30. Ve vztahu k odstavci I výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 8 Co 302/2006-151 především Ústavní soud uvádí, že z ústavněprávního pohledu lze bezvýhradně souhlasit se závěrem krajského soudu, resp. judikatury Nejvyššího soudu stran rozsahu osob pasivně legitimovaných v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, tedy že na straně žalované musí ve společenství nerozlučném vždy vystupovat navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel. Ústavní soud se však již nemůže ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu o rozsahu poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř. v nyní projednávané věci. Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení [bod 24 a 25 či nález sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17)].
31. Oprávnění (věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby zákon poskytuje ve vztahu k důvodům neplatnosti vypočteným v § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách dlužníku, zástavci, vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli, z důvodů neplatnosti dražby uvedených v ustanovení § 48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli, a dlužníku, zástavci a vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, jestliže neplatnost nedobrovolné dražby spočívá v důvodu uvedeném v ustanovení § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách. Kdo je v řízení o této žalobě pasivně věcně legitimován však zákon o veřejných dražbách výslovně nestanoví (srov. bod 15). Praxe obecných soudů byla v této otázce značně nejednotná, neboť některé obecné soudy považovaly navrhovatele dražby, dražebníka a vydražitele za osoby, které na straně žalované musí vystupovat jako nerozluční společníci (viz např. rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005). Jiné obecné soudy pak akceptovaly a meritorně projednaly žaloby směřující jen vůči některým z těchto osob (viz např. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 11 C 54/2002, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 47 Co 254/2003, rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005 či rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 569/2005, kde okresní soud výslovně uvedl: "pasivně legitimovanými osobami mohou být dražebník, navrhovatel dražby, není-li žalobcem, a vydražitel; protože zákon nestanoví, že by tyto osoby musely vystupovat na žalované straně jako nerozluční společníci, závisí podle názoru soudu prvního stupně na žalobci, kterou z těchto osob jako žalovanou zvolí."). Jasno do této otázky vnesl až Nejvyšší soud, který dne 24. 1. 2006 vydal rozsudky sp. zn. 21 Cdo 20/2005 a sp. zn. 21 Cdo 569/2005 týkající se vymezení osob pasivně legitimovaných v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby. Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury obecných soudů dospěl k závěru, že "Řízení o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř.".
32. Nejednotnost postupu obecných soudů při posuzování pasivní legitimace v řízeních o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby ilustruje i nyní projednávaný případ, kdy okresní soud akceptoval žalobu stěžovatele (podanou v roce 2002) směřující jen proti dražebníkovi a vydražiteli, meritorně ji projednal a rozhodl o neplatnosti předmětné dražby. Na základě odvolání žalovaných pak krajský soud tento výrok rozsudku okresního soudu změnil a žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl (bod 15), přičemž krajský soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů výše uvedených sjednocujících rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na rozsudky Nejvyššího soudu neodkazuje, ani nezmiňuje, že jím učiněný závěr vychází z judikatury obecných soudů, je nepochybné, že právě tyto rozsudky byly pro závěry odvolacího soudu východiskem, neboť převážná část argumentace krajského soudu se doslovně shoduje se stěžejními pasážemi těchto rozsudků). Výše uvedená sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu byla vydána v době (24. 1. 2006), kdy v předmětné věci již probíhalo odvolací řízení (rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2006), a stěžovatel tak již neměl možnost závěry v nich obsažené zapracovat do svého procesního postupu (viz § 216 odst. 1 o. s. ř.).
33. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní projednávané věci obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti, když nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu (body 24 a 25). Obecné soudy ryze formálním výkladem § 5 ve spojení s § 118a o. s. ř. a s odkazem na "konstantní" judikaturu a možnost porušení zásady rovnosti účastníků řízení dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro poučení stěžovatele, resp. že v daném případě se jedná o poučení o hmotném právu, a žalobu stěžovatele pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítly. Zcela přitom ignorovaly skutečnost, že nedostatek žaloby stěžovatele plynul z nejednotnosti jejich vlastní rozhodovací činnosti v době minimálně do 24. 1. 2006 (bod 31 a 32). Výklad přijatý obecnými soudy pak vede k porušení právě jimi zmiňované zásady rovnosti, když nejednotnost rozhodovací činnosti obecných soudů zakládá nerovnost mezi jednotlivými žalobci (bod 26). Vzhledem k nejednotnosti postupu obecných soudů, což je samo o sobě popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy), a k tomu, že stěžovatel neměl možnost reflektovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu, které tento postup sjednotily (bod 32), dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci bylo namístě, aby odvolací soud, který změnil právní náhled na projednávanou věc, resp. se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, vydal ve vztahu k rozsudku okresního soudu kasační rozhodnutí [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], nikoli sám ve věci rozhodl. Kromě toho pak obecné soudy (vyjma soudu nalézacího) svým postupem zároveň popřely obecnou ideu spravedlnosti (bod 24), když svým postupem zcela negovaly vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem, o kterém nelze vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o neplatnosti zástavní smlouvy (bod 13) a pravomocným trestním rozsudkům (body 18, 19 a 20) mít pochyb.
34. Lze tedy uzavřít, že v projednávaném případě nejenže soud prvního stupně sám bez ohledu na nedostatek pasivní legitimace řízení meritorně rozhodl, odvolací soud, aniž by dal stěžovateli možnost vadu žaloby odstranit, sám ve věci rozhodl (zcela opačně než soud prvního stupně), a porušil tak nejen obecnou poučovací povinnost vyplývající pro něj z výše citovaného ustanovení § 5 o. s. ř., nýbrž jeho rozhodnutí je, vzhledem k postupu nalézacího soudu a k dosavadní nejednotnosti postupu obecných soudů, natolik překvapivé, že nese znaky libovůle [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V takovém postupu shledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stejně jako v postupu soudu dovolacího, který přehlédl nesprávný postup nižších soudů ústící z důvodů vyložených shora v porušení práva na spravedlivé soudní řízení. Jinak řečeno, mlčení zákona a z toho plynoucí nejednotnost postupu obecných soudů nelze klást k tíži účastníka řízení, nadto v situaci, kdy i další okolnosti případu (viz poslední větu bodu 33) dovolují, resp. přikazují soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem.
35. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k odstavci II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 (bod 14), přičemž přípustnost ústavní stížnosti v tomto rozsahu posoudil Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Esenciální náležitostí žaloby na určení práva je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V daném případě lze mít za prokázané, že v obecné rovině byl naléhavý právní zájem dán, neboť doplněný žalobní petit (ovšem v perfektním znění, bod 12), resp. předmětný odstavec II výroku rozsudku při současném vyslovení neplatnosti dražby měl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (bod 27). Podání stěžovatele, jímž žádal o doplnění žalobního petitu o určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, však trpělo vadou, spočívající v nedostatku řádného, tj. se zákonem souladného označení předmětných nemovitostí [viz § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění tehdejších předpisů]. Nalézací soud takto chybně označený objekt řízení akceptoval, připustil rozšíření žaloby a následně rozhodl o určení vlastnictví stěžovatele k takto nesprávně označeným nemovitostem, a to i přes to, že odstavec II výroku rozsudku není způsobilý být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.
36. V rozsudku ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3364/2008 uvedl Nejvyšší soud, že "Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá.". V případě, že žalobní návrh tyto náležitosti nemá, je pak povinností soudu (§ 43 odst. 1 o. s. ř., bod 28), aby se pokusil je odstranit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1970 sp. zn. 3 Cz 2/70). Přičemž platí zásada iura novit curia.
37. Dle názoru Ústavního soudu došlo postupem nalézacího soudu ve vztahu k odstavci II výroku rozsudku k zásahu do základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, když nalézací soud, aniž by sám odstranil nedostatek žalobního petitu (viz zásada iura novit curia), či vyzval stěžovatele k jeho odstranění, vydal nevykonatelný rozsudek. Jinak řečeno, dospěl-li nalézací soud k závěru, že z žaloby stěžovatele není přesně, určitě a srozumitelně patrno, čeho se domáhá, tedy že sám nemůže ve výroku rozsudku doplnit chybějící údaj o katastrálním území (viz in fine v bodu 36 citované právní věty rozsudku Nejvyššího soudu), nevyzval stěžovatele k jejímu odstranění s poučením podle § 43 odst. 1 o. s. ř (bod 28).
38. Ústavní soud, vědom si sebeomezení plynoucího ze zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, dospěl k závěru, že výše uvedené vady, které vedly k porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou takové povahy a rozsahu, že je nelze napravit v rámci dovolacího či odvolacího řízení, nýbrž zajištění plné garance základních práv stěžovatele je možné pouze v řízení nalézacím. Z tohoto důvodu přistoupil Ústavní soud ke kasačnímu zásahu ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů všech tří instancí. Těmito důvody pak konkrétně byla nemožnost přistoupení dalšího účastníka v rámci odvolacího (§ 216 odst. 1 o. s. ř.) a dovolacího řízení (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) a dále skutečnost, že dokud není rozhodnuto o prokázání stěžovatelova práva (žaloba na vyslovení neplatnosti dražby), nemůže být rozhodnuto o určení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem (bod 27 a bod 35 věta první; z tohoto důvodu pak Ústavní soud postupoval tak, jak je uvedeno v bodě 40).
39. Ústavní soud se pak musel vypořádat s otázkou, zda nárok stěžovatele není prekludován, když ten v zákonem stanovené propadné 3 měsíční lhůtě neuplatnil právo na určení neplatnosti dražby i vůči jejímu navrhovateli, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431): "Postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj "by mohlo", nikoli nutně musí vést).". V této souvislosti pak Ústavní soud upozorňuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 599/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že "Byla-li žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců ode dne jejího konání (§ 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách), právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle ustanovení § 92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty.".
40. Jelikož Ústavní soud zrušil i odstavec II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84, k jehož nápravě bylo vydáno opravné usnesení, resp. ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 (bod 2), tedy bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem pro vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele v tomto rozsahu za nepřípustnou. Ústavní soud proto výrokem III tohoto nálezu rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 jako návrhu nepřípustného [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
41. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že již jen z jeho vlastní rozhodovací činnosti (viz judikatura uvedená níže) je zřejmé, že problematika řádného označování nemovitostí tak, aby byly způsobilé pro zápis do katastru nemovitostí, činí nemalé obtíže nejen laické a odborné veřejnosti, ale i státním orgánům (viz nyní projednávaný případ). Jak uvedl Ústavní soud výše (bod 24), srozumitelnost právních předpisů se řadí mezi základní principy právního státu. Roztříštěná a komplikovaná právní úprava jednotlivých druhů nemovitostí a jejich označení často vede k zmaření právních úkonů účastníků, popř. k zcela zbytečnému přetěžování jak samotných katastrálních úřadů, tak i soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu, ve které se opakovaně zabýval a kritizoval přílišný formalismus katastrálních úřadů, které bezvýhradně lpí v řízení o povolení vkladu na doslovném splnění všech podmínek § 5 odst. 1 katastrálního zákona [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 298/98 ze dne 21. 9. 1998 (N 102/12 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 447/03 ze dne 13. 10. 2004 (N 145/35 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 321/2000 ze dne 12. 6. 2002 (N 73/26 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 147/2000 ze dne 23. 10. 2002 (N 132/28 SbNU 129), ve kterém je uvedeno, že: "při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb."]. Ústavní soud tímto vyzývá Český úřad zeměměřický a katastrální ke zvážení, zda by nebylo vhodné podniknout kroky k zvýšení informovanosti občanů o řádném označovaní nemovitostí např. uvedením citace řádného a úplného označení nemovitosti ve výpisu z katastru nemovitostí, a to i v rámci dálkového přístupu.
42. Nejvyšší soud jako jediný účastník řízení neudělil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (viz body 6 a 21), přičemž přípisem ze dne 15. 4. 2010, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2010, sdělil předseda senátu 21 Cdo JUDr. Ljubomír Drápal, že z osobních důvodů se k nařízenému jednání nemůže dostavit a udělil souhlas k jednání bez jeho přítomnosti. Do doby konání jednání však Ústavnímu soudu nebyly doručeny žádné podklady odůvodňující nepřítomnost účastníka řízení a na řízení se v souladu s pravidly zastupování stanovenými rozvrhem práce Nejvyššího soudu nedostavil ani zastupující předseda senátu 21 Cdo. Ústavní soud nerozhodl o povinnosti Nejvyššího soudu k náhradě nákladů řízení jen z toho důvodu, že stěžovatel se jich, z pohledu Ústavního soudu velkoryse, vzdal.
43. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená a ve výroku I tohoto nálezu uvedená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.