39. Tento požadavek neplyne jen z práva na ochranu soukromého a rodinného života, jak Ústavní soud podrobně rozebral v předchozí části tohoto nálezu, nýbrž je ve své podstatě spojen s právem každého na soudní ochranu svých subjektivních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Za prostředek směřující k ochraně základního práva právního otce nelze považovat popěrnou žalobu, kterou může podat nejvyšší státní zástupce podle § 62 zákona o rodině. Jedná se totiž o právní prostředek, jenž sleduje odlišný účel než žaloba podle napadeného ustanovení. Nejvyšší státní zástupce může uvedenou žalobu učinit pouze v zájmu dítěte. Tento zájem však nebude apriorně shodný se zájmem právního otce. Přihlédneme-li navíc k tomu, že ve věci stěžovatele se jedná o nezletilé dítě, bude z povahy věci nejen v tomto případě právní vztah mezi právním otcem a dítětem sledovat zejména zájem nezletilého dítěte, pročež bude jen stěží možné očekávat po nejvyšším státním zástupci podání popěrné žaloby.
41. Rovněž nelze opominout skutečnost, že na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem není právní nárok a je jen na jeho uvážení, zda k takovémuto podání přistoupí. Případný podnět manžela matky k podání této žaloby nepředstavuje návrh, o němž by muselo být rozhodnuto, na zahájení řízení, jež by zároveň bylo přezkoumatelné co do uvážení nejvyššího státního zástupce. To přitom potvrdil několikrát i Ústavní soud, když konstatoval v některých svých rozhodnutích, že postup nejvyššího státního zástupce nebo jeho přípis, kterým oznamuje zasilateli podnětu skutečnost, že žaloba nebude podána, "nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/07 citované v bodu 35, podrobněji pak usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007). Znamená to tedy, že je jen na nejvyšším státním zástupci, aby za účelem využití svého oprávnění posoudil otázku zájmu dítěte a jeho případnou shodu se zájmem právního otce v konkrétní věci, přičemž jeho uvážení není přezkoumatelné soudem. K problematickým aspektům návrhu nejvyššího státního zástupce na popření otcovství srov. Jíšová, A.: Návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství v praxi (k diskusi). Bulletin advokacie č. 11 až 12/2006, s. 80 až 86.
42. Na druhou stranu, napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině nepochybně zakládá jeden z uvedených prostředků zmiňovaných výše v bodu 37, neboť umožňuje, aby manžel matky zpochybnil své otcovství popěrnou žalobou, která musí být podána ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě. Tím je vytvořen určitý procesní prostor, aby se manžel matky domohl ochrany svých práv určením, že není skutečným otcem dítěte, pročež nemůže být ani právním otcem. Je však třeba posoudit, zda podmínky pro jeho uplatnění respektují meze určené právem na ochranu soukromého a rodinného života, podrobněji rozebrané v předchozí části nálezu, jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Napadené ustanovení omezuje možnost podání žaloby na popření otcovství na dobu šesti měsíců ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl, že se jí narodilo dítě. Je zcela zřejmé, že v drtivé většině případů, na které dopadá toto ustanovení, bude den, kdy se manžel dozví o narození dítěte, totožný se dnem narození. Při takovémto vymezení popěrné lhůty je však zcela popřena relevance okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Je přitom zřejmé, že teprve od tohoto okamžiku má právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství.
44. Takto stanovená lhůta však nereflektuje zvláštní povahu právních vztahů existujících mezi právním otcem a dítětem. Při stanovení popěrné lhůty totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl vědět všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl. Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není biologickým otcem dítěte. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva tak musí reflektovat i druhou stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. To znamená, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek ESLP Shofman proti Rusku, citovaný v bodu 7, anebo rozsudek senátu ESLP Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006, stížnost. č. 10699/05, kde se stěžovatel úspěšně domáhal možnosti popření otcovství více než 30 let od narození dítěte).
45. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Formulace derogačního výroku a jeho právní důsledky pro zákonodárce a obecné soudy
46. Ústavní soud rozhodl k návrhu II. senátu Ústavního soudu o zrušení celého napadeného ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Z tohoto pohledu zdůrazňuje, že výše uvedené důvody zrušení nijak nezpochybňují ústavnost samotné možnosti uplatnění popěrné žaloby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se manžel dozví, že manželce se narodilo dítě. Derogační důvody totiž dopadají nikoliv na toto oprávnění, jež nebylo nijak zpochybňováno ani ze strany stěžovatele, nýbrž na vyloučení možnosti uplatnění této žaloby po uplynutí uvedené lhůty. Přesto však Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu pouze ve slovech "do šesti měsíců", tedy v rozsahu, v jakém se zrušení napadeného ustanovení dožadoval stěžovatel.
47. Uvedeným postupem by totiž Ústavní soud vytvořil novou právní normu, která by umožňovala podání popěrné žaloby bez ohledu na dotčená práva a chráněné zájmy jiných osob, než je právní otec dítěte, jenž své otcovství hodlá popřít, vymezené v bodu 29 tohoto nálezu. Derogační nález by tak sice odstranil porušení základních práv právního otce, zároveň by však založil jiné porušení základních práv a chráněných zájmů dalších dotčených osob.
48. Jak Ústavní soud uvedl výše, stanovení určité lhůty pro podání návrhu na popření otcovství není samo o sobě protiústavní; vymezení této lhůty a podmínek jejího běhu však musí vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy.
49. Je možné uvažovat o tom, že po určitou dobu by měl právní otec, jehož otcovství bylo založeno zákonnou domněnkou, mít možnost podat návrh na popření otcovství bez ohledu na další okolnosti (základní práva a chráněné zájmy vymezené v bodu 29 tohoto nálezu), tak jako tomu je nyní. V takovém případě je však lhůtu 6 měsíců třeba považovat za nepřiměřeně krátkou, stejně jako určení počátku jejího běhu ke dni, kdy se manžel matky o narození dítěte dozvěděl (§ 57 odst. 1 zákona o rodině), jak vyplývá z důvodů rozvedených výše v bodu 44. Například ve Slovenské republice byla původní šestiměsíční popěrná lhůta nahrazena lhůtou tříletou.
50. Ani po uplynutí takto konstruované popěrné lhůty však nelze možnost popírat otcovství dítěte osobám, které na tom mohou mít důvodný zájem (viz bod 29 tohoto nálezu), spočívající zejména v ochraně jejich základních práv, zcela uzavřít. V současné době umožňuje § 62 zákona o rodině podat návrh na popření otcovství bez ohledu na běh času pouze nejvyššímu státnímu zástupci, avšak pouze s ohledem na zájem dítěte. Jak však bylo uvedeno výše v bodech 40 a 41 tohoto nálezu, tento návrh nelze považovat za dostatečný prostředek ochrany práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a je otázkou, jaké má v právním řádu demokratického právního státu opodstatnění. V té souvislosti není bez zajímavosti, že poprvé se tento právní prostředek objevil v právním řádu platném na území dnešní České republiky v rámci tzv. rasového zákonodárství (§ 2 odst. 3 vládního nařízení č. 180/1941 Sb., kterým se vydávají některé předpisy o sporech o rodový nebo pokrevní původ).
51. K zajištění ochrany základních práv a chráněných zájmů, uvedených v bodu 29 tohoto nálezu, je tedy nutné upravit zvláštním způsobem návrh na popření otcovství, který bude možné podat v zájmu ochrany těchto práv a chráněných zájmů dotčenými osobami, a to včetně právního otce dítěte, jemuž zvláštní lhůta pro návrh, o kterém hovoří výše bod 49, již uplynula. Při konstruování přípustnosti takového návrhu bude nutno přihlédnout zejména k tomu, zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství a zda popření jeho otcovství nebrání - v konkrétním případě, nikoliv paušálně - jiné chráněné zájmy, zejména zájem dítěte, jemuž čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte přiznává privilegované - nikoliv však absolutní - postavení. Zákonodárce by tedy měl při stanovení nové lhůty dopadající i na ostatní domněnky otcovství a ostatní oprávněné subjekty přihlédnout k zájmům všech dotčených účastníků řízení se zvláštním důrazem na zájem dítěte a stabilitu ustálených rodinných vztahů a potřebu rodinného zázemí pro výchovu dítěte. Pokud zákonodárce upraví možnost prolomení i nově stanovené přiměřeně delší lhůty ve zcela zvláštních a odůvodněných případech, které dosavadní úprava svěřuje výlučně do diskreční pravomoci nejvyššího státního zástupce, musí současně zřetelně stanovit nejen podmínky pro takové prolomení lhůty, ale i zřetelné meze v zájmu ochrany práv dítěte i matky. Pro oblast dokazování v oblasti paternitních sporů pak bude potřeba upravit procesní předpis o prostředky umožňující pořizování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky, provedené metodou vyšetření polymorfismů DNA za obligatorní účasti domnělého otce, dítěte a matky.
52. Poněvadž se tedy derogační důvody nevztahují k možnosti uplatnění popěrné žaloby ve lhůtě stanovené napadeným ustanovením, ale až k vyloučení jejího pozdějšího uplatnění, a s ohledem na nezbytnost vytvoření dostatečného časového prostoru pro komplexní posouzení a přijetí nové právní úpravy, rozhodl Ústavní soud podle § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že uvedené ustanovení se zrušuje dnem 31. prosince 2011.
53. Závěrem Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava České republiky samotná neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky v případě, že dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem; srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.). V takovém případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná, a posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud tak nerozhoduje o zrušení již zrušeného zákona, nýbrž o jeho aplikovatelnosti, přičemž důsledkem akademického výroku o rozporu s ústavním pořádkem je neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení, je-li v rozporu s ústavním pořádkem nejen zákonné ustanovení, tj. legislativní prostředek, nýbrž i jeho účel, resp. vymezení podmínek, za jejichž splnění zákonodárcem zamyšleného účelu lze dosáhnout ústavně konformním postupem, tj. přímou aplikací ústavního pořádku [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009 (N 83/53 SbNU 51; 151/2009 Sb.)].
54. Na uvedené právní závěry navázal Ústavní soud i v daném případě. Případný důsledek spočívající v neaplikovatelnosti zákona nelze omezit pouze na řízení o návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, nýbrž se vztahuje i na ostatní případy, v nichž Ústavní soud konstatuje nesoulad zákona s ústavním pořádkem a příslušný derogační důvod dopadá z hlediska základních práv a svobod na právní postavení jednotlivce. V dané věci se navíc jedná o stěžovatele, který podáním návrhu na zrušení zákona spolu s ústavní stížnosti sledoval právě ochranu svého základního práva. Ústavní soud tedy konstatuje, že stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení.
55. Ve vztahu k § 57 odst. 1 zákona o rodině to tedy znamená, že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí. Neaplikace této lhůty ale neznamená časovou neomezenost podání žaloby. Ústavní soud totiž neshledal protiústavnost v samotné existenci lhůty, nýbrž ve vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní otcovství. Pokud obecné soudy budou rozhodovat o předmětné žalobě, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů vymezených výše v bodu 29 nálezu. Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob.