Pro uvedené ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve svém celku nepovažuji za rozporné s ústavním pořádkem a rovněž se nemohu ztotožnit s uplatněným testem jeho ústavnosti, jak je nastíněn v odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 32/08.
---------------- 1) J. Jevtušenko, Literárny týždenník, č. 32, 1989, s. 11.
2. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
Nesouhlasím s přijatým nálezem, kterým bylo zrušeno ustanovení § 76 odst. 6 zákona č.169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a to z následujících důvodů:
Rozhodnutí v kázeňském řízení proti odsouzenému v rámci výkonu trestu mohou jistě citelně zasáhnout do základních práv odsouzeného. To ovšem vyplývá ze samotného faktu odsouzení k výkonu trestu. Režim výkonu trestu je totiž důsledkem odsouzení, ke kterému došlo na základě rozhodnutí soudu, vyneseného po řádném řízení. Výkon trestu v sobě zahrnuje povinnost podřídit se určitému režimu, který výrazně zasahuje do osobní svobody odsouzeného a v důsledku toho i do dalších základních práv a svobod. Všechna tato omezení jsou tedy důsledkem rozhodnutí soudu o trestu. Možnost ukládání kázeňských trestů není projevem libovůle ze strany ostrahy, ale je upravena zákonem a na něj navazujícími podzákonnými předpisy. Kromě vlastní hierarchické kontroly orgánů Vězeňské služby České republiky podléhá kontrole ze strany státního zastupitelství, Ministerstva spravedlnosti a veřejného ochránce práv. Proto se domnívám, že ochrana odsouzeného proti libovůli při udělování kázeňských trestů je dostatečná.
Nelze totiž přehlížet, že rozhodnutí v kázeňském řízení je obvykle okamžitou reakcí na porušení kázně, kde rychlost uložení trestu a jeho rychlé vykonání je zárukou udržení potřebné kázně. Není jasné, zda by nálezem protěžovaný soudní přezkum měl mít odkladný účinek. Pokud ano, pak by to mohlo vést ke zcela absurdním důsledkům, že by v době soudního rozhodnutí např. kázeňsky potrestaný již byl propuštěn v důsledku uplynutí doby trestu odnětí svobody. To by mohlo vést i k tomu, že by se odsouzení, kterým končí trest, stali prakticky neovladatelnými. Byli by si vědomi toho, že za své kázeňské přestupky fakticky již nemohou být postiženi. Pokud nebude mít odkladný účinek, což zřejmě nález předpokládá, pak je třeba se ptát po smyslu, resp. efektivitě takového prostředku.
V odůvodnění nálezu se v bodě 29 uvádí, že paradoxem stávající právní úpravy je skutečnost, že ve věcech týkajících se majetku (propadnutí věci, zabrání věci) je soudní přezkum připuštěn, zatímco ve věcech týkajících se závažných zásahů do bytostně osobnostní sféry odsouzeného (umístění do uzavřeného oddělení, umístění do samovazby) je soudní přezkum vyloučen, takže se větší ochrana přiznává ochraně majetku než osobnostní sféře člověka, byť odsouzeného. Zde ale nejde o žádný paradox. Trest odnětí svobody je cíleným zásahem do osobnostních práv a zahrnuje v sobě i povinnost podrobit se režimu výkonu tohoto trestu, který je stanoven zákonem, a to včetně povinnosti podrobit se režimu kázeňského trestání spočívajícímu ve zpřísnění omezení osobní svobody jako důsledku porušení zákonem vyžadované kázně. Okolnost, že se zde poskytuje prostředek soudní ochrany majetku, má smysl v tom, že důsledky omezení osobní svobody zásadně nelze rozšiřovat nad rámec doby trvání trestu odnětí svobody. Zbavení majetku je přitom svojí povahou trvalým opatřením směřujícím do majetkové sféry. Okolnost, že zákon o výkonu trestu odnětí svobody v § 52 odst. 4 připouští přezkum rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci soudem, je tedy jen logickým důsledkem toho, že zabrání nebo propadnutí věci přesahuje omezení osobní svobody odsouzeného, které je obsahem rozhodnutí soudu o uložení trestu odnětí svobody a zasahuje do dalšího základního práva vlastnit majetek a takový zásah bez dalšího není pokryt rozhodnutím soudu o trestu.
Hlavním argumentem pro soudní přezkum některých, v nálezu naznačených kázeňských trestů, je účinnější obrana proti jejich šikanóznímu ukládání. Nedomnívám se, že soudní přezkum bude účinnějším prostředkem než trestní odpovědnost příslušníka ostrahy za zneužití pravomoci a jeho odpovědnost za kázeňský přestupek, proto také není dle mého názoru důvod zavádět další ochranu proti něčemu, co je již ze zákona postižitelné. Vyjádřeno parafrází z citace rozhodnutí ESLP ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království č. 7819 a 7878/77 ze dne 28. června 1984, uvedené v bodě 22 nálezu, spravedlnost se nezastaví před branami věznice a vězni nejsou zbaveni ochrany podle čl. 6 Úmluvy, jde jen o to, že tato ochrana nemusí být nutně poskytována v podobě soudního přezkumu kázeňského trestání.
Snaha podrobit pomalu každé rozhodnutí orgánu veřejné moci soudnímu přezkumu dosahuje absurdních rozměrů a nikde není záruka, že právě tento přezkum bude účinnější ochranou lidských práv a svobod odsouzených, nežli je stávající systém ochrany. Ten zahrnuje jednak možnost podání stížnosti proti kárnému postihu a dále možnosti obrátit se na dozorového státního zástupce, Ministerstvo spravedlnosti a veřejného ochránce práv. Ostatně není ani jasné, zda by soudy měly zjišťovat jenom to, že nejde ze strany ostrahy o šikanózní jednání, nebo i všechny skutkové okolnosti, které předcházely uložení kárného trestu, zda zjištěnému jednání odpovídá uložený kárný trest či nikoliv s možností uložený trest měnit. Jinými slovy, půjde o přezkum "zákonnosti" nebo o přezkum v plné jurisdikci? V každém případě půjde o rozšíření již tak rozsáhlé agendy obecných soudů s možnými důsledky pro průběh všech řízení.
Představa, že soudní přezkum je vše napravujícím řešením pro dosažení spravedlnosti je rovněž iracionální. Každé soudní rozhodnutí zcela přirozeně sebou nese u účastníků řízení pochybnosti o jeho správnosti, v podstatě stejné jako ve vztahu k rozhodnutím, která mají být přezkoumávána. V očích účastníků jakéhokoli soudního řízení je obvykle výsledek řízení vnímán tak, že jedna nespravedlnost je nahrazována jinou, a to podle toho, jak je kdo rozhodnutím postižen. Snaha po dosažení spravedlnosti proto nemůže jít do krajnosti. Prostě všeho moc škodí a jak se to docela výstižně říká v knize Kazatel "Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit?" (Kaz 7, 15-16).