Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Staré Město č. p. 291, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou osobně dne 3. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Vrchní soud v Praze porušil jeho základní práva, zejména základní právo garantované čl. 5 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o tom, že poté, co byl nad ním vynesen zprošťující rozsudek a bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu soudem nalézacím, přistoupil stížnostní soud k návrhu státního zástupce, který zároveň podal i odvolání do zprošťujícího rozsudku, k tomu, že rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy v interpretaci traktované Evropským soudem pro lidská práva od roku 1968 (rozhodnutí Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968).
Podle § 74 odst. 2 věta druhá, část za středníkem, tr. ř., stanoví "jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku".
II. senát Ústavního soudu nepovažuje citovanou část ust. § 74 odst. 2 tr. řádu za ústavně konformní, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou, když nerespektuje požadavek na prokázaní přítomnosti zesílených důvodů pro další omezení osobní svobody vazbou, který vyplývá jak z judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 897/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz), tak z judikatury ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968, Labita v. Itálie ze dne 6. 4. 2000, Rokhlinová v. Rusko ze dne 7. 4. 2005 dostupné na http://www.echr.coe.int), resp. tento požadavek doslova popírá. Výslovné zákonné umožnění popřít svrchu uvedený požadavek přiměřenosti omezení osobní svobody nelze ústavně konformně interpretovat a proto je třeba přistoupit k jeho derogaci. Zbytek citovaného ustanovení trestního řádu bude pak možno interpretovat ústavně konformně.
II. senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že citovaná část ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu stojí v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a podává plénu Ústavního soudu návrh na zrušení uvedené části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
Jiří Nykodým předseda senátu