Nejvyšší soud ve smyslu shora podaného výkladu pochybil, pokud dostatečně nepřezkoumal, co pro zákonné pojištění vyplývá ze zákona. Dodatečné omezení zákonného pojištění podzákonným právním předpisem přitom není bez zákonného zmocnění možné. Dalším ústavně nepřijatelným aspektem rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto restriktivní interpretace zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, k níž Nejvyšší soud došel nikoliv na základě zákona, ale v důsledku údajného mlčení zákona teprve interpretací vyhlášky č. 125/1993 Sb. Zde tedy Nejvyšší soud opomenul ústavní direktivu čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle níž sice ministerstva mohou na základě zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem výslovně zmocněna, mohou to však činit jen v mezích zákona.
K interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ze dne 14. 2. 2001 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.), obdobně pak i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.), vymezil kautely, dle kterých státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného právního předpisu, se "musí pohybovat secundum et intra legem, nikoli mimo zákon (praeter legem)", čili "zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší" tomuto státnímu orgánu "stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y". Státní orgán se při tvorbě podzákonného předpisu musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně však lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy [srov. již sp. zn. Pl. ÚS 17/95 ze dne 25. 10. 1995 (N 67/4 SbNU 157; 271/1995 Sb.) a konstantní judikaturu].
Jakkoliv Ústavní soud upozornil ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001, že "závěr, který by požadoval stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech i primární) normotvorby", v daném případě je nepochybné, že vyhláška Ministerstva financí nemůže nezávisle na zákonu vyloučit určitou část škody nebo příslušenství zaměstnancovy pohledávky ze zákonného pojištění, pokud by tak přinejmenším v obecné rovině neučinil zákonodárce. Ze zákona žádná možnost ministerstva zákonné pojištění omezit ve srovnání se zákonným rozsahem nevyplývá, když zákoník práce říká, že každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, je pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ze zákona pojištěn (srov. § 205d odst. 1 zákoníku práce); bližší podmínky a sazby stanoví vyhláška, k jejímuž vydání bylo zmocněno Ministerstvo financí (srov. § 205d odst. 7 zákoníku práce). Ze zákona tedy vyplývá, že je pojištěna celá částka odpovídající škodě, včetně příslušenství pohledávky vzniklé zaměstnanci z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to včetně částek vzniklých v důsledku toho, že zaměstnavatel nebo pojišťovna za zaměstnavatele včas neuhradili celou částku odpovídající dlužné částce bez soudního řízení.
Ústavní soud nepovažuje za nutné vyjádřit se k interpretaci ustanovení § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., tedy k tomu, zda je správný ten význam tohoto ustanovení, který uplatňuje stěžovatel a obecný soud prvního stupně (podle něhož toto ustanovení dává uvážení pojišťovně, zda se písemně zaváže zaplatit zaměstnavateli náklady, které mu vzniknou ze soudního řízení proti zaměstnanci), nebo ten, který uplatňuje Městský soud v Praze a Nejvyšší soud (podle něhož náhradu nákladů soudního řízení hradí zaměstnanci pojišťovna za zaměstnavatele, jen pokud se k tomu vůči zaměstnavateli písemně zavázala). Ústavně konformní výklad vyhlášky však v tomto aspektu zjevně vyloučen není. Jak je ostatně uvedeno shora (viz část III), i sám relevantní normotvůrce, tedy Ministerstvo financí, k významu § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. zaujal v průběhu šesti let dva zcela odlišné právní názory, jeden (v průběhu řízení před obecnými soudy) v souladu s právním názorem stěžovatele, druhý (v průběhu řízení o této ústavní stížnosti) souladný s právním názorem Nejvyššího soudu. I kdyby snad podle obecného soudu nebyl v žádném případě možný ten výklad vyhlášky, který zastává stěžovatel, na právních závěrech shora naznačených by to nic neměnilo, a vedlo by to jen k povinnosti obecného soudu protizákonný a protiústavní podzákonný předpis v dané věci nepoužít (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud k tomu podotýká, že ve svém nálezu řešícím protiústavnost vyhlášky Ministerstva financí č. 487/2001 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů, [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)] nebyla a ani nemohla být otázka protiústavnosti § 3 vyhlášky řešena. Zůstává tedy na obecných soudech, aby tuto otázku vyřešily, což je možno výjimečně učinit, nebude-li jiný výklad možný, případně i aplikací čl. 95 odst. 1 Ústavy. Je totiž úkolem obecných soudů, aby při interpretaci jednoduchého práva dosáhly ústavně konformních výsledků. Ústavně konformním výsledkem interpretace pracovněprávních předpisů však v žádném případě není ta interpretace, která omezuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání oproti zákonnému rozsahu na základě restriktivního výkladu podzákonného právního předpisu (v tomto případě § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb.).
V.
S ohledem na uvedené důvody, a s přihlédnutím k rozsahu petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].