42. Takto vymezené oprávnění obecných soudů však nelze považovat za srovnatelné se situací, kdy by Ústavní soud pouze zrušil lhůtu podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, jak se toho domáhal stěžovatel, a obecné soudy by tak posuzovaly pouze skutkovou otázku souladu právního a biologického otcovství. Možnost podat návrh na popření otcovství podle § 57 odst. 1 zákona o rodině je totiž současně i výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem a právním otcem, případně i biologickým otcem, existují. Z dikce uvedeného ustanovení totiž plyne, že v době šesti měsíců ode dne, kdy se manžel dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, je právem presumován převažující zájem právního otce na popření otcovství, což nebylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nijak dotčeno. Jak ale rovněž vyplývá z tohoto nálezu, nezbytnost vážení jednotlivých zájmů v předmětném složitém právním vztahu nelze omezit tím způsobem, že po uplynutí této lhůty bude jakýkoliv eventuální zájem právního otce na popření otcovství právně bezvýznamný, neboť ten nebude mít žádný procesní prostředek k jeho prosazení. Právě v uvedeném spočívá důvod, pro který Ústavní soud zrušil celé ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině a jenž se musí promítnout i do vlastního rozhodování obecných soudů o popření otcovství (srov. body 36, 42 a 43 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09).
43. Posouzení návrhu na popření otcovství, jenž byl podán po uplynutí lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, tedy nespočívá jen v posouzení skutkové otázky biologického otcovství, nýbrž obecné soudy musí rovněž vážit, zda zájem právního otce na popření otcovství převáží v konkrétní věci nad zájmy dítěte a matky, pokud tyto zájmy jsou se zájmem právního otce v konfliktu. Není v pravomoci Ústavního soudu abstraktně vážit jednotlivé zájmy ani stanovit jiná omezení případného uplatnění návrhu na popření otcovství, včetně příslušných lhůt. K takovémuto posouzení, jakož i k jeho následnému promítnutí do nové právní úpravy, je oprávněn pouze zákonodárce. Přesto ale nelze opomenout, že uvedené zájmy mají ve velké míře současně ústavněprávní relevanci a požívají ochrany jako součást práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 32 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Až do přijetí nové právní úpravy je tak nezbytné, aby předmětné vážení zájmů uskutečňovaly obecné soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy, vázány přitom rovněž právními závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu, které na předmětné posouzení dopadají.
44. S ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 je tak možné konstatovat, že z hlediska uvedeného vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (srov. bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Význam takovéhoto časového vymezení přitom spočívá zejména v požadavku právní jistoty. Ačkoliv totiž zjištění důvodných pochybností o biologickém otcovství může být důvodem pro popření otcovství i v pozdějším věku dítěte, i zde je třeba vzít v úvahu, že práva a povinnosti plynoucí ze vztahu otce a dítěte tvoří z povahy věci právní vztah trvalého charakteru, jejž nelze kdykoliv "vypovědět". Ani možnost popření otcovství tedy nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým. Pokud Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 dospěl k závěru, že i po uplynutí lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině mohou nastat skutečnosti odůvodňující popření otcovství ze strany právního, nikoliv však biologického otce, tak v této možnosti mu implicitně umožnil v případě, že se dozvěděl skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství, zvážit a rozhodnout se v určitém čase, zda tohoto prostředku využije či nikoliv. Rozhodne-li se v takovémto případě dál pro akceptaci svého právního otcovství, nelze dál v samotné absenci jeho biologického otcovství spatřovat dostatečný ústavně relevantní zájem pro jeho popření v budoucnu.
45. Z hlediska posouzení uvedených časových souvislostí je potřebné rovněž uvést, že otci dítěte z hlediska uvedené možnosti popřít otcovství k nezletilému nesmí být na újmu, pokud se svým návrhem obrátil na soud až poté, co podal státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu podle § 62 zákona o rodině. Zároveň je nezbytné vzít v úvahu, že i před nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 bylo každému umožněno domoci se přezkumu ústavnosti § 57 odst. 1 zákona o rodině postupem, který zvolil stěžovatel, příp. navrhnout obecným soudům rozhodujícím ve věci podání návrhu podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uvedený nález proto nelze vykládat tím způsobem, že umožnil neomezeně do minulosti otevírat otázku popření otcovství, aniž by byly posouzeny všechny výše uvedené okolnosti.
46. Ústavní soud má za to, že stěžovatel využil své právní možnosti a nelze mu z hlediska doby jejich uplatnění nic vytýkat. Lze tedy shrnout, že obecný soud rozhodující ve věci stěžovatele je povinen posoudit návrh na popření otcovství, přičemž tento návrh nesmí zamítnout pro uplynutí lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zrušeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Při samotném posouzení jeho důvodnosti je povinen nejen skutkově posoudit otázku biologického otcovství, ale zároveň zkoumat významné zájmy osob dotčených případným popřením otcovství, zejména dítěte, a vyhodnotit, zda zájem právního otce, který ale nemusí být biologickým otcem, na popření otcovství převyšuje v daném případě zájem dotčených osob.
47. Závěrem Ústavní soud podotýká, že předmětem řízení o ústavní stížnosti stěžovatele nebyla samotná otázka, zda v jeho případě jsou nebo nejsou dány důvody pro popření otcovství. Je věcí obecných soudů, a to i ve věci stěžovatele, aby na základě důkazních návrhů účastníků posoudily jak skutkovou otázku biologického otcovství právního otce, tak i poměřovaly zájmy dotčených účastníků předmětného rodinněprávního vztahu podle běžných procesních standardů. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že v dané věci se nezabýval ani otázkou přípustnosti a hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, včetně anonymních testů DNA.