38. Z důvodu významu uvedeného ustanovení pro rozhodování odvolacích soudů a skutečnosti, že derogační důvod tohoto ustanovení dopadá pouze na některé případy jeho aplikace, rozhodl Ústavní soud podle § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že uvedené ustanovení se ruší až dnem 1. dubna 2011. Tím je pro zákonodárce vytvořen dostatečný prostor pro přijetí ústavně konformní právní úpravy. Do této doby zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
39. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že tento soud dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem (nález ze dne 10. ledna 2001sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, N 5/21 SbNU 29, 78/2001 Sb.; nález ze dne 6. února 2007sp. zn. Pl. ÚS 38/06, N 23/44 SbNU 279, 87/2007 Sb.; nález ze dne 29. ledna 2008sp. zn. Pl. ÚS 72/06, N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.). V takovém případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a zda posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé.
40. I v daném případě tak nelze opomenout, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud v první řadě o ústavnosti předmětné právní normy. Pokud v řízení na návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavnosti již zrušených zákonů, je důsledkem výroku o rozporu s ústavním pořádkem neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení [nález ze dne 7. dubna 2009sp. zn. Pl. ÚS 35/08(N 83/53 SbNU 51; 151/2009 Sb.)]. Je tedy zřejmé, že tento účinek se musí uplatnit i v případech, kdy se jedná o posouzení ústavnosti stále platného zákona. Navzdory stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení jsou tedy obecné soudy oprávněny neaplikovat § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
41. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že se toto ustanovení ruší, přičemž vykonatelnost tohoto výroku podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložil na pozdější den, aby měl zákonodárce potřebný prostor pro přijetí komplexní ústavně konformní právní úpravy. Protože odklad vykonatelnosti derogačního výroku za současně přetrvávající přítomnosti derogačního důvodu vyvolává v aplikační praxi velké napětí, byl nucen Ústavní soud toto napětí odstranit prozatímní úpravou v podobě interpretativního výroku pod bodem III. Konečně návrh na zrušení § 76g občanského soudního řádu podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám toto odlišné stanovisko směřující proti výrokům pod body I. až III., jakož i proti odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 16/09:
Nález dospívá k závěru, že § 220 odst. 3 o. s. ř. je v části, v níž umožňuje změnu usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, o jeho odmítnutí či o zastavení řízení, v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení, a proto jej ruší. Domnívám se, že zrušení tohoto ustanovení nebylo namístě, neboť zajištění principu rovnosti zbraní lze docílit ústavně konformní interpretací současné právní úpravy. Na druhou stranu netvrdím, že právní úprava předběžných opatření a s ním souvisejících otázek v občanském soudním řádu je bezvadná, ale zastávám toliko stanovisko, že její část, jíž se zabývá tento nález, bylo možno vyložit ústavně souladně a nebylo nutno rušit § 220 odst. 3 o. s. ř., a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, vyjadřující princip priority ústavně konformní interpretace před derogací - viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 4/99ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.): "Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů vychází z principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem [viz nálezy ve věcisp. zn. Pl. ÚS 48/95(ÚS, 5, 171) aPl. ÚS 5/96(ÚS, 6, 203)]".
Předběžné opatření je institutem, který se uplatňuje v situacích, v nichž nelze vyčkávat konce řízení, ale v nichž je zapotřebí ještě před rozhodnutím o věci samé přijmout určitá dočasná opatření, neboť jinak by hrozilo, že meritorní rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, již nebude mít pro řešení vztahu mezi účastníky reálný význam (v českém civilním procesu se vyvinul z někdejší úpravy zajišťovací exekuce a prozatímních opatření). Postup soudu vedoucí k vydání předběžného opatření - ať již před zahájením řízení nebo na základě § 102 o. s. ř. v jeho průběhu - je součástí civilního soudního řízení, a proto je na něj nutno vztáhnout požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, včetně rovnosti zbraní, jehož se dovolává většinové stanovisko
O návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu (či senát; viz § 102 odst. 3 o. s. ř.) bez slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 o. s. ř.), tzn. soud nejenže nenařídí jednání, k němuž by předvolával účastníky, ale ani účastníkům odlišným od navrhovatele nedoručí návrh s tím, aby se k němu mohli vyjádřit. O návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne soud pouze na základě údajů obsažených v návrhu, a to tak, že jej buď odmítne (pro vady bránící pokračování v řízení podle § 75a o. s. ř. nebo pro nesložení jistoty podle § 75b o. s. ř.), řízení o něm zastaví (pro jeho zpětvzetí nebo pro nedostatek procesních podmínek), návrh zamítne (není-li důvodný), nebo předběžné opatření nařídí. Nařídí-li soud předběžné opatření, doručí usnesení nejen navrhovateli, ale i ostatním účastníkům, případně třetí osobě, které jím byla uložena povinnost; tyto osoby se mohou bránit odvoláním. Jestliže soud návrh na nařízení předběžného opatření zamítne, odmítne nebo řízení o něm zastaví, doručuje se usnesení v souladu s § 76g o. s. ř. pouze navrhovateli. Navrhovatel může proti takovému rozhodnutí brojit odvoláním. Úkony soudu prvního stupně v odvolacím řízení upravuje § 208 a násl. o. s. ř. Z jeho § 210 odst. 1 vyplývá, že odvolání proti usnesením procesní povahy je soud povinen doručit těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týkají, ledaže by to nebylo s ohledem na povahu věci vhodné a účelné. Většinové stanovisko - s odvoláním na "překvapivost z hlediska předvídatelnosti uložení předběžného opatření" dovozuje, že "z povahy předběžného nařízení" (zřejmě myšleno opatření) je postup podle § 210 odst. 1 o. s. ř. vyloučen, neboť by tím bylo fakticky znemožněno reálné dosažení ochrany procesních práv (bod 31).
Domnívám se, že takové pojetí není přesné a že příliš absolutizuje prvek překvapení při nařizování předběžného opatření. Ten je však důležitý pouze v případech, kde by osoba, jíž má být předběžným opatřením uložena povinnost, svým jednáním skutečně mohla účel předběžného opatření zmařit. Taková situace však v souzené věci nenastala. Jak je patrné z ústavní stížnosti a odůvodnění nálezu, obsahem předběžného opatření mělo být "uložení povinnosti zdržet se užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných internetových stránek". Nevím, jak by mohl žalovaný zmařit účel předběžného opatření právě tohoto konkrétního obsahu, kdyby soud prvního stupně v odvolacím řízení postupoval podle § 210 odst. 1 o. s. ř. Úvahy o nezbytnosti prvku překvapivosti považuji v této při za nepřiléhavé i z toho důvodu, že předběžné opatření bylo součástí žaloby. Jsem proto přesvědčena, že ani okolnosti případu ani povaha věci nevylučovaly postup podle § 210 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na princip rovnosti zbraní a kontradiktornosti proto měl soud prvního stupně doručit odvolání v souladu s tímto ustanovením žalovanému (stěžovateli) a měl mu umožnit se k němu vyjádřit. Tím by také bylo realizováno jeho právo na právní slyšení.
Přirozeně nevylučuji, že se vyskytují i takové situace, v nichž by doručení odvolání žalovanému mohlo zmařit účel sledovaný předběžným opatřením. V takovém případě sice nelze postupovat podle § 210 odst. 1 o. s. ř., avšak ani to neznamená, že by žalovaný byl zbaven účinných prostředků nápravy. Za takový prostředek považuji návrh na zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 o. s. ř. Většinové stanovisko mu tuto povahu upírá s odůvodněním, že "jakýkoliv podnět ve vztahu k soudu by nemohl docílit přezkoumání zákonnosti předběžného opatření v době jeho nařízení, neboť podle uvedeného ustanovení soud posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a nikoliv to, zda tyto podmínky byly dány v době nařízení".
Jsem přesvědčena, že takto § 77 odst. 2 o. s. ř. interpretovat nelze a že ostatně ani tímto způsobem nikdy v praxi vykládán nebyl. Ke zrušení předběžného opatření totiž má soud přistoupit nejen tehdy, odpadnou-li důvody pro jeho nařízení, ale i tehdy, zjistí-li soud dodatečně, že takové důvody nebyly dány. Např. J. Rubeš k tomu konstatuje: "Předběžné opatření lze však zrušit i tehdy, objeví-li se dodatečně, že předpokládané důvody dány nejsou. Soud při nařízení předběžného opatření se totiž musel spokojit s osvědčením, z něhož vyplynula odůvodněnost potřeby nařídit předběžné opatření. Není proto vyloučeno, že později, anebo také při provádění důkazů ve věci samé, se zjistí, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření dány nebyly (...)" Rubeš, J. in Handl, V. - Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 342. Shodně týž autor in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis, 1972, s. 260. V současnosti obdobně Javůrková, N. in David, L. - Ištvánek, F. - Javůrková, N. - Kasíková, M. - Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 341, nebo Winterová, A. in Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 2. Vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, s. 142; srov. též Drápal, L. in Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 320. Interpretuje-li se § 77 odst. 2 o. s. ř. ve shodě s tímto ustáleným výkladem - a nikoliv tak, jak jej nově a překvapivě vyložil většinový názor pléna - nevidím důvod, proč by návrh na zrušení předběžného opatření nemohl být považován za účinný prostředek nápravy.
Pro úplnost dodávám, že praktický rozdíl mezi návrhem na zrušení předběžného opatření nařízeného v odvolacím řízení na straně jedné a odvoláním proti usnesení o nařízení předběžného opatření soudem prvního stupně na straně druhé, nebude pro žalovaného nijak dramatický. Nechám-li stranou zvláštní předběžná opatření podle § 76a a 76b o. s. ř., je usnesení o nařízení předběžného opatření vykonatelné vyhlášením, případně doručením tomu, komu ukládá povinnost (§ 76d o. s. ř.). Vykonatelnost se neodvíjí od právní moci, a proto případné odvolání vykonatelnost předběžného opatření podle § 206 o. s. ř. neodkládá. Z tohoto hlediska není pozice žalovaného horší, může-li se bránit až návrhem na zrušení předběžného opatření. Navíc pokud by mu předběžným opatřením byla způsobena škoda nebo jiná újma, bude mít právo na její náhradu proti navrhovateli podle § 77a o. s. ř.
Na základě těchto úvah jsem přesvědčena, že nebyl důvod rušit § 220 odst. 3 o. s. ř. Účelem tohoto ustanovení bylo urychlit řízení omezením kasačního rozhodování odvolacího soudu na minimum případů tam, kde odvolání směřuje proti rozhodnutím procesní povahy. V této souvislosti podotýkám, že rychlost řízení je důležitou ústavní hodnotou a nelze ji nebrat v úvahu.
Kromě toho považuji za diskutabilní, zda vůbec zrušení tohoto ustanovení je způsobilé dosáhnout cíle, který nález sleduje. Většinové stanovisko patrně předpokládá, že výsledkem důvodného odvolání bude zrušení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí či zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nebo o zastavení odvolacího řízení (podle kterého ustanovení tak má odvolací soud rozhodnout, ovšem nález neříká). Kasační rozhodnutí odvolacího soudu bude zapotřebí doručit účastníkům. Zde zřejmě nález má za to, že - s ohledem na "překvapivost z hlediska předvídatelnosti uložení předběžného opatření" - doručeno bude jenom navrhovateli. To považuji za diskutabilní, neboť § 76g o. s. ř. na doručování kasačního rozhodnutí odvolacího soudu zcela jistě nedopadá. Doručování v odvolacím řízení upravuje § 225 o. s. ř., jenž ale nijak neomezuje okruh osob, kterým se má doručovat. Lze proto dovozovat, že se bude doručovat všem účastníkům (viz § 74 odst. 2 o. s. ř.), a nejen navrhovateli předběžného opatření. Prvek překvapivosti, na němž stojí celé odůvodnění většinového nálezu, tím však zcela padá.
Lze tedy shrnout, že § 220 odst. 3 o. s. ř. nebylo nutno rušit, neboť platný občanský soudní řád nabízí dostatečné možnosti zajištění principu rovnosti účastníků řízení před zákonem, tak jak požaduje čl. 37 odst. 3 Listiny.