Je-li ve hře, jak většina dovodila, zásadně "soukromý život", pak očividně není pochyb (ostatně viz výše), že substrát ("prostor"), na kterém ulpívá, je i ve vztahu k němu potenciálně rozmanitý (srov. "byt" na straně jedné a otevřený "pozemek" na straně druhé); zjednodušeně řečeno, soukromý život se "spíše" (cum grano salis) realizuje v obydlí, jímž je byt, než v "jiné prostoře", kterou je kupříkladu "skladiště", resp. neoplocený pozemek. Tomu pak logicky i věcně odpovídá rovněž odlišná míra ochrany proti zásahu do takto diverzifikovaného "soukromí"; v prvním případě bude vyšší, v druhém přirozeně nižší; z toho však plyne, že vyžaduje-li se pro zásah do soukromí prohlídkou bytu (domovní) - a to zcela opodstatněně - existence předběžné kontroly soudní, "není nikde napsáno", že stejná úroveň (to jest úroveň nejvyšší) musí být nárokována i pro zásah do prostor ostatních, tj. těch, ve vztahu k nimž se aspekt soukromého života zjevuje méně významně, popřípadě až nevýznamně (viz znovu již dříve zmiňovaná skladiště, opuštěné tovární haly, veřejně přístupné pozemky apod.).
Jestliže ohledně těchto "ostatních" prostor se potenciál ústavně relevantního zásahu do jimi implikovaného "soukromého života" snižuje, resp. je evidentně nižší než v případě "obydlí" (bytu), jelikož se snižuje potenciál ústavně relevantního "soukromí", pak je logicky i věcně přiléhavé, aby na hledisky ústavnosti takto uvolněné místo nastoupilo hledisko jiné, "nižší", totiž hledisko "pouhé" (podústavní) zákonnosti, a to je v přípravném řízení trestním okupováno zásadně, resp. v první řadě nikoli soudem, nýbrž státním zástupcem, jehož předběžná kontrola - na tomto základě - je způsobilá být i adekvátní (ústavní hodnoty zde již nejsou významně dotčeny).
Pakliže se většinovému názoru podařilo otřást tzv. úzkým pojetím pojmu obydlí (§ 82 odst. 1 tr. řádu), pak odtud - tudíž - nebylo nikterak nevyhnutelné (zmíněnému principu "minimalizace zásahů" bylo dokonce kontrérní), aby shodný režim zakotvený pro domovní prohlídku (§ 83 tr. řádu), byl reklamován - a to vůbec - i pro prohlídku jiných prostor a pozemků (§ 83a tr. řádu), k čemuž se většina pléna uchýlila.
Shora avizovaná alternativa ústavně konformní interpretace pak mohla spočívat v takovém výkladu § 83a tr. řádu, v jehož rámci "jiné prostory nebo pozemky" bylo vždy v konkrétním případě posuzovat z pohledu existence znaků "soukromého života", jež by jejich prohlídkou mohly být dotčeny; jestliže konkrétní "jiný prostor" byl připodobitelný "obydlí" (viz bod 19 až 21), pak, ačkoli formálně o obydlí nejde, je nezbytné aplikovat povolovací režim podle § 83 tr. řádu; není-li zde takových znaků, prosadí se postupy podle § 83a tr. řádu, a předběžná kontrola státním zástupcem - byť nikoli "nestranným", jak bylo dovozeno, - soustředěná ke kritériím zákonnosti je (pro nedostatek ústavně relevantních znaků) kontrolou dostatečnou.
Tím není ostatně ani potlačen prvek kontroly soudní; ta sice není apriorní, leč v poloze hodnocení zákonnosti v přípravném řízení opatřených důkazů jakožto posteriorní se uplatní. Pozornost se sice tím upírá ku okolnostem povýtce konkrétním, což může provokovat námitku nedostatku právní jistoty, nicméně ku hodnocení zákonnosti (a tím použitelnosti) toho či onoho důkazu jsou obecné soudy nuceny i v jiných obdobných případech.
Méně snáze než s tím se obecné soudy zřejmě vypořádají s důsledky derogace, k níž přistoupila většina pléna. Jen náznakem postačí zmínit, že posiluje dále prvky procedurální formalizovanosti trestního procesu, jež překáží jeho efektivitě a přinese další organizační obtíž obecným soudům, neboť se rozšíří okruh úkonů, které konkrétního soudce vylučují z trestního řízení po podání obžaloby; jak je všeobecně známo z režimních řešení srovnatelných situací na obecných soudech v minulosti (viz někdejší přesun vazební agendy ze státních zastupitelství na soudy), skutečné zvýšení komfortu ochrany základních práv, o který zde mělo jít, si ve skutečnosti lze představovat jen stěží.
2. Odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické
Nesouhlasíme s výrokem a s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. června 2010sp. zn. Pl. ÚS 3/09, kterým byla zrušena část ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímáme k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňujeme takto:
I. Neexistuje žádný ústavní předpis, který by vyžadoval,
aby k prohlídce jiných prostor a pozemků v přípravném řízení trestním byl vydáván předchozí soudní příkaz
1. Ustanovení § 83a tr. řádu, které umožňuje, aby prohlídku jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení nařídil státní zástupce (nebo policejní orgán se souhlasem státního zástupce), není v žádném rozporu s ústavními předpisy.
2. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ani mezinárodní smlouvy o ochraně základních práv a svobod neznají žádný institut "nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků". Je samozřejmé, že i tyto objekty jsou právními předpisy chráněny proti neoprávněným zásahům (např. ochranou práva vlastnického) a že vstup orgánů činných v trestním řízení do těchto prostor a jejich prohlídku musí upravovat zákon, což právní úprava obsažená v § 83a tr. řádu zcela uspokojivě splňuje.
3. Ani Ústavní soud, nemá-li se ocitnout v nepřípustném postavení pozitivního zákonodárce, nemůže shledávat rozpor "podústavního" zákona s neexistující ústavněprávní pozitivní úpravou.
II. Prohlídka jiných prostor a pozemků není intenzitou svého zásahu do základních práv a svobod srovnatelná s domovní prohlídkou
4. Nález vychází z premisy, že prohlídka jiných prostor a pozemků patří mezi "nejintenzivnější zásahy do základních práv a svobod" (bod 23 odůvodnění) a na tomto argumentačním základě staví požadavek soudní kontroly (v podobě předchozího soudního příkazu k prohlídce). Odůvodnění nálezu na více místech přirovnává prohlídku jiných prostor a pozemků k domovní prohlídce. V bodě 3 odůvodnění nálezu se konstatuje, že II. senát Ústavního soudu, který návrh na zrušení § 83a tr. řádu plénu předložil, má za to, že "prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky". V bodě 15 odůvodnění se dokonce tvrdí, že "v případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí".
5. Tyto úvahy jsou podle našeho přesvědčení nesprávné. Pokládáme za nepopiratelné, že ústavně chráněné hodnoty jsou co do svého významu velmi odlišné a že stupni jejich rozdílné závažnosti musí odpovídat také rozdílný stupeň jejich právní ochrany.
6. Citlivá diferenciace ústavních práv a svobod je nezbytná jak pro zákonodárce, tak pro orgány aplikující právo. Je všeobecně známo, že ústavní práva se velmi často ocitají ve vzájemné kolizi a testem proporcionality je třeba zvažovat, kterému základnímu právu nebo veřejnému statku je nutno dát přednost. Pro trestní řízení je takové kolizní zvažování hodnot charakteristické, protože je třeba vybalancovat na jedné straně veřejný zájem (a zájem obětí trestných činů) na účinném potírání kriminality, na straně druhé pak ochranu práv a svobod obviněného.
7. "Zglajchšaltování" veškerých základních práv a svobod na stejnou úroveň znemožňuje tento test proporcionality úspěšně realizovat a vede k tak kuriózním závěrům, jako je ten, že bývalý kravín - nyní ilegální pěstírna konopí (právě takový objekt byl podroben prohlídce v trestní věci, jež druhému senátu Ústavního soudu zavdala důvod k předložení návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení) - zasluhuje stejné ústavněprávní ochrany jako soukromý byt nebo lidské obydlí.
8. Pro zdůvodnění údajné protiústavnosti napadeného zákonného ustanovení se nález dovolává článku 12 odst. 1 Listiny a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Tvrdíme, že žádnou takovou ochranu "jiných prostor a pozemků" citované (ani jiné) ústavní normy neposkytují.
9. Článek 12 odst. 1 Listiny výslovně mluví toliko o ochraně "obydlí" ("Obydlí je nedotknutelné."). Stejný termín obsahuje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v článku 8 odst. 1 ("Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence."). Článek 17 odst. 1 Paktu používá termín "domov" ("Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst."). Vykládat termíny "obydlí" a "domov" tak, že by se snad jimi měl rozumět též kravín-pěstírna konopí, pokládáme za naprosto nepatřičné - již jen proto, že běžný jazykový úzus, který nelze ignorovat ani při interpretaci právních norem, žádnou takovou interpretaci nepřipouští.
10. Je možno dodat, že termín "obydlí" používají i jiné podústavní právní normy, např. trestní zákoník ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" podle § 178. Jak správně konstatuje bod 18 nálezu, konstantní judikatura i trestněprávní doktrína interpretují tento pojem extenzivně a zahrnují pod něj nejen byty a obytné domy, ale též např. rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod. S tím vším lze samozřejmě souhlasit. Česká trestněprávní nauka a judikatura však nikdy nezahrnovala pod pojem "obydlí" takové objekty, jako jsou kravíny, tovární haly, sklady, kanceláře apod., naopak tyto objekty od obydlí odlišuje a používá pro ně samostatné označení "nebytový prostor", jemuž poskytuje ochranu v ustanovení § 208 trestního zákoníku ("neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru").
11. Pokládáme za krajně nežádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní či paralelní definice či interpretace pojmů odchylná od jiných právních odvětví téhož systému práva. Pokud by se takovýmto postupem nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem "obydlí" ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" začaly zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního ústavního principu nullum crimen sine lege certa (čl. 39 Listiny).
III. Prohlídka jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení není zpravidla zásahem do soukromí a není natolik intenzivním zásahem, aby vyžadovala předchozí souhlas soudce
12. Kromě toho, že nález nepatřičně připodobňuje "jiné prostory" a "pozemky" k ústavněprávním pojmům "obydlí" a "domov", vychází dále z předpokladu, že trestněprocesní úkon "prohlídka jiných prostor a pozemků" prý také znamená zásah do "soukromého života", chráněného článkem 8 odst. 1 Úmluvy a článkem 17 odst. 1 Paktu.
13. S takto generalizujícím tvrzením nesouhlasíme. Nemá-li se stát pojem "soukromý život" naprosto vágním, bezbřehým a právně neuchopitelným, musí existovat jeho přesnější obsahové vymezení - jinak by pod tento pojem bylo možno zařadit téměř cokoliv. Marně přemýšlíme o tom, jakými atributy by bylo možno charakterizovat soukromý život vedený v kravíně-pěstírně konopí. Při takto široce chápaném pojetí soukromého života by se stala speciální ústavní ochrana takových hodnot, jako je např. domovní svoboda (právo na respektování obydlí, domu), ochrana telekomunikačního tajemství, ochrana rodinného života, ochrana osobních informací apod., prakticky nadbytečná, protože toto vše by bylo pokryto takto široce chápanou ochranou "soukromého života".
14. Definovat pojem "soukromý život" tak, aby z něj bylo možno vyvozovat nějaké relevantní právní závěry, je nepochybně velmi obtížné, přesto však při jeho interpretaci v právu je třeba dospět k určitějšímu vymezení. Domníváme se, že pojem soukromý život je vždy třeba vztáhnout k určité konkrétní osobě a k její činnosti - je to jednání, které se vyznačuje jistou intimitou, není určeno pro zraky veřejnosti, odehrává se v relativně ohraničeném privátním prostoru, k němuž má dotyčná osoba blízký specifický vztah. Podstatné je podle nás to, že pojmovým znakem "soukromého života" je osobně vykonávaná činnost, která je spjata se specifickým emočním prožíváním. Definování pojmu "soukromý život" toliko pomocí bezbřehého prostorového vymezení a provozováním jakékoli činnosti - dokonce i takové, která má kriminální povahu (např. ilegální pěstování drog), pokládáme za zcela vágní a nevyhovující požadavku určitosti právních pojmů.
15. Souhlasíme s tím, že "soukromý život" se za jistých okolností může odehrávat též jinde, než jen v obydlí, např. v místech sloužících jinak k pracovní a podnikatelské činnosti nebo i v jiných prostorách (jak konstatuje odůvodnění nálezu v bodě 30). Pokládáme však za důležité, že prožívání soukromého života v takových jiných prostorách je výjimečné a epizodické. Patří k charakteristickým rysům jakékoli právní úpravy, že generalizuje hromadné, typické jevy a mezi takové rozhodně nepatří vedení soukromého života v nebytových prostorech a na pozemcích. Ochranu prvků soukromého života v takových výjimečných případech si lze představit v rámci individuálních případů aplikace práva, nikoliv však obecnou zákonnou úpravou.
16. Lze snad souhlasit s tvrzením obsaženým v bodě 30 odůvodnění nálezu, že "zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit tak ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit". K tomu však lze zároveň dodat, že i v těchto nových podmínkách je každému člověku zachována volnost při výběru místa, kde hodlá svůj soukromý život praktikovat, a že si je přitom každý zajisté vědom rozdílů ve stupni poskytované ochrany soukromí v rozličných prostorách - ochrana soukromí v obydlí je zajisté dokonalejší než ochrana soukromí v pracovním či jiném prostředí.
17. Za zaznamenání stojí snad i to, že novodobým trendem je nejen přenášení soukromí do pracovních prostor, nýbrž rovněž vědomé provozování soukromého života a intimit přímo ve veřejném prostoru (viz např. televizní pořady typu "Big brother" nebo "Vyvolení"). Je na pováženou, zda celé škále takových projevů pseudosoukromého života má být poskytována stejně intenzivní ústavněprávní ochrana, jako je tomu v případě domovní svobody, a je otázka, zda dotyčné osoby vůbec o poskytování takové ochrany stojí.
18. V žádném ústavněprávním předpisu není stanoveno, že ochrana soukromého života provozovaného v jiných prostorách a na pozemcích musí být tak intenzivní, aby vyžadovala formu předběžného soudního příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
19. Naopak systematickým výkladem článku 12 Listiny (argumentem a contrario) lze dovodit, že požadavek předchozího soudního příkazu se vztahuje toliko na domovní prohlídku pro účely trestního řízení (čl. 12 odst. 2 Listiny), nikoliv však na prohlídku jiných prostor a pozemků.
IV. Státní zástupce poskytuje dostatečné záruky zákonnosti a ústavnosti rozhodování o nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení
20. Domníváme se, že ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, opravňující k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném řízení státního zástupce nebo policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce), plně vyhovuje potřebám ochrany základních práv (včetně ochrany soukromého života) a není v rozporu s žádným ústavním předpisem.
21. Argumentace nálezu (body 22 až 26) vychází z požadavku, "aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán.". Tvrdíme, že z žádného ústavněprávního předpisu nelze takový požadavek předchozího soudního příkazu dovodit.
22. Explicitní ústavněprávní ustanovení o výlučných kompetencích soudu a soudce v trestním řízení nalezneme toliko pro případy rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), rozhodnutí o vazbě a vydání příkazu k zatčení obviněného (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny) a o vydání příkazu k domovní prohlídce (čl. 12 odst. 2 Listiny).
23. V souladu s všeobecně uznávanou zásadou, že zákonodárce může i "obyčejným" zákonem upravit silnější ochranu základních práv a svobod, než jaká je vyžadována ústavními předpisy nebo mezinárodní smlouvou, obsahuje český trestní řád několik dalších případů, v nichž svěřil rozhodování o zásazích do základních práv v přípravném řízení soudu. Takovými případy jsou omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody podle § 74a, souhlas s otevřením zásilky podle § 87 odst. 1, nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 2, příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1, nařízení pozorování obviněného ve zdravotním ústavu podle § 116 odst. 2, povolení ke sledování, pokud má být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků podle § 158d odst. 3 a povolení k použití agenta podle § 158e odst. 4 tr. řádu. Jak patrno, zákonodárce tak učinil (nad rámec ústavních předpisů) jen v několika málo případech mimořádně intenzivních zásahů do základních práv a svobod.
24. Nic by samozřejmě nebránilo tomu, aby zákonodárce nad rámec ústavních požadavků zakotvil výlučnou kompetenci soudu i v případě nařizování prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. řádu. Pokud tak zákonodárce neučinil, stalo se tak zřejmě proto, že v tomto případě pokládal zásah do základních práv za nepříliš intenzivní a po zvážení jiných kolidujících ústavních zájmů (např. zájmu na efektivitě trestního stíhání, na rychlosti a hospodárnosti trestního řízení apod.) usoudil, že ochranu základních práv dostatečně spolehlivě zajistí též státní zástupce. Podle našeho přesvědčení taková zákonná úprava není v rozporu s žádnými ústavními předpisy a Ústavní soud neměl žádný důvod ke zrušení napadeného ustanovení.
25. Je nepochybné, že garantem ochrany základních práv a svobod v trestním řízení není toliko soud, ale všechny orgány činné v trestním řízení, tedy též státní zástupce a policejní orgán.
26. Právní status státního zástupce je dostatečně silný k tomu, aby skýtal účinné garance zákonnosti a ústavnosti v případech méně intenzivních zásahů do základních práv a svobod, tj. takových úkonů, jako je třeba prohlídka jiných prostor a pozemků. Požadavky nezávislosti a nestrannosti, charakteristické pro soudce, nejsou u těchto méně intenzivních zásahů nezbytné a jejich nedostatek není na ústavněprávní úrovni důvodem ke zrušení napadeného zákonného ustanovení.
27. Nedostatečnost právní ochrany poskytované státním zástupcem nelze dovozovat toliko z toho faktu, že Ústava v článku 80 zařazuje státní zastupitelství mezi orgány moci výkonné. I tyto orgány jsou povinny řídit se Ústavou a zákonem. Navíc je třeba mít na zřeteli, že postavení státního zastupitelství mezi ostatními orgány moci výkonné je velmi specifické a odlišné.
28. Toto specifické postavení státního zástupce zakotvuje samostatná a speciální právní úprava v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pro výkon funkce státního zástupce stanoví tento zákon velmi náročné kvalifikační požadavky (§ 17 citovaného zákona). Státní zástupce je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů (§ 24 odst. 1 citovaného zákona). Právní normy zakotvují též podmínky jeho zvýšené právní odpovědnosti včetně odpovědnosti kárné (§ 27 a násl. citovaného zákona) a odpovědnosti trestní (trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku).
29. V rámci trestního řízení postupuje státní zástupce podle trestního řádu, nikoliv podle správních norem. Trestní řízení se obecně vyznačuje mnohem přísnějšími kontrolními mechanismy a vytváří účinnější záruky proti zneužití než jiné typy právního řízení.
30. V domácí i zahraniční právní nauce je všeobecně akceptován názor, že státní zastupitelství není běžným administrativním orgánem, nýbrž vykazuje vedle znaků příznačných pro administrativní orgány také znaky příznačné pro soudní orgány. Státní zastupitelství je charakterizováno jako instituce sui generis (viz např. Fenyk, J.: Veřejná žaloba, díl I. Praha : Institut Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, s. 208; Koetz, A. G., Feltes, T.: Organisation der Staatsanwaltschaften. Köln : Bundesanzeiger Verlagsges., 1996, s. 31).
31. Tezi o tom, že stupeň objektivity a nestrannosti státního zástupce je dostatečný k tomu, aby mohl plnit též některé justiční funkce, vyslovil Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Schliesser v. Švýcarsko (Application no. 7710/76, 4. 12. 1979). Výjimku ovšem tvoří rozhodování o vině a trestu a o vazbě a vydávání příkazu k domovní prohlídce - pro tyto případy ESLP trvá na kompetenci soudu.
32. Ze své mnohaleté zkušenosti ústavního soudce můžeme vyslovit oprávněné přesvědčení, že v praxi nedochází v postupu státních zástupců při nařizování prohlídek jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení (resp. udílením předchozího souhlasu policejním orgánům) k žádným významnějším excesům, které by svědčily o nutnosti změnit dosavadní právní úpravu. Ani trestněprocesní nauka nebo judikatura obecných soudů nesignalizuje u tohoto úkonu žádné systémové vady v právní úpravě a při její aplikaci v konkrétních případech. Individuální případy selhání a vad v postupu státních zástupců se samozřejmě mohou vyskytnout, soudíme však, že nejsou nijak častější či závažnější, než je tomu v jiných případech třeba i u soudců.
V. Soudní kontrola příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného státním zástupcem v přípravném řízení je v rámci trestního řízení zajištěna
33. Pro celé trestní řízení je charakteristické, že v něm existuje mnoho kontrolních a nápravných mechanismů, které mají napravovat případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak i v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Takovým prostředkem je např. právo obviněného žádat, aby byly odstraněny závady v postupu státního zástupce; takovou žádost vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství (viz § 157a odst. 2 tr. řádu).
34. Nápravu vad v postupu státního zástupce lze uskutečňovat též v rámci dohledu vykonávaného vyšším státním zastupitelstvím podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
35. Velmi účinným způsobem kontroly je to, že zákonnost nařízení prohlídky bude soudem pravidelně hodnocena v rámci dokazování před soudem, kde obviněný může v každém individuálním případě vznést proti provedené prohlídce své námitky. Jestliže soud zjistí, že prohlídka byla provedena nezákonně, vysloví nepoužitelnost důkazů získaných prohlídkou. Tento soudní zásah zabrání, aby nezákonně provedená prohlídka měla pro obviněného negativní následky. Zároveň se tím dosahuje disciplinarizujícího generálního účinku, vede to k tomu, že vědomí nepoužitelnosti nezákonně získaného důkazu preventivně odrazuje od opakování vadných postupů v budoucnosti.
36. Domníváme se, že tyto kontrolní mechanismy jsou v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků zcela dostatečné a přiměřené významu tohoto úkonu.
VI. Rozšiřování počtu úkonů, k jejichž provedení v přípravném řízení trestním bude vyžadován předchozí příkaz soudce, posiluje inkviziční charakter trestního řízení
37. Trestní řízení se nikdy neobejde bez zásahů do základních práv a svobod a tyto zásahy jsou v něm poměrně velmi časté. Téměř každý úkon vedený proti obviněnému se dotýká jeho základních práv - počínaje zahájením trestního stíhání, předvoláním, předvedením, výslechem, rekognicí, konfrontací, zkoumáním jeho duševního stavu atd. Některé z těchto úkonů jsou co do své intenzity plně srovnatelné s nařízením prohlídky jiných prostor a pozemků nebo jsou dokonce ještě závažnější - jako příklad lze uvést osobní prohlídku (§ 83b tr. řádu), odnětí věci (§ 79 tr. řádu), zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, zajištění zaknihovaných cenných papírů, zajištění nemovitosti, zajištění jiné majetkové hodnoty, zajištění náhradní hodnoty (§ 79a až § 79f tr. řádu), prohlídka těla a jiné podobné úkony (§ 114 tr. řádu). Přesto ve všech těchto případech dovoluje trestní řád, aby v přípravném řízení byly nařízeny státním zástupcem (někdy dokonce policejním orgánem).
38. Z povahy věci je nemyslitelné, aby ke všem těmto zásahům již v přípravném řízení dával předchozí souhlas soudce - není tomu tak v žádné zemi. Pokud by tomu tak mělo být, byl by trestní proces zcela paralyzován - již jen proto, že zvládnutí masivního nápadu trestné činnosti (ročně je v České republice zjištěno zhruba 350 tisíc skutků trestných činů) vysoce překračuje kapacitní možnosti omezeného množství soudců. Proto je naprosto samozřejmé, že v přípravném řízení musí docházet k určité "dělbě práce" a že hlavní tíha práce v přípravné fázi trestního řízení leží na policejních orgánech a na státních zástupcích. Ingerence soudů v přípravném řízení je požadována pouze u několika nejzávažnějších úkonů - mezi takové prohlídka jiných prostor a pozemků rozhodně nepatří.
39. Pokládáme za vhodné upozornit na nebezpečí, že neúměrné rozšiřování počtu úkonů, k jejichž provedení v přípravném řízení bude vyžadován souhlas soudce, se paradoxně může obrátit proti principům spravedlivého procesu, a v důsledku toho i v neprospěch obviněného. Ze staleté zkušenosti získané z neblahé historie tzv. inkvizičního typu trestního řízení vyplývá, že silná ingerence soudce do přípravného řízení de facto posiluje roli přípravného řízení a zeslabuje význam hlavního líčení a soudního stadia vůbec. Na výsledky dokazování v přípravném řízení uskutečněného za účasti soudce se totiž pohlíží nekriticky, apriorně se předpokládá jejich zvýšená věrohodnost a tyto výsledky se dalekosáhle přenášejí do soudního stadia a ovlivňují soudní rozhodnutí. Kontrolní funkce hlavního líčení, v němž by mělo spočívat těžiště dokazování, se tím fakticky oslabuje. Posilování přípravného řízení vede k degradaci hlavního líčení, které se mění na "pouhé divadlo" nebo "přívěsek" přípravného řízení, jak oprávněně kritizuje např. rakouský procesualista Reinhard Moos (Moos, R.: Der Strafprozess im Spiegel ausländischer Verfahrensordnungen. Berlin : H. Jung, 1990, s. 53.). I to je jeden z důvodů, proč je institut vyšetřujícího soudce v systémech kontinentálního trestního procesu v posledních desetiletích na ústupu a v řadě evropských zemí byl zcela odstraněn (např. v Německu v roce 1974, v Itálii v roce 1988). Blíže k těmto trendům viz Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, č. 4/1992, s. 249.
VII. Faktické možnosti soudce ověřovat důvody k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jsou velmi limitované
40. Je realitou, že zapojení soudce do přípravného řízení již dnes (v zákonem předpokládaných případech) je často velmi formální a povrchní. Je totiž nesporné, že v okamžiku, kdy má být předchozí soudní příkaz udělován, což je nejčastěji v nejranějších stadiích přípravného řízení, existuje zpravidla velmi málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je beztak odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků. Lepší faktické možnosti pro verifikaci důvodů k nařízení prohlídky má ve skutečnosti státní zástupce, který provádí soustavný dozor nad přípravným řízením (§ 174 tr. řádu) a je v bezprostředním kontaktu s policejními orgány.
41. Zajisté lze požadovat, aby tato potíž, zmíněná v předchozím odstavci, byla překonávána zvýšeným pracovním úsilím soudců tam, kde jde o skutečně závažné zásahy do základních práv a svobod, jako je tomu v případech vzetí do vazby nebo v případech domovní prohlídky, zásahů do telekomunikačního tajemství apod. Jak uvádíme shora v bodě 23, počet takových úkonů v přípravném řízení, při nichž je vyžadována účast soudce, již dnes přesáhl počtu deseti a postupnými novelizacemi stále narůstá (viz např. novelizací v roce 2001 zavedený institut výslechu svědka a rekognice za účasti soudce, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle § 158a tr. řádu).
42. I když nejsou k dispozici žádná statistická data o celostátním počtu prováděných prohlídek jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. řádu, lze odhadnout, že jde každoročně jistě o stovky, ne-li tisíce případů; z hlediska pracovního zatížení soudců jde o počet nezanedbatelný.
43. Neustálé narůstání případů ingerence soudců do přípravného řízení má své přirozené hranice, neboť provádění těchto úkonů, nemá-li se zvrhnout v naprostou formalitu, nezbytně klade na soudy značné časové a personální nároky, vede k nárůstu administrativy a tím i nákladů trestního řízení. Lze-li na jedné straně slyšet ze všech stran oprávněné nářky nad přetížeností justice a z toho vyplývajícími průtahy v řízení, nelze na druhé straně neustále rozmnožovat soudní agendu o další a další úkony, které mohou stejně dobře (ne-li lépe) vykonávat jiné orgány, např. státní zástupci.
44. Nelze přehlédnout ani ryze praktické problémy, které trend rozšiřování ingerence soudců v přípravném řízení způsobuje. Účast soudce na úkonech přípravného řízení vede k jeho vyloučení z pozdějšího řízení. Zejména u malých prvoinstančních soudů to působí nemalé organizační potíže, které v praxi vedou např. k tomu, že provádění úkonů v přípravném řízení je svěřováno raději soudcům zabývajícím se pravidelně nikoliv trestní, nýbrž občanskoprávní agendou, bez jakýchkoli trestněprávních zkušeností; pravý smysl soudcovské kontroly se tím de facto ztrácí. Přibýváním rozsahu soudní agendy v přípravném řízení (jak požaduje tento nález Ústavního soudu) budou tyto problémy dále narůstat.
45. Je namístě připomenout, že východisko z této situace nelze očekávat od zvyšování počtu soudců. Všeobecně je známo, že počet soudců v České republice je již dnes v porovnání s jinými evropskými státy mimořádně vysoký. Na 100 000 obyvatel připadá v České republice 29 soudců, v Německu 18 soudců, ve Švédsku 11 soudců, ve Francii 9 soudců (viz publikace Aroma, K., Heiskanen, M. (eds.): Crime and Criminal Justice Systems in Europe and North America 1995-2004. Helsinky : European Institute for Crime Prevention and Control HEUNI, 2008, český překlad Praha : IKSP, 2009, s. 39). Jestliže Ministerstvo spravedlnosti České republiky dává zřetelně najevo, že nehodlá do budoucna zvyšovat počet soudců, pak zvládnutí narůstající soudní agendy lze dosáhnout pouze zvýšeným pracovním zatížením soudců.
46. Ústavním soudem nastolený požadavek obligatorního předběžného příkazu soudcem vede ovšem ke zvýšenému zatížení nejen soudů, ale též policejních orgánů a státních zástupců, kteří budou muset navíc vypracovávat příslušné písemné návrhy adresované soudu. Přibývání těchto administrativních formalit a mezičlánků vede k průtahům, odvádí orgány přípravného řízení od smysluplné terénní vyšetřovací práce směrem ke klávesnicím psacích strojů a počítačů.
VIII. Nepřiléhavost argumentace opírající se o judikáty Evropského soudu pro lidská práva
47. Odůvodnění nálezu v bodech 19 a 32 dovozuje protiústavnost napadeného zákonného ustanovení z několika judikátů ESLP. Nepokládáme tuto argumentaci za přiléhavou; citované judikáty ESLP vycházejí z odchylného skutkového stavu zmiňovaných kauz, který na českou právní úpravu § 83a odst. 1 tr. řádu nijak nedopadá.
48. Pouze jedna z citovaných kauz (Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88) se týkala skutečného trestního řízení (šlo o prohlídku advokátní kanceláře), přičemž prohlídka kanceláře byla nařízena soudem ve Freiburgu. ESLP spatřoval porušení Úmluvy v celé řadě pochybení německého soudu: v tom, že intenzita úkonu byla neproporcionální ve vztahu k málo závažnému vyšetřovanému trestnému činu; v nedostatečném zdůvodnění případu soudem; v nepřibrání nezainteresované osoby k úkonu; v tom, že při prohlídce byly prohlíženy také listiny patřící klientům advokáta. Jak patrno, tyto skutečnosti se nijak nevztahují k našemu problému - zda totiž příkaz k prohlídce může vydat státní zástupce.
49. Všechny ostatní citované kauzy se týkají postupu správních orgánů, zpravidla v přestupkových řízeních. Tak např. ve věci Société Colas Est. proti Francii (stížnost č. 37971/97) šlo o prohlídku uskutečněnou inspektory antimonopolního úřadu v sídle obchodní společnosti pro podezření z přestupku kartelové dohody. Ve věci Crémieux proti Francii (stížnost č.1147/85) byla prohlídka kanceláří firmy provedena celníky pro podezření z finančních přestupků. Ve věci Miailhe proti Francii (stížnost č. 12661/87) prováděli prohlídku obchodních prostor celní úředníci pro podezření z nelegálních finančních zahraničních operací. Ve věci Camenzind proti Švýcarsku (stížnost č. 136/1996/755/954) prováděl prohlídku přímo v bytě stěžovatele (nikoliv v nebytovém prostoru) úředník telekomunikačního úřadu pro podezření z přestupku držení nepovoleného telefonu. Jak vidno, v žádném z těchto případů neměl ESLP příležitost vyslovit se k otázce, zda by bylo porušením Úmluvy, kdyby příkaz k prohlídce nebytového prostoru vydal státní zástupce - ten totiž v těchto kauzách vůbec nefiguroval, protože v přestupkovém řízení mu žádné kompetence nepříslušejí. I v jiných ohledech byly skutkové okolnosti štrasburských kauz velmi specifické a neměly k otázce kompetencí soudu či státního zástupce žádný vztah; výtky ESLP, v nichž bylo spatřováno porušení Úmluvy, se týkají kumulace řady pochybení, např. nepřiměřenosti úkonu sledovanému cíli (Société Colas Est. proti Francii), nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce (Crémieux proti Francii) apod.
50. Domníváme se, že citované judikáty ESLP neposkytují žádné jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, zda by ESLP spatřoval v postupu založeném na dosavadní české právní úpravě porušení Úmluvy. Jak známo, ESLP vždy zvažuje skutkové okolnosti v kontextu jedinečného případu, posuzuje celkovou spravedlnost řízení, bere v potaz všechny procesní nástroje a mechanismy sloužící k ochraně práv stěžovatele a testuje proporcionalitu zásahů ve vztahu k dalším chráněným právním statkům. Při tomto postupu se lze oprávněně domnívat, že pokud by ESLP měl příležitost posuzovat kauzu založenou na dosavadní české právní úpravě, neshledal by apriorně žádné porušení Úmluvy.
51. Vyvozovat z konkrétních judikátů ESLP založených na specifických okolnostech jedinečných případů obecné závěry o slučitelnosti národní právní úpravy s Úmluvou je třeba vždy s velkou obezřetností a použitá argumentace musí být velmi detailní a komplexní. Podle našeho názoru nelze z textu rozhodnutí ESLP vytrhávat toliko izolované citáty, které vyhovují jedné z mnoha argumentačních linií.
IX. Zahraniční právní úpravy
52. Lze poukázat na skutečnost, že mnohé zahraniční trestní řády jsou zcela identické s dosavadní českou právní úpravou, tj. k prohlídce jiných prostor a pozemků postačuje v přípravném řízení příkaz státního zástupce. O ústavnosti těchto ustanovení tam přitom nikdo nepochybuje.
53. Takovou úpravu obsahuje např. § 101 odst. 1 slovenského trestního řádu (zákon č. 301/2005 Z. z.) nebo ustanovení článku 220 § 1 polského trestního řádu (Dz. U. 97.89.555).
54. V některých zahraničních procesních normách jsou ohledně otázky kompetence k nařízení prohlídky nebytových prostorů a pozemků různé specifické nuance. V Německu je soudní příkaz vyžadován k prohlídce "bytu a jiných prostor" (§ 105 dStPO), v Rakousku poněkud úžeji k prohlídce "bytu a prostorů příslušejících k domácnosti" (§ 139 öStPO). Požadavek soudního příkazu se tedy vztahuje na širší okruh případů, než tomu bylo doposud v České republice. Taková širší ochrana základních práv je samozřejmě možná, není však nezbytná a závisí na vůli národního zákonodárce.