Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že obecné soudy při rozhodování dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. mohou vzít v úvahu i další skutečnosti, v ústavní stížnosti však není uvedena žádná, jež by mohla hrát nějakou významnější roli, a proto ani není možno vytknout obecným soudům, že je při svém rozhodování nezohlednily. Stěžovatelka sice poukazuje na absenci suspenzivního účinku odvolání v dané věci. Nejde však o žádnou výjimečnou skutečnost, neboť tomu je tak u řady procesních prostředků, které má účastník v průběhu řízení k dispozici k ochraně svých práv, a jde-li konkrétně o nyní posuzovanou věc, stěžovatelka beztak svou povinnost splnila až po skončení odvolacího řízení. Pokud dále např. argumentuje pochybeními, jichž se v daném správním řízení dopustila VZP a její rozhodčí orgán, pak zřejmě tyto orgány nepostupovaly v souladu se zákonem, jedná se však o skutečnosti, jež by byly relevantní, pokud by se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pochybení uvedených orgánů pak mělo vliv na celkovou délku řízení, což obecné soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu. Vedlejší účastník sice projevil malou vůli k uznání svého pochybení či dokonce k vyplacení nějakého finančního odškodnění, na straně druhé stěžovatelka vůči němu vznesla poměrně vysoké nároky, které se navíc ukázaly být neoprávněnými. Ke zvýšení přiměřeného zadostiučinění by byl jistě důvod, pokud by došlo k průtahům v "odškodňovacím řízení" jako celku, tuto skutečnost však v ústavní stížnosti stěžovatelka neuplatnila.
Nutno rovněž odmítnout, že by se na přiměřené zadostiučinění mělo nahlížet jako na určitou "sankci" směřující vůči příslušnému orgánu veřejné moci, a to z důvodů, které již uvedl vedlejší účastník ve svém vyjádření, když poukázal na reparační (příp. satisfakční) funkci přiměřeného zadostiučinění. Lze se ale domnívat, že stěžovatelka svým argumentem mínila upozornit na to, že v daném případě přiměřené zadostiučinění dostatečně neplní svou preventivní funkci. Ani v tomto bodě by se Ústavní soud se stěžovatelkou nemohl ztotožnit. Přiměřené zadostiučinění sice není v absolutním měřítku vysoké, tvoří však téměř 70 % částky, o kterou ve správním řízení šlo, a tato skutečnost (coby určitá "hrozba") je jistě schopna ovlivnit postup orgánů veřejné moci v dalších případech.
Závěrem stěžovatelka argumentuje tím, že jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, konkrétně pak stran nabytí částky 30 000 Kč. Tato argumentace však není případná. Není sporu o tom, že předmětem ochrany jak čl. 11 Listiny, tak i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí konkrétního majetku, a to včetně nabytí určité majetkové hodnoty v podobě finanční částky. V takovém případě musí být ale příslušná peněžitá pohledávka v určité výši "konstituována", a to např. zákonem nebo pravomocným rozhodnutím, čemuž tak v dané věci nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (a to tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 20 300,40 Kč), z výše uvedených skutečností je zřejmé, městský soud v pozici soudu odvolacího změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve smyslu § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech jak nalézacího, tak odvolacího řízení, přičemž (stejně jako soud prvního stupně) postupoval podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že určení přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu bylo závislé na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., výši náhrady nákladů pak stanovil (stejně jako soud prvního stupně) z přiznané, a nikoliv vymáhané částky, což zdůvodnil tím, že se "žalobkyně [...] domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši zjevně nepřiměřené". Následně stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení, ovšem pouze před soudem prvního stupně ve výši 20 300,40 Kč. Jde-li o odvolací řízení, žádnou náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal, a to se zdůvodněním, že úspěch obou účastníků řízení byl shodný.
Stěžovatelka, byť v ústavní stížnosti popírá, že by se domáhala zaplacení "zjevně nepřiměřené" částky, závěr městského soudu, který se týká výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, nezpochybňuje, naopak v ústavní stížnosti výslovně konstatuje, že jí v tomto ohledu náleží náhrada v prakticky totožné výši, k jaké dospěl městský soud, přičemž odměnu advokáta vypočítává z částky 15 000 Kč [§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenou námitkou nezabýval. V obecné rovině k tomu možno dodat, že dle judikatury obecných soudů se "nevychází při určení odměny za zastupování advokátem [...] z přisouzené částky", ale "i v těchto případech je rozhodná částka požadovaná žalobcem", to ovšem za předpokladu, že žalobce nepožadoval plnění "zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř." (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 652). Je pak na obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu posoudily, zda některá z výše uvedených podmínek byla splněna.
Ústavní soud se proto zaměřil na stěžovatelčinu námitku, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení, rovněž pokud jde o řízení odvolací, a to ve výši 19 926 Kč. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává mj. nálezů sp. zn. I. ÚS 1310/09 a sp. zn. I. ÚS 1505/08, které se týkají rozhodování obecných soudů o nákladech řízení vedených ve stejné věci, tj. ve věci přiznání přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. V první řadě je však třeba poznamenat, že skutkové i právní okolnosti nyní souzené věci jsou jiné. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1310/09 soud prvního stupně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v poloviční výši, než bylo požadováno, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, načež odvolací soud tento výrok potvrdil se zdůvodněním, že je nutno postupovat dle § 142 odst. 2 o. s. ř., protože výše plnění není závislá na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1505/08 žalobce, který se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč, navrhl zastavení řízení s tím, že mu žalovaný zaplatil částku 40 000 Kč, načež soud řízení zastavil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však posledně uvedený výrok změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, což odůvodnil tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného jen co do částky 40 000 Kč, procesní zavinění žalobce se váže k 73 % předmětu řízení, a tudíž náhradu nákladů je nutno přiznat žalovanému (tomu však žádné nevznikly).
V nyní posuzované věci jde pouze o náklady řízení před soudem odvolacím, v němž vedlejší účastník dosáhl snížení přisouzené částky z 30 000 Kč na 15 000 Kč. V prvně uvedeném nálezu (sp. zn. I. ÚS 1310/09) Ústavní soud poukázal na to, že pojem "úspěch ve sporu" ve smyslu § 142 o. s. ř. nelze chápat mechanicky, a v této souvislosti se vyslovil proti formalistickému výkladu § 136 o. s. ř.; dle Ústavního soudu je třeba přitom klást hlavní váhu na to, zda byl účastník řízení úspěšný stran prokázání samotného základu nároku (tj. existence nemajetkové újmy), a nikoliv na to, do jaké míry byl "úspěšný" při odhadu konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, kterážto podléhá úvaze soudu ve smyslu posledně uvedeného ustanovení. Důvody, na základě kterých Ústavní soud k daným závěrům dospěl, jsou obsaženy v daném nálezu, a není třeba je znovu opakovat.
V nyní posuzované věci nastala situace, že městský soud, jde-li o řízení před soudem prvního stupně, náhradu nákladů řízení stěžovatelce v plné výši přiznal, přičemž svůj postup odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., jde-li však o náklady odvolacího řízení, kde vedlejší účastník dosáhl snížení přisouzené částky z 30 000 Kč na 15 000 Kč, uvedený soud dospěl k závěru, že úspěch účastníků řízení byl shodný, a žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na to, že otázky nákladů řízení jsou "integrální součástí soudního řízení jako celku", což ostatně plyne ze samotné povahy věci, neboť každé řízení má i ekonomickou stránku. Ve svém důsledku to znamená, že obecné soudy mají povinnost v průběhu soudního řízení (a také po jeho skončení) tyto otázky v souladu s příslušnými procesními předpisy řešit. Jejich procesní postup přitom může mít v některých případech bezprostřední dopady v ústavněprávní oblasti, neboť zde existuje úzká souvislost mezi takovým postupem a právem na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu. Ovšem v případě náhrad nákladů řízení, kde rozhodují soudy obvykle až po skončení řízení, jimi vydaná rozhodnutí (jako taková) ústavněprávní povahu zpravidla nemají. Jedná se totiž o rozhodnutí o "běžných" právech a povinnostech fyzických či právnických osob (konkrétně o jejich finančních nárocích), a to podle norem tzv. jednoduchého práva, byť tyto normy jsou procesního charakteru. Navíc, jak v minulosti Ústavní soud konstatoval, ač takovými rozhodnutími mohou být účastníci podstatně dotčeni, není možné tato rozhodnutí stavět na roveň rozhodnutím ve věci samé; to plyne z kvalitativní stránky daného rozhodování, jež má vedlejší, akcesorickou povahu (k rozhodování o věci samé). V procesní rovině se tato skutečnost projevuje tím, že na "řízení o nákladech řízení" dopadají jen některé z principů spravedlivého procesu (a ty často v modifikované podobě). Jde-li o samotná rozhodnutí, je nepochybné, že stejně jako jiná rozhodnutí musí splňovat základní požadavky, jež jsou vyvozovány z pravidel spravedlivého procesu. Na straně druhé při hodnocení případných vad je třeba zohlednit výše zmíněnou povahu těchto rozhodnutí s tím, že jen skutečně zcela zásadní pochybení mohou vést k porušení ústavnosti.
Ve vztahu k nyní posuzované věci z výše uvedeného plyne, že Ústavní soud by mohl (a měl) ingerovat do rozhodovací činnosti městského soudu, pokud by uvedený soud postupoval zjevně svévolně, konkrétně pak pokud by nereflektoval ústavněprávní požadavky, zde představované principy, které pro dané rozhodování Ústavní soud vymezil ve svých shora označených rozhodnutích. Takové pochybení však zjištěno nebylo, neboť městský soud v zásadě z těchto principů vycházel, byť je zčásti modifikoval i zásadou úspěchu ve sporu.
VI.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a účastníci řízení i vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).