27. Podle dřívější právní úpravy se o tom, zda je třeba souhlasu rodiče k osvojení dítěte, rozhodovalo v rámci řízení o osvojení, kdy toto rozhodnutí mělo charakter prejudiciální a záviselo na výsledku dokazování, ovšem tak, aby nebyl zmařen účel osvojení. Tato právní úprava však kolidovala se zásadami spravedlivého procesu, neboť ve svém důsledku vedla k odpírání náležité ochrany práv zúčastněných osob, zejm. práva rodičů mít možnost vykonávat svá rodičovská práva jako výkon rodičovské zodpovědnosti, ale i práva nezletilého dítěte, aby o ně výkonem rodičovských práv pečovali v prvé řadě jeho pokrevní rodiče a aby vyrůstalo ve vlastní rodině. Novou právní úpravou došlo k osamostatnění řízení o tom, zda je třeba souhlasu rodiče s osvojením dítěte, a vytvoření tak právních záruk, "aby základní právo rodiče na výkon jeho rodičovských práv, jako součásti jeho rodičovské zodpovědnosti vůči nezletilému dítěti, přestalo být uznáváno a respektováno až poté, co se v řádném - spravedlivém procesu, tj. především s plnou účastí samotného rodiče, zjistí, že soud pro tento závěr shledal důvody zákonem stanovené a tím společensky a mravně uznávané" (Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2005, str. 301). K samotné povaze a důsledkům takového řízení pak uvádí literatura, že "Vzhledem k závažnosti právních důsledků těchto zjištění, neboť osvojení dítěte bez souhlasu jeho rodičů je velmi závažným zásahem do jejich rodičovské zodpovědnosti, stanoví zákon, že ověření toho, zda jsou dány zákonné podmínky k osvojení dítěte bez souhlasu rodičů, bude provedeno formou samostatného, tzv. incidenčního řízení" (Holub, M., Nová, H., Sladká Hýklová, J.: Zákon o rodině. Komentář. 8. vydání. Praha: Linde Praha. 2007, str. 232). Rodičovskou zodpovědností se přitom v obecné rovině myslí souhrn práv a povinností upravujících péči o dítě, správu jeho majetku a zastupování dítěte v právních vztazích s nezbytným vyjádřením povinnosti chránit zájmy dítěte (viz čl. 32 odst. 4 Listiny).
28. Z výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že řízení podle § 180a o. s. ř. ve spojení s § 68 zákona o rodině je vážným zásahem do rodičovských práv a jeho předmětem je omezení rodičovské zodpovědnosti (viz též bod 25) jako předstupeň k jejímu zbavení (osvojení dítěte). K totožnému závěru je třeba dospět i za použití teleologické výkladové metody, neboť účelem osvojení je nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v případě, že pokrevní rodiče je nejsou schopni (ve značně restriktivním smyslu, bod 24), resp. ochotni zajistit; mezi osvojencem a osvojitelem vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi (resp. u pokrevního rodiče dochází osvojením k právnímu zrušení rodičovské zodpovědnosti jako souhrnu jeho rodičovských práv a povinností ve vztahu k nezletilému dítěti; naproti tomu rodičovská zodpovědnost přechází na osvojitele, viz Hrušáková, M., str. 272), přičemž zásadně je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte, tedy zpravidla pokrevního rodiče (viz § 67 odst. 1 zákona o rodině). Je tak právem rodiče v rámci výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti udělit či neudělit s adopcí souhlas, přičemž tohoto práva může být zbaven jen po splnění zákonem předvídaných podmínek rozhodnutím soudu v řízení podle § 180a o. s. ř. Jinak řečeno, byť je dle systematiky o. s. ř. zařazeno toto řízení samostatně, je nepochybné, že jeho předmětem a důsledky je třeba je považovat za zvláštní druh řízení o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti podle § 176 o. s. ř.
29. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud pochybil, když, vycházeje z prostého označení řízení podle § 180a o. s. ř. a jeho samostatnosti v rámci systematiky procesního předpisu, nehledě na účel takového řízení (bod 21 a 22), ryze formálně odmítl dovolání první stěžovatelky pro nepřípustnost podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se dle jeho názoru nejednalo o případ omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, ani o případ nezrušitelného osvojení. Tento názor však neobstojí ve světle výše uvedeného (bod 28), a Ústavní soud se proto přiklonil ve vztahu k ústavní stížností napadenému (byť stěžovatelkami považovanému za správné, bod 6) usnesení Nejvyššího soudu, které neodpovídá požadavkům ústavnosti, a je ve svém důsledku spojeno s tím, že stěžovatelkám bylo znemožněno domáhat se "stanoveným postupem" svého práva u soudu (denegatio iustitiae), což dle konstantní judikatury Ústavního soudu zakládá porušení základního práva stěžovatelek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ke kasačnímu zásahu [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)].
30. K samotnému průběhu řízení podle § 180a o. s. ř. uvádí Ústavní soud, že se neztotožňuje se závěry obecných soudů a doktríny o tom, že soud rozhoduje o splnění podmínek podle § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ke dni podání návrhu [viz bod 15 in fine, či "soud přitom rozhoduje o splnění těchto podmínek vždy ke dni podání návrhu (výjimka z jinak platné zásady stanovené v § 154 odst. 1 o. s. ř.) ...", in Hrušáková, M., str. 298)]. Výše uvedený závěr vychází z mylné interpretace doby soustavného opravdového nezájmu rodiče o dítě podle § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině jako jisté kvazipropadné lhůty, kdy uplynutím šesti měsíců bez projevení zájmu o dítě rodič "ztrácí" část své rodičovské zodpovědnosti v rozsahu práva udělit či neudělit souhlas s adopcí (bod 28), neboť není třeba zkoumat důvody tohoto nezájmu, jelikož tato doba je dostatečná k vyřešení osobních problémů. Takováto interpretace je však ústavně nekonformní, neboť vede k neproporcionálnímu omezení práva na rodinný život rodiče a dítěte (bod 23). Zákon o rodině stanovuje, že není třeba souhlasu rodiče s osvojením dítěte, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevoval opravdový zájem o dítě. Již z jazykového výkladu předmětného ustanovení je patrno, že tato doba byla zákonodárcem stanovena jako minimální ("po dobu nejméně šesti měsíců"), a jako takovou je třeba ji aplikovat při zkoumání splnění podmínek podle § 68 zákona o rodině. To ve svém důsledku znamená, že z návrhu opatrovníka dítěte musí být patrno, že tvrzený nezájem o dítě ze strany rodiče trvá alespoň šest měsíců, přičemž tato doba uplynula nejdříve ke dni podání návrhu, jinak soud návrh bez dalšího zamítne. Je-li tato podmínka splněna, soud přistoupí k samotnému zjišťování kvalifikovaného nezájmu o dítě, přičemž musí zkoumat i chování rodiče po podání návrhu do doby vydání rozhodnutí tak, aby byl v co největší míře minimalizován zásah do základních práv účastníků řízení. Tomuto závěru odpovídá i dikce ustanovení § 180b odst. 1 o. s. ř., které umožňuje rodiči uplatnit tzv. výhradu rebus sic stantibus, a to nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku. Připustil-li by Ústavní soud výklad přijatý obecnými soudy, tedy že v případě řízení podle § 180a o. s. ř. dochází k prolomení zásady, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, byla by neproporcionálně prodlužována doba pro podání návrhu podle § 180b o. s. ř., která již tak je oproti době podle § 180a o. s. ř. dvojnásobná. Výše uvedenému svědčí i skutečnost, že vzhledem ke komplikovanosti mezilidských vztahů a v úvahu přicházejících krizových situací, není možno paušálně stanovit "lhůtu" rodiči k zahájení řádného výkonu jeho rodičovských práv, neboť ta má charakter spíše podpůrný, nýbrž je třeba pečlivě a citlivě hodnotit jeho chování a případné důvody neprojevování zájmu, zvažovat různá v úvahu přicházející opatření, přičemž adopce (zbavení rodičovské zodpovědnosti) je prostředkem nejkrajnějším.
31. K důvodům rozhodnutí obecných soudů uvádí Ústavní soud, že ty dospěly k závěru, že první stěžovatelka neprojevovala o nezletilou soustavný opravdový zájem, když nezletilou nenavštěvovala, netelefonovala jí, nepsala, nezajímala se o její zdravotní stav a vývoj, nikterak nepřispívala na její výživu, a nadto si nikterak neuspořádala své osobní, zejm. bytové a majetkové poměry (blíže body 15 a 16). Ústavní soud považuje za prokázané, že v obecnými soudy posuzované době (bod 30) se matka pokusila pouze o jeden telefonický kontakt, což však v souladu s názorem odvolacího soudu nelze považovat za kvalifikovaný zájem o dítě podle § 68 zákona o rodině. Ze spisového materiálu (bod 13) je však zcela jasně patrno, že k umístění dítěte do Klokánku (30 km vzdáleného od místa bydliště matky) došlo se souhlasem matky z důvodu poskytnutí nutné doby k vyřešení osobních problémů (domácí násilí) a obav o bezpečí nezletilé. V době umístění nezletilé do Klokánku žila matka se svým přítelem (tvrzený otec nezletilé), na něhož byla výživou i ubytováním odkázána a který se vůči ní dopouštěl fyzického a psychického násilí. Ze spisu je dále patrno, že první stěžovatelka zpočátku nezletilou navštěvovala, naposledy dne 11. 8. 2007 (body 13 a 14), přičemž opakovaně uváděla, že o dítě zájem má a po vyřešení svých osobních problémů je chce zpět do své péče. V obecnými soudy posuzované době kvalifikovaného nezájmu se matka opakovaně stěhovala, přičemž dle jejího vyjádření značnou část této doby byla zcela bez prostředků a bez ubytování. Od května 2008 pak opětovně začala nezletilou pravidelně navštěvovat a vyvíjet snahu o její navrácení do své péče. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy zcela ignorovaly argumentaci první stěžovatelky, kterou opakovaně vysvětlovala svou nečinnost ve vztahu k nezletilé; nadto nejen že se obecné soudy s touto argumentací nikterak nevypořádaly, ale dokonce ji považovaly za "doznání", a tedy důkaz prokazující stěžovatelčin nezájem o dítě (bod 16). Dle názoru Ústavního soudu je argumentace první stěžovatelky dostačující pro prokázání objektivních důvodů, pro které nemohla nezletilou v rozhodné době navštěvovat, a v dostatečné míře zpochybňuje splnění podmínek předvídaných v § 68 zákona o rodině (bod 25). Ústavní soud nesdílí až alibistické tvrzení odvolacího soudu o tom, že matka nikterak neupravila své osobní poměry, když ta založila novou, řádně fungující rodinu, dle svých možností si opatřila bydlení, přičemž se snaží dle pokynů sociálních pracovníků o zajištění adekvátního bydlení pro výchovu nezletilé (sic!, zůstává s podivem, že pro výchovu čtyřleté nezletilé se jedná o prostředí nevhodné, kdežto pro výchovu kojence jde o prostředí nezávadné) a nezletilou pravidelně navštěvuje.
32. Podle názoru Ústavního soudu závěry obecných soudů o nutnosti vyslovení kvalifikovaného nezájmu první stěžovatelky vůči nezletilé, a tím jejího právního uvolnění k adopci, nerespektují ústavněprávně vymezené podmínky pro zásah do základního práva stěžovatelek na rodinný život, jak byly uvedeny výše (bod 23), resp. schází jim smysluplné propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, neboť sice formálně odpovídají dikci zákona o rodině, nicméně nesledují žádný z cílů uvedených v odstavci 2 čl. 8 Úmluvy a takový zásah není pro dosažení těchto cílů "nezbytný v demokratické společnosti". Nezbytnost zásahu do základního práva stěžovatelek (rozhodnutí podle § 68 zákona o rodině) je nadto v daném případě prakticky vyloučena již vyjádřením opatrovnice nezletilé, když ta sama uvedla, že v případě první stěžovatelky, vzhledem ke změně jejího přístupu, se o předání nezletilé k osvojení neuvažuje (body 15 a 17). Obecné soudy se tak dopustily libovůle (bod 20), když zkoumaly splnění podmínek podle § 68 zákona o rodině jen ke dni podání návrhu (bod 30), nikterak se nevypořádaly s argumentací první stěžovatelky (bod 31) a nezohlednily její následné chování vůči nezletilé, čímž porušily základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejich práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
33. Celým projednávaným případem (včetně řízení podle § 180a o. s. ř., nařízením ústavní výchovy, svěřením do pěstounské péče a zvažovanou adopcí) se táhne základní problém první stěžovatelky, kterým je její nemajetnost a z ní vyplývající problémové bydlení. Ústavní soud vyjadřuje politování, že v podmínkách moderního demokratického právního státu 21. století, uznávajícího principy sociální solidarity a dbajícího zvýšené ochrany rodičovství a rodiny, vyplývající nejen ze základních právních norem České republiky, mezinárodních závazků (viz např. Úmluvu o právech dítěte, přijatou dne 20. listopadu 1989 v New Yorku, vyhlášenou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb.), ale především z obecně sdíleného hodnotového rámce společnosti, může být hmotný nedostatek příčinou tak drakonického odloučení rodiče od dítěte, když právě hmotná nouze je, v porovnání s ostatními důvody, ze strany státu problém efektivně řešitelný. Každý člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může dostat do situace, kterou není s to sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské společnosti je to pak především stát, který má v takových případech klíčovou roli (bod 24) a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem, nadto v situaci, kdy první stěžovatelka od počátku projevovala snahu o řešení své tíživé osobní situace, do které se dostala ne svým zaviněním. Ústavní soud, nepochybuje o ryzích úmyslech orgánů sociálně-právní ochrany dětí a FOD, se však v této souvislosti nemůže ubránit konstatování, že kdyby tyto orgány věnovaly stejnou práci aktivní pomoci matce, jako zarputile podnikaly řadu kroků k omezení jejích rodičovských práv, nemusela dnes být nezletilá v pěstounské péči a k možná již neodčinitelnému zásahu do vztahu mezi matkou a dítětem vůbec nemuselo dojít.
34. Byť je to vzhledem k výše uvedenému nadbytečné, zdůrazňuje Ústavní soud, že v souladu s judikaturou ESLP je z pozitivních povinností státu (bod 24) a z nutnosti restriktivní interpretace podmínek omezení práva na rodinný život (body 23 a 25) třeba dovodit povinnost státu rodiče nejen informovat o možnostech řešení jeho tíživé osobní situace a formách případné pomoci, ale také upozornit jej na následky jeho chování, včetně možnosti omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti (bod 28).
35. Závěrem pak Ústavní soud uvádí, že přikročil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí z důvodu výše uvedených, a proto se již blíže nezabýval námitkou stěžovatelek stran postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako navrhovatele a opatrovníka (bod 3). K tomu uvádí Ústavní soud, že se plně ztotožňuje se závěry stěžovatelkami citovaného rozhodnutí ESLP ve věci Havelka a další proti České republice, nicméně ty na nyní projednávanou věc ne zcela doléhají, neboť v řízení podle § 180a o. s. ř. není orgán sociálně-právní ochrany dětí účastníkem řízení, ale ze zákona má pouze postavení opatrovníka nezletilého dítěte (viz § 68 odst. 3 zákona o rodině). Dále Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že zvažoval možnost zrušení toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodů uvedených v bodech 26 až 29, avšak s ohledem na povahu věci, v níž čas hraje důležitou roli, přikročil ke zrušení obou napadených rozhodnutí.
36. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.