Další námitka stěžovatelky směřuje proti nesplnění povinnosti výslechu před provedením prohlídky. Z dikce ustanovení § 84 vyplývá, že prohlídku je možno bez výslechu vykonat jen tehdy, nesnese-li věc odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Dle náhledu Ústavního soudu je v zásadě vždy nutno vycházet z konkrétní situace a je na orgánech činných v trestním řízení, aby na samém počátku prohlídky posoudily, zda lze s ohledem na povahu prohlídky v tom kterém případě vyčkat dostavení se dotčeného subjektu, v tomto případě statutárního orgánu, resp. je nutno posoudit, zda by vyčkáváním nemohlo dojít ke zmaření účelu prohlídky. Při hodnocení naléhavosti věci je přitom třeba vyjít především z okolností případu, tzn. charakteru zajišťovaných věcí a úvahy o možném zmaření cíle prohlídky třetími osobami. Předmětem zájmu policie byla, mimo jiné, též výpočetní technika, resp. obsah pevných disků počítačů, přičemž není tajemstvím, že v současné době není problém se k počítači připojit z vnějšku, či během několika sekund odstranit soubory, které by mohly mít pro vyšetřování orgánů činných v trestním řízení jistou relevanci. V takové situaci nelze klást orgánům činným v trestním řízení k tíži, že přistoupily k zajištění zájmových prostor bezodkladně. Má-li prohlídka jiných prostor a pozemků vést k naplnění svého účelu, je zpravidla nezbytné, aby byl naplněn znak překvapivosti, díky němuž je dotčeným subjektům fakticky znemožněno zničit či znehodnotit důkazy podstatné pro další vyšetřování. Ve svém návrhu zastává stěžovatelka názor, podle něhož měly orgány činné v trestním řízení vyslechnout před provedením prohlídky členy představenstva, případně klíčové zaměstnance. Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění stran výslechu dotčeného subjektu lze uvést, že si zde stěžovatelka protiřečí, neboť na jiném místě stížnosti konstatuje, že jediným, kdo byl vyslechnut, byl prokurista společnosti Ing. A. N., a to právě s přihlédnutím k jeho funkčnímu zařazení prokuristy.
Pokud jsou dále namítány nesrovnalosti mezi výpovědí Ing. N. a obsahem protokolu, je třeba poukázat na to, že protokol má ve svém účelu sloužit k zaznamenání všeho podstatného, co se v rámci prohlídky událo. Pokud měl Ing. N. o obsahu protokolu pochybnosti, mohl v rámci protokolace vznést námitky. Z protokolu samotného vyplývá, že se Ing. N. vyjádřil pouze k povaze zajištěných věcí.
Odkazuje-li stěžovatelka v souvislosti s řádným odůvodněním příkazu k prohlídce na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, nezbývá než konstatovat, že se v něm jednalo o zcela odlišnou situaci, neboť orgány činné v trestním řízení v daném případě pouze odkázaly co do odůvodnění na příslušná zákonná ustanovení, aniž by bylo zřejmé, z jakých skutkových okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází. V posuzovaném případě však policejní orgán popsal skutkovou situaci a uvedl důvody, pro které se domnívá, že by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu zkrácení daně. Jedná se především o zkreslování daňového základu tím, že v rozhodném období byly přijímány účetní doklady za práce či služby, které ve skutečnosti provedeny nebyly. Po prověření souvisejících okolností dospěl policejní orgán k závěru, že o předmětu prověřování a rozhodnutí o věci není možné dosáhnout jinak, než získáním účetních dokladů, dalších listinných důkazů, popř. jiných důkazních prostředků, nacházejících se v dotčených nebytových prostorách. Stěžovatelka zcela správně poukazuje na skutečnost, že odůvodnění příkazu k prohlídce musí být řádné jako celek. Namítá-li pak, že policejní orgán odůvodnil pouze zajištění dokladů za práce či služby, nutno uvést, že odůvodnění příkazu k prohlídce se týká celého příkazu jako takového, neboť jeho cílem bylo zajištění věcí, které jsou důležité pro trestní řízení. Jejich další výčet je dále jen demonstrativní, neboť je uveden slovem "zejména". Důvodem je ta skutečnost, že při přípravě prohlídky není vždy přesně zřejmé, jaké věci se budou na místě prohlídky nacházet. Ty, které je možno předpokládat, lze demonstrativně uvést, aby bylo co nejpřesněji specifikováno, nač se zájem orgánů činných v trestním řízení zaměřuje. Pokud se ovšem vyskytne při prohlídce další předmět, s jehož existencí nebylo při plánování prohlídky vůbec počítáno a který je důležitý pro dané trestní řízení, není důvodu, pro který by taková věc nemohla být zajištěna. Proto je třeba vždy posoudit, zda je příkaz k prohlídce odůvodněn jako celek, zda je její vymezený cíl legitimní. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za lichou i námitku vnitřní rozpornosti příkazu k prohlídce, která měla údajně vyplývat ze srovnání odst. 1 a 3 odůvodnění příkazu. Ve zmíněném odstavci jedna považuje policejní orgán za odůvodněný závěr, že v rozhodném období mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Tento názor opírají orgány činné v trestním řízení především o dosavadní podklady vyšetřování. V odstavci tři, jež má být s odstavcem jedna v kolizi, policejní orgány pouze přiznávají, že závěr rezultující z odstavce jedna se jim dosud s určitostí nepodařilo ani potvrdit ani vyvrátit a na podkladě doposud shromážděných důkazů nejsou schopny s určitostí říci, zda k deliktnímu jednání došlo či nikoliv. Provedená prohlídka tak má v podstatě sloužit pouze k opatření takových důkazů, které by umožnily postavit danou věc na jisto.
Namítá-li stěžovatelka, že v rámci provedené prohlídky byly zajištěny i datové nosiče obsahující soukromou korespondenci zaměstnanců, je možno v zásadě uplatnit dvojí právní argumentaci, vedoucí však ke stejnému faktickému výsledku. První linie argumentace vychází z toho, že samotné tvrzení stěžovatelky o obsahu datových nosičů nemůže zabránit jejich zajištění, pokud toto tvrzení nelze v průběhu prohlídky ověřit, případně není-li možné část nosičů, které jsou důležité pro vedení trestního řízení, oddělit. Důvodem je především ta skutečnost, že v opačném případě by byla ohrožena samotná podstata zajišťování datových nosičů. Uživatelům nosičů by pro jejich vyloučení z možnosti zajištění orgány činnými v trestním řízení v podstatě postačovalo uložit na ně vedle pracovních údajů i data soukromá a orgány činné v trestním řízení by byly nuceny zvolit procesní postup ušitý na míru každého zaměstnance stěžovatele. Dle náhledu Ústavního soudu je třeba však vždy sledovat především cíl samotné prohlídky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 25. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2002). Zajištění případných soukromých dat zaměstnanců bylo v tomto konkrétním případě pouhým vedlejším produktem prohlídky, kterému nebylo možno zabránit. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při provádění prohlídky v sídle stěžovatelky prohlížely každý počítačový soubor, zda-li neobsahuje údaje soukromé povahy. Dovedeno k závěrům ad absurdum by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, ale spíše několika týdnů, což je vyloučeno. Podstatné je to, že se zde nejedná o záměrné získávání údajů, nejde o primární cíl prohlídky. Navíc pokud se zaměstnanec rozhodne využívat datových nosičů zaměstnavatele i pro soukromé účely, musí být s touto možností srozuměn. Jiná linie argumentace, tentokrát procesněprávní, vychází z toho, že stěžovatelka je ve věci soukromých údajů svých zaměstnanců, uložených na datových nosičích, osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Aktivně legitimováni jsou zde samotní zaměstnanci, neboť zasaženo by mohlo být případně do jejich práv a nikoli do práv stěžovatelky.
Vznáší-li stěžovatelka své námitky proti nezávislosti členů městské policie, kteří se účastnili prohlídky jako tzv. osoby nezúčastněné, lze odkázat na ustanovení § 85 odst. 2 tr. ř., podle něhož se nezúčastněné osoby přiberou pouze k domovní prohlídce. V případě prohlídky jiných prostor se tak nejedná o zákonný požadavek a Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Další zásadní námitkou stěžovatelky je nepřiměřenost způsobu, kterým byla prohlídka provedena. Přiměřenost užití prostředků je třeba vždy poměřovat cílem, jehož má být dosaženo. Stěžovatelka se ve svém návrhu nezmiňuje o tom, že by policisté užili nepřiměřené síly, zastrašování nebo že by svým jednání způsobili nějakou škodu. S čím tedy stěžovatelka nesouhlasí, je v podstatě počet policistů, který byl do akce nasazen. Vzhledem k tomu, že zajišťováno bylo celkem 5 pater výškové budovy, lze i nasazení desítek policistů považovat za přiměřené.
K námitce místní nepříslušnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, nezbývá než uvést, že prohlídku nařídil a provedl policejní orgán, který v této věci vede trestní řízení. Dotčený orgán je na základě nařízení Ministerstva vnitra č. 67/2008 útvarem s celostátní působností.
Závěrem nezbývá než podotknout, že Ústavní soud si je vědom nepřehlédnutelného zásahu prohlídky jiných prostor a pozemků do právní sféry stěžovatelky, nicméně v tomto konkrétním případě nelze přisvědčit tomu, že by při její realizaci došlo ze strany policejního orgánu k překročení zákonného rámce a tím též k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud - bráno obecným pohledem - sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani výlučně ani převážně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, vždy zvažuje skutečnou povahu daného postupu a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci posuzuje zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Tímto přístupem mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivců, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Ústavní soud rozhodl v dané věci bez zbytečného odkladu a proto o návrhu stěžovatelky na projednání věci dle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu nerozhodoval.
Domáhala-li se stěžovatelka vydání předběžného opatření podle ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu, tak vzhledem k tomu, že domovní prohlídka již proběhla a věci již zabaveny byly, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by práva stěžovatelky byla ohrožena. I za situace, že by Ústavní soud hodnotil prohlídku jiných prostor za neoprávněnou, je obava stěžovatelky z využití získaných důkazů v jiných řízeních neopodstatněná, neboť takových důkazů by nebylo lze použít.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu