46. Ústavní soud poukazuje i na přiměřenou aplikaci rozsudku senátu (páté sekce) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice (stížnost č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). ESLP se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi. Stěžovatelé coby menšinoví akcionáři namítali, že po zápisu usnesení o zrušení společnosti a převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku nemají možnost napadnout toto rozhodnutí ani smlouvu o převodu jmění. ESLP v citovaném rozsudku konstatoval, že omezení přístupu k soudům bylo zákonné v tom smyslu, že bylo upraveno vnitrostátním právem, a bylo i legitimní co do sledovaného veřejného cíle (zájmu), jímž je podpora "stability v obchodních kruzích zamezením zneužívání opravných prostředků proti usnesení" (srov. bod 102 in fine). Nicméně současně dospěl k závěru, že takovéto omezení přístupu k soudům je nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. ESLP také konstatoval, že žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka není možné považovat za právní prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku v souvislosti s hlavním předmětem řízení [srov. např. následující text citovaného rozsudku: "101. Pokud jde o tvrzení vlády, že stěžovatelé měli možnost hájit své zájmy jiným způsobem, například domáhat se samostatného soudního přezkumu vypořádání zaplaceného hlavním akcionářem nebo podat žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka, Soud podotýká, že tato řízení mají jiný cíl a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění. Mimoto přiměřené zadostiučinění mohlo být požadováno pouze za porušení základních práv společníka. Vláda neprokázala, že tyto právní prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti. Není je tedy možné považovat za prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. v souvislosti s hlavním předmětem řízení. Stejně tak je nelze považovat za účinné prostředky nápravy, které má stěžovatel povinnost vyčerpat (viz § 74 výše), což je otázka, kterou Soud spojil s posouzením odůvodněnosti (viz § 80 výše) ... 105. Pokud jde o přiměřenost tohoto omezení, Soud uvádí, že stejně jako v případě stížnosti č. 32921/03 argumentuje vláda existencí alternativních právních prostředků, díky nimž je omezení slučitelné s Úmluvou. Soud dále uvádí, že podle jeho výše uvedeného názoru nebyly tyto cesty prostředkem nápravy, který bylo třeba vyčerpat ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy, a stejně tak tyto prostředky nemohly dostatečně zmírnit újmu na právech menšinových akcionářů způsobenou tímto omezením (viz § 101 výše). Jestliže právo třetí stěžovatelky na přístup k soudu bylo omezeno v důsledku působení § 220h odst. 4 obch. zák. podobným způsobem jako v případě stížnosti č. 32921/03, Soud konstatuje, že dostupnost alternativních prostředků nápravy nemohla v případě dané stížnosti splňovat požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy."].
47. Ústavní soud rovněž v rámci komparatistiky uvádí, že kupř. i dle rakouské či německé právní úpravy může pohledávku jiného věřitele popírat věřitel (srov. např. § 105 Konkursordnung, § 178 Insolvenzordnung). Na komparatistickou stránku této problematicky rozsáhle odkazuje i doplnění návrhu navrhovatelkou RWE Energie, a. s., ze dne 24. 6. 2010, v němž uzavírá, že "zde předestřená komparace ukazuje, že země, kde má ekonomické nazírání na právní instituty daleko delší tradici než v ČR, touto cestou nešly, jelikož jako země "Rule of Law" respektují onen ústavní rozměr práv věřitelů, princip plné jurisdikce rozhodnutí orgánů veřejné moci a chtějí se vyhnout možným "skrytým tlakům" některých věřitelů se spornými pohledávkami na správce. Zároveň tyto tradiční demokracie dokáží najít jiné efektivní cesty, jak zabránit nepřiměřené délce insolvenčních řízení, aniž by omezovaly věřitelská práva.".
48. Na shora citovaném závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení nemění nic to, že věřitelé poškození nesprávným přihlášením, resp. uznáním (nepopřením) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jiného věřitele mají možnost domáhat se po insolvenčním správci náhrady škody nebo jiné újmy (na základě § 37 insolvenčního zákona).
49. Jedná se totiž o odlišnou právní konstrukci, tj. v rámci odpovědnosti [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 2219/07ze dne 2. 4. 2008 (N 63/49 SbNU 3)], navíc směřující vůči jinému subjektu. Právo a povinnost jsou párovým pojmem, právu jednoho subjektu odpovídá povinnost druhého subjektu. V napadeném ustanovení zákonodárce odepřel právo jednoho věřitele popřít pohledávku druhého věřitele, byť tímto popěrným právem pohledávky druhého věřitele sleduje věřitel ochranu svých (nejen) majetkových práv. Adresátem popření pohledávky je tak druhý věřitel. Jde o ochranu práva (především majetkového) jednoho věřitele před nesprávnou pohledávkou (nesprávnost její pravosti, výše, pořadí) druhého věřitele. Žaloba na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem je ale procesním prostředkem k ochraně práva směřujícím výlučně vůči insolvenčnímu správci. Hypoteticky úspěšným vyčerpáním žaloby na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem by tak věřitel neodstranil stav nesprávně přihlášené pohledávky jiného věřitele [což může důsledně vzato znamenat (poměrné) uspokojení jeho pohledávky v menší míře a znamená dotčení i jiných jeho práv (srov. další důsledky spojené s výsledkem přezkumu)].
50. Nehledě na to, že i přes hypotetické pozdější odškodnění by nebyly odstraněny pro právní sféru věřitele všechny negativní důsledky plynoucí z nepopření druhým věřitelem nesprávně přihlášených pohledávek (srov. kupř. posílení vlivu těchto věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech, srov. např. § 49 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého "Nestanoví-li tento zákon jinak, vyžaduje se k platnosti usnesení schůze věřitelů prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas."). Věřitel by tak mohl sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, domohl by se zpětně pouze odstranění své majetkové újmy, nikoliv však újmy na jiných svých (procesních) právech.
51. V případě odpovědnosti za škodu se jedná o institut sekundární povahy. Jednotlivcům jsou však primárně garantovány práva a svobody, přičemž k jejich účinné ochraně a vymáhání je stát povinen stanovit efektivní prostředky. Primárně je tedy věřitel oprávněn domáhat se ochrany svých práv a svobod jako takových a nemůže být povinen spokojit se pouze až s následným odškodněním za porušení svých práv a svobod na základě realizace práva na náhradu škody. To by odporovalo smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by právní řád aproboval porušení práv a svobod takového věřitele. Rovněž i v nálezusp. zn. Pl. ÚS 72/06(viz výše) Ústavní soud argumentoval porušením základního práva daňového ručitele domáhat se ochrany svého práva z důvodu zákonného omezení skutečností namítatelných ručitelem v odvolání proti ručitelské výzvě, ačkoliv nebylo vyloučeno argumentovat obdobně, tj. že ručitel může uplatnit regres vůči dlužníkovi (analogie s možností uplatnit nárok na náhradu škody vůči insolvenčnímu správci). Též v nálezové judikatuře Ústavní soud vyslovil právní názor o požadavku subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům [srov. např. nálezysp. zn. I. ÚS 1180/07ze dne 12. 2. 2009 (N 25/52 SbNU 239) neboIV. ÚS 1253/08ze dne 3. 12. 2008 (N 213/51 SbNU 655)]. Tento právní názor lze přiměřeně aplikovat i na danou problematiku.
52. V probíhajícím insolvenčním řízení je nepochybně zájmem účastníků (tedy i věřitele) dosažení spravedlivé ochrany jejich práv a oprávněných zájmů (srov. § 1 občanského soudního řádu). Právo účastníka je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu (mj.) insolvenčního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [srov. ostatně základní zásadu insolvenčního řízení výslovně zakotvenou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona]. Tento zájem nemůže být odklizen náhradou škody, neboť prioritní je zde vůbec zamezení stavu, kdy některý z účastníků bude nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby nebyla nutná kompenzace. Účastník řízení (včetně věřitele) tak může sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nevymaže se předchozí stav porušení jeho práv (pouze by byl kompenzován, nadto ne v plné míře - srov. text shora). Věřitel, který v probíhajícím insolvenčním řízení usiluje o efektivní ochranu svých práv, musí mít možnost požádat o ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. [Ostatně obdobně argumentuje Ústavní soud v nálezové judikatuře (srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 391/07ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151) ve vztahu k ústavním stížnostem na průtahy řízení v dosud probíhajícím řízení před obecnými soudy - neodmítá ústavní stížnost pro nepřípustnost s tím, že se mohou i v průběhu řízení uplatnit vůči státu požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]
53. Uvedené platí tím spíše, že insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit (za podmínek uvedených v § 37 insolvenčního zákona). Tento instrument tedy neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele.
54. Obsahem práva na spravedlivý proces je též včasné poskytnutí soudní ochrany, avšak další řízení (o nároku na náhradu škody směřujícím vůči insolvenčnímu správci) konstruované jako nezbytné by vedlo k porušení tohoto principu. Obdobně ostatně argumentoval Ústavní soud v nálezusp. zn. I. ÚS 2219/07(viz výše), v němž meritorně přezkoumal ústavní stížnost, i když byli stěžovatelé napadeným rozhodnutím odvolacího soudu odkázáni na nezbytnost domáhat se svého práva na náhradu vynaložených nákladů cestou samostatné žaloby o náhradu škody. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že další soudní řízení by vedlo k porušení principu včasného poskytnutí soudní ochrany.
55. Pokud by Ústavní soud z ústavněprávních hledisek aproboval napadené ustanovení, s odkazem navrhovatelek na možné odškodnění ze strany insolvenčního správce, aproboval by stav vedení insolvenčního řízení tak, že by někteří z účastníků byli nespravedlivě poškozeni a někteří nedovoleně zvýhodněni. Jakkoli by majetková újma účastníků mohla být potom kompenzována, nebyl by tím nijak odstraněn stav nedovoleného zvýhodnění jiného účastníka uznáním jeho pohledávky ve vyšší částce, než odpovídá skutečnému stavu, což by se promítlo i do vyššího poměrného uspokojení jeho pohledávky, než mu skutečně po právu patří. Orgán veřejné moci musí vykládat právní předpisy tak, aby tento neracionální a především nespravedlivý stav eliminoval. Smyslem insolvenčního řízení - jako každého civilního procesu - je dosažení spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 občanského soudního řádu).
56. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů zrušil ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona, které znamená protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout časový prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a proto odložil vykonatelnost tohoto nálezu.
57. Ve zbývající části návrh na zrušení ustanovení § 192 odst. 1 věty poslední, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, a to především z důvodu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti zákonodárce (jíž se Ústavní soud řídí ve své ustálené judikatuře). Tato ostatní napadená ustanovení upravují toliko postup při realizaci popěrného práva, i když pro protiústavně zúžený okruh subjektů. Poté, co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní mezeru rozšířením okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze, jakým způsobem zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů (zda bude zákonná úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či bude zvoleno jiné řešení); Ústavní soud nemůže ve svém rozhodnutí řešení této problematiky předjímat.
1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
S většinou pléna zaujatými názory a zejména s dosaženým výsledkem se ztotožnit nemohu z důvodů, které se soustřeďují k výhradám, jejichž smyslem je kritika hypertrofované ochrany, která je s postavením věřitele v insolvenčním řízení nálezem spojována:
1. Platí totiž obecně - i mimo insolvenční řízení - (tak jako tak), že jeden z věřitelů nemůže zasáhnout (s výjimkou založenou ustanovením § 91a o. s. ř., která se zde neuplatní) do sporu, který vede s jeho dlužníkem jiný věřitel, ačkoli v případě, že uspěje, bude reálná možnost uspokojení jeho pohledávky, byť později přiznané, ztížena. Úprava vyjádřená v ustanovení § 192 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nezasahovala do majetkových poměrů konkrétního věřitele v rozhodném smyslu jinak, než tomu bylo před zahájením insolvenčního řízení.
2. Ani v obdobných poměrech (kupříkladu výkonu rozhodnutí či exekuce) věřitel popírající pohledávku jiného věřitele nemá více práv než těch, jež tomuto ustanovení odpovídala.
3. K ochraně zájmu věřitele, který se cítí být dotčen uplatněnou pohledávkou věřitele jiného, je v insolvenčním řízení k dispozici institut přezkumného jednání (§ 190 a násl. insolvenčního zákona), v jehož rámci má prostor k jejímu zpochybnění a adekvátním doložením své oponentury i k vyvinutí tlaku na insolvenčního správce, aby spornou pohledávku zákonným způsobem popřel.
4. Insolvenční správce je zde vystaven důsledkům zákonem zakotvené odpovědnosti za škodu (§ 37 insolvenčního zákona), jež by nepopřením takové pohledávky mohla vzniknout ostatním věřitelům.
5. Ve shodném směru pak působí i instituty dle § 178, 179, 182 insolvenčního zákona.
6. Věřiteli, který popírá pohledávku věřitele druhého, není k dispozici jen režim náhradově škodový proti insolvenčnímu správci (jehož nedostatečnost většina pléna dovodila), nýbrž i žaloba z lepšího práva, jíž se proti tomuto věřiteli - byť vně insolvenčního řízení, avšak právě s argumentem, že byla při rozvrhu uspokojena neprávem jiná pohledávka na jeho úkor - může domáhat toho, o co bylo jednáním tohoto věřitele uspokojení jeho pohledávky zkráceno.
7. Což koresponduje tomu, že většinou pléna kritizovaná věřitelská omezení nemají zásadně jiný dopad než dovnitř insolvenčního řízení, nikoli mimo jeho rámec. Za pozornost pak stojí i "zásady insolvenčního řízení", postulované v ustanovení § 5 insolvenčního zákona, zejména pod písmenem c), podle kterého "nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce".
8. Jestliže většinový názor dovodil, že insolvenční správce má postavení specifického orgánu veřejné moci a nepopření pohledávky věřitele jest klást na roveň "rozhodnutí v materiálním smyslu", klade se i otázka, proč garantovat nárok na jeho faktický přezkum (cestou incidenčního řízení), jestliže jinak, v obecné ústavněprávní rovině, zaručen není. V podstatě totiž nejde o nic jiného, než aby byla zajištěna jistá míra kontroly přihlášených pohledávek, přičemž definice její úrovně (více či méně) přísluší primárně zákonodárci.
9. Většina pléna popírá jako nižší kvalitu "rychlost" insolvenčního řízení, nicméně pojímá ji izolovaně (toliko jako takovou), aniž by reflektovala ty přirozené důsledky této "rychlosti", jež se promítají do jinak sledovaného kontextu ochrany majetkových práv; rychlost insolvenčního řízení je totiž pro ochranu majetkových práv - jak úpadce, tak všech věřitelů - jednou z důležitých praktických podmínek.
10. Existenci jiných (mimotuzemských) úprav přeceňovat nelze, přičemž úprava slovenská působí vůči většinovému hlasu nadto protisměrně.
Shrnuji tedy, že práva věřitele prostřednictvím úpravy dle ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona nad únosnou mez vytyčenou článkem 36 odst. 1 Listiny omezena nebyla; koncepce insolvenčního řízení, dotud účinná, je možná (že existují i jiné, není podstatné), a její přijetí je jen věcí zákonodárcovy volby; důvod pro derogační zásah Ústavního soudu, který většina pléna dovodila, zde proto podle mého soudu dán nebyl.
2. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
Předmětným nálezem bylo Ústavním soudem zrušeno ustanovení § 192 odst. 1 věty první a věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to ke dni 31. 3. 2011. Plénum Ústavního soudu většinově dospělo k závěru, že zákonodárce v uvedeném ustanovení omezil, dokonce anuloval právo věřitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, a tím v těchto případech popřel základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a z toho dovodil, že ustanovení § 192 odst. 1 věty první a věty za středníkem insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Mám pochybnosti o správnosti tohoto názoru, a to z následujících důvodů.
V odůvodnění nálezu se uvádí, že Ústavní soud se nejprve zabýval postavením insolvenčního správce v případě uznání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení a zhodnotil jej jako postavení orgánu veřejné moci (viz bod 18 nálezu), nikoli jako zástupce věřitelů. Insolvenční správce tím, že uzná pohledávku, určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení, přičemž uznání (nepopření) pohledávky insolvenčním správcem má za následek zjištění pohledávky, a to v insolvenčním řízení s konečnou platností. I kdyby tento závěr byl správný a nepopření pohledávky věřitele by mělo charakter "rozhodnutí v materiálním smyslu", nebyl by zde důvod pro zásah Ústavního soudu, protože nárok na přezkum v incidenčním řízení z hlediska ústavněprávního zaručen není, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba chápat jako rozhodnutí soudu, který správce ustanovil a tím na něho přenesl část soudní pravomoci.
Podle mého názoru nepopření pohledávky není "rozhodnutím" ve smyslu právním. Pokud se insolvenční správce v insolvenčním řízení vyslovuje pro uznání či neuznání pohledávek věřitelů přihlášených do insolventního řízení, jedná jako úředně ustanovený správce majetku úpadce a za něj uznává nebo neuznává platnost pohledávky. Vstupuje do závazkového vztahu dvou subjektů soukromoprávního vztahu, přičemž na základě rozhodnutí soudu uznáním či neuznáním věřitelovy pohledávky nahrazuje projev vůle úpadce. Ve skutečnosti se rozhoduje o tom, zda se s věřitelem bude soudit nebo ne. Jde tedy o akt projevu vůle účastníka soukromoprávního vztahu. Okolnost, že zákon s tímto aktem spojuje určité důsledky, s ohledem na to, že je činěn v rámci insolvenčního řízení a že vzhledem k povaze tohoto řízení se tak děje s konečnou platností, nečiní z tohoto uznání veřejnoprávní akt. Insolvenční správce v podstatě jedná za dlužníka-úpadce na jeho účet.
Insolvenční řízení je speciální formou civilního procesu. V nalézacím řízení vedeném podle občanského soudního řádu také nemají třetí strany procesní právo zasahovat do řízení vedeného proti žalovanému jinými žalobci. V civilním procesu tedy nejde o něco výjimečného. To, že v konkurzním řízení vystupuje více věřitelů současně, nemůže být důvodem pro jiný postup, neboť i v tomto řízení každý věřitel vystupuje sám za sebe a uplatňuje své pohledávky za dlužníkem nezávisle na ostatních věřitelích. Přitom nelze přehlédnout, že každý věřitel má právo v přezkumném řízení vznášet námitky proti přihlášeným pohledávkám, které považuje za problematické. Nesouhlasím s tím, že by tento mechanismus byl nedostatečný, neboť je třeba ho vidět v celkovém kontextu zákonné úpravy. Zde mám na mysli zejména sankce, které zákon spojuje s přihlášením nepravé pohledávky (viz např. § 178 a 179), a odpovědnost insolvenčního správce za škodu.
Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 každému garantuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení je uplatněním práva u nezávislého a nestranného soudu a insolvenční zákon stanoví pravidla, za jakých toto své právo může uplatnit. Okolnost, že věřitel se nemůže v samostatném řízení bránit proti uznání pohledávky jiného věřitele nijak, nevybočuje ze standardů poskytování soudní ochrany subjektům soukromoprávního vztahu, ve kterém se ochrana poskytuje přímým účastníkům tohoto vztahu, nikoliv subjektům stojícím mimo tento vztah. Smyslem tohoto ústavně zaručeného práva není vytvářet hypertrofii soudních sporů, v jejichž rámci stejně nelze dosáhnout uspokojení každého ze zúčastněných, neboť je celkem obvyklé, že ve sporu je vždy jen jeden vítěz a jeden poražený. Pokud byla v našich podmínkách přijata úprava insolvenčního řízení, která v zájmu urychlení insolvenčního řízení znemožňovala věřitelům zpochybňovat pohledávky jiných věřitelů podáváním samostatných žalob, šlo dle mého názoru o legitimní krok, a to navzdory tomu, že se argumentuje zahraničními úpravami, kde tato možnost dána je. Měřítkem ústavnosti nejsou zahraniční úpravy ani skutečnost, že v minulé úpravě byla tato možnost zachována. Taková úprava sice je možná, ale její neexistence není protiústavní. Smyslem konkursního řízení je vyřešit krizovou situaci s co nejmenšími ztrátami na majetku zainteresovaných stran. Rychlost řešení je jednou z hlavních podmínek splnění tohoto cíle a jejím smyslem je předejít dalším ztrátám způsobeným průtahy v řízení.
3. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného
1. S přijatým nálezem se ztotožnit nemohu, a to v podstatě pro totéž, co uvedli ve svých disentech soudci Vladimír Kůrka a Jiří Nykodým.
2. Ze všech tam uvedených důvodů bych ovšem neakcentoval důležitost "vítězství rychlosti insolvenčního řízení".
3. Za primární argument, proč nemělo být návrhům nálezem vyhověno, považuji chybnost většinového závěru, dle něhož je jaksi samozřejmé, že úkony insolvenčního správce, které navrhovatelky kritizovaly, jsou rozhodnutími ve smyslu právním. Insolvenční správce v projednávaných věcech nevydával žádná rozhodnutí, pročež tu nebyl ani prostor pro jakýkoliv soudní přezkum, včetně přezkumu ústavních stížností, jež se domáhaly nejen zrušení údajně aplikovaného ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, ale především zrušení jimi specifikovaných "rozhodnutí" insolvenčního správce o uznání uvedených pohledávek. Ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení citovaného zákonného ustanovení proto měly být (senátně) odmítnuty.
4. Zcela nejasné zůstává, jak se závěry přijaté většinovým názorem pléna Ústavního soudu projeví v právní praxi, a tudíž v právních poměrech účastníků insolvenčního řízení v období předcházejícím přijetí a nabytí účinnosti nové právní úpravy.