Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. G., zastoupeného Mgr. Liborem Hlaváčem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kopečná 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2010 sp. zn. 9 To 86/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009 čj. 12 T 191/2008-809 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 8. 7. 2010 se K. G. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlavní uvedenými rozhodnutími vydanými v trestní věci Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 12 T 191/2008 bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 12 T 191/2008 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 11. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, a trestným činem poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zákona ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem; dále mu uložil povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu, přičemž některé poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 22. 4. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozhodnutím (v petitu ústavní stížnosti nesprávně označeným jako "rozsudek") odvolání obviněného, manželky a státního zástupce zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy porušily jeho právo na řízení před nestranným soudem. Dále uvedl, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo tím, že "soud dostatečně a důsledně neaplikoval ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, dle kterého je soud povinen hodnotit všechny důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech." Stěžovatel zejména nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď Z. F., jež byla hlavním důkazem obžaloby; konstatoval, že stejné námitky uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu a na tyto námitky zcela odkázal.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho trestní věci nebylo spravedlivé, zejména v důsledku nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. způsob interpretace a aplikace trestního zákona nebo trestního řádu obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nalézacího soudu nezjistil. Ústavní stížnost je pouhým opakováním argumentace, s níž se obecné soudy ústavně relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 11. října 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu