Není však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného trestu, kterým by nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na výše citovanou judikaturu uvádí, že obecné soudy disponují celou řadou prostředků, které jim nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operují vrchní i Nejvyšší soud. Jakkoliv je i tento prostředek, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů, jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem). V oblasti trestního práva je totiž třeba ústavněprávní normy uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící, a k dispozici má obecný soud i další prostředky.
V.
38. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se jednotlivec nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Příkaz pro všechny obecné soudy plyne z čl. 4 Ústavy České republiky, který staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), nález sp. zn. I. ÚS 554/04 (viz výše)].
39. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), jestliže za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Sám tak porušil základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.
VI.
40. Za situace, kdy Ústavní soud shledal shora uvedené porušení základních práv stěžovatele, nezabýval se již jeho dalšími námitkami ohledně neúplných skutkových zjištění ani jeho polemikou s právními závěry obecných soudů. Nicméně Ústavní soud toliko ve formě obiter dictum považuje za nutné uvést několik poznámek ke konkrétní námitce stěžovatele stran aplikace trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., nikoliv znění platného a účinného v době spáchání skutku, a na ní založené klasifikaci trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v rámci výše citované novely trestního zákona došlo k rozšíření skutkové podstaty trestného činu podvodu, který měl údajně naplnit, a to o znak zamlčování podstatných skutečností, pod který také nalézací soud podřadil většinu úvěrových smluv, a to přesto, že tento zákonný znak trestného činu podvodu v inkriminované době vůbec neexistoval. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu, který tuto námitku odmítl, neboť konstatoval, že trestná činnost stěžovatele i spoluobžalované by i bez tohoto znaku byla jednoznačně podřaditelná pod původní skutkovou podstatu trestného činu podvodu, když omisivním jednáním v podobě úmyslného zamlčování podstatných skutečností lze bezesporu rovněž uvádět někoho v omyl. Proto i jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti bylo i před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998) považováno za formu podvodného jednání, byť prokazování subjektivní stránky bylo obtížnější. S ohledem na výše naznačený vývoj společnosti v 90. letech a na četnost páchání tohoto druhu trestné činnosti bylo třeba na tuto okolnost reagovat. Proto byla základní skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. doplněna o citovaný zpřesňující znak či formulaci. Tu nelze považovat za novou skutkovou podstatu, neboť pouze kazuisticky upřesňuje stávající obecnou skutkovou podstatu.
VII.
41. S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
42. Ačkoliv Ústavní soud shledal, že vadný je i výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Za této situace je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (odvolání). Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.