Proto nezbývá než uzavřít, že zmocněnému zástupci stěžovatelky byly důvody zahájení daňové kontroly sděleny, byly vyjádřeny v Protokolu, a FÚ konstatoval, že nejsou specifické pochybnosti o některém daňovém údaji uváděném stěžovatelkou. V případě stěžovatelkou uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 byla situace týkající se zahájení daňové kontroly jiná; v tehdy souzené věci (bod 36. uvedeného nálezu) bylo totiž argumentováno zjištěným nedostatkem apriorních důvodů k zahájení daňové kontroly, absentovalo jejich sdělení stěžovateli a konečně také chybělo jejich vyjádření v protokolu o ústním jednání. Proto Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, pokud se odvolává na citovaný nález Ústavního soudu; byly to důvody tam uvedené pod bodem 36., které tehdy - dle názoru Ústavního soudu - vedly k neústavnosti úkonu daňové kontroly (Poznámka: přesněji zahájení daňové kontroly). Taková situace však v právě souzené věci - jak bylo ostatně výše zdůrazněno - nenastala.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud v této souzené věci stěžovatelkou namítanou nezákonnost v postupu FÚ, který respektoval rámec daný § 16 odst. 1 (daňová kontrola), § 1 odst. 2 a § 2 odst. 2 ZSDP, ani protiústavnost neshledal.
Ústavní soud v daných souvislostech připomíná i argumentaci Nejvyššího správního soudu, která se týká pojetí kontroly ve státní správě a preventivního významu daňové kontroly, a to v kontextu legitimního cíle/zájmu státu na výběru daní za současného respektování proporcionality prostřednictvím standardů/požadavků kladených na ochranu práv daňových subjektů v rámci daňové kontroly a dostatečně aplikovaných v judikatuře.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tedy z Ústavou stanoveného rámce nevybočuje. Nejvyšší správní soud se jednotlivými námitkami stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti (a následně ve zkratkovité a neúplné podobě v ústavní stížnosti) velmi podrobně zabýval. Do jeho závěrů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci žádný protiústavní exces spatřovat nelze. Ústavní soud opakuje, že ani Nejvyšší správní soud, ani on sám - jak již uvedl - neshledaly v postupu FÚ nezákonnost či protiústavnost, což se ostatně projevilo také v obsahovém a argumentačním koncipování ústavní stížnosti a v reálně patrném deficitu ústavněprávní argumentace. Je to také posledně uvedený důvod, který svědčí o tom, že v souzené věci byl stěžovatelčin odkaz na citovaný nález Ústavního soudu účelový a vzhledem k důslednému respektování zákonnosti v postupu FÚ i zavádějící. Citovaný nález Ústavního soudu se týkal posouzení zákonnosti a ústavnosti věci za situace odlišné, kdy při tvrzeném zahájení daňové kontroly absentovaly náležitosti jejího řádného zahájení. Jinou by pochopitelně byla otázka posouzení takového postupu správce daně při zahájení daňové kontroly, pro jehož ústavněprávní posouzení by prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu již nestačily (bod [35] napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) a Ústavní soud by na danou situaci ve své judikatuře reagovat musel.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu