Jednak bylo výše dovozeno (obdobou nálezůsp. zn. Pl. ÚS 1/2000asp. zn. II. ÚS 559/99), že usnesení Poslanecké sněmovny nese - ve svém celku - znaky "podnětu, resp. doporučení", jež nesměřuje do sféry obecného soudnictví, nýbrž exekutivy, a jednak, ve výroku II., co do prohlášení o "porušení smluvních závazků", má zjevně "pouze deklarativní a politický význam bez zavazujícího účinku", což se zde dokládá evidentním zjištěním, že pro případné pozdější hodnocení ve stěžovatelkami předjímaných soudních řízeních (k nimž ohrožení tzv. spravedlivého procesu nutno připínat výlučně) - zda dotčené smluvní závazky byly vskutku porušeny (či nikoli) - je napadený výrok usnesení Poslanecké sněmovny zcela bezcenný. Jeho odstranění, jak se stěžovatelky dožadují, pro průběh a výsledek těchto řízení před obecnými soudy nemůže objektivně přinést ničeho.
Rozhodně tedy neobstojí tvrzení stěžovatelek, že napadený výrok usnesení Poslanecké sněmovny je "veřejnou anticipací soudního rozhodnutí", natožpak "de facto" meritorním rozhodnutím "ve vztahu k individualizované soukromoprávní záležitosti".
Bylo rovněž zaznamenáno, že tento výrok postrádá znak "mocenského donucení", jenž je znakem pojmu "jiného zásahu orgánu veřejné moci" konstitutivním; stěžovatelky oproti tomu jeho existenci dovozují jen z nepodložitelné spekulace, že se toto "donucení" v činnosti soudů projeví nepřímo, ideovým tlakem odvozovaným z autority státního orgánu, který jej vydal, a že soud (zřejmě ze "solidarity", příp. "podřízenosti" k dalším složkám státní moci) je tím nepřípustně ovlivněn.
To však nemůže obstát (a není ani principiálně akceptovatelné) již vzhledem k institucionálním zárukám nezávislosti soudní moci a nezávislosti soudcovské (viz nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb., N 78/26 SbNU 273; Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 370-374).
Jediný konkrétní odkaz stěžovatelek na usnesení ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 33 Nc 1427/2009, jímž ve vztahu k druhé z nich Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření, efektivně k podpoře jejich argumentace použít nelze, resp. působí dokonce protisměrně. Za prvé, v jeho odůvodnění není zmíněno napadené usnesení jako takové, nýbrž pouze okolnost, že "věc projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR" (že se nestalo "právním základem" jeho argumentace, jak tvrdí stěžovatelky, je nabíledni), a za druhé, resp. především, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 18 Co 93/2010 bylo toto usnesení zrušeno (z důvodu věcné nepříslušnosti obvodního soudu) a následným usnesením ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 2 Nc 1032/2010 tento soud návrh na nařízení předběžného opatření proti oběma stěžovatelkám (pravomocně) odmítl, a to pro neodstraněné vady návrhu. Neplatí tudíž očividně, jak se domnívají stěžovatelky, že usnesením Poslanecké sněmovny byla eliminována "nezávislost soudního rozhodování", a to dokonce "snadno a zároveň flagrantně".
Lze pak těžko uvěřit tvrzením stěžovatelek jak o zvláštní "váze" napadeného usnesení, dané "silou svého mandátu", tak o tom, že si jím Poslanecká sněmovna, "přisvojila ve všech bodech usnesení ... pravomoc řešení individuálních soukromoprávních vztahů", jakož i o údajných důsledcích "autority" tohoto státního orgánu a o reálném ohrožení jeho "zvůlí". Z téhož se podává, že tytéž pochybnosti se váží k představě o podobně "silné" autoritě navrhovatele před obecnými soudy, dle stěžovatelek je ohrožující, totiž České republiky - Ministerstva financí, jestliže jeho návrh, zhodnocený obecným soudem jakožto procesně vadný, byl jím posléze (a pravomocně) odmítnut.
Tvrzení stěžovatelek o "bezvýhradné poddajnosti vůči usnesení Poslanecké sněmovny", již "vykázaly orgány moci výkonné", jmenovitě ministr financí Ing. Eduard Janota, tím, že "okamžitě změnil stanovisko" ohledně smluvní pokuty první stěžovatelce a podání návrhu na nařízení předběžného opatření, je - ve vztahu k napadenému výroku II. tohoto usnesení a v nyní sledovaném kontextu - zcela bezvýznamné, nehledě na to, co bylo o ústavněprávní akceptovatelnosti usnesení Poslanecké sněmovny, "doporučujícího" ve vztahu k exekutivě, řečeno výše.
K namítanému "porušení práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu" (viz bod 4. oddílu II.) může dojít až tehdy, když taková situace nastala, případně reálně (a neodvratitelně) hrozí; naopak o něm nemůže být řeč v situaci, jež je toliko stěžovatelkami předpokládaná, resp. předestíraná toliko hypoteticky, jako je tomu v dané věci; finálním doložením nepodložené hypotetičnosti argumentace stěžovatelek je pak právě zaznamenaný vývoj v řízení o předběžném opatření.
I kdyby tomu tak nebylo, musel by Ústavní soud trvat na tom, že k jeho zásahu může dojít nejen až tehdy, když se namítaná "porušení" již v řízení relevantně projevila (existencí nebo kvalifikovanou hrozbou - viz výše), nýbrž - vzhledem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu - až poté, co by stěžovatelky vyčerpaly všechny právní prostředky, které jim jsou k jejich ochraně podústavním právem stanoveny. Ostatně již výše bylo citováno z nálezu ze dne 30. 11. 1995,sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, že podmínkou obrany ústavní stížností proti "jinému zásahu veřejné moci" je, že poškozenému není k dispozici "ochrana daná celým právním řádem". Ta však k dispozici zřejmě je, což řízení před obecnými soudy, jež bylo v předchozím popsáno, spolehlivě dokumentuje (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2010sp. zn. Pl. ÚS 16/10). Lze uvážit, že obdobné platí i o tom dílčím "porušení" práv, jež stěžovatelky spojují s tvrzeným zásahem do "práva na ochranu dobré pověsti a jména" (viz též níže).
6. zásah do práva na ochranu "dobré pověsti a jména" a práva "vlastnit majetek" a "svobody podnikání"
Stěžovatelky samy kvalifikují napadené usnesení Poslanecké sněmovny tak, že je "z právního hlediska neexistujícím, resp. nulitním", "absolutně zmatečným", "v právní teorii ... paaktem", který "nikoho nezavazuje", atd.; oproti tomu však - přesto - trvají (z důvodu tvrzeného zásahu do v záhlaví identifikovaných práv) na jeho zrušení, a poukazují na nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 1/2000, v němž byl formulován názor, že "pouhým konstatováním, že jde o nulitní, nicotný, kvaziprávní akt, jehož nikdo nemusí dbát a nikdo se jím nemusí řídit, a z toho důvodu odmítnout ústavní stížnost, poněvadž brojila vlastně pouze proti jakémusi normativně (juristicky) neexistujícímu aktu Poslanecké sněmovny, by Ústavní soud nesplnil svou povinnost jako garant ústavnosti právního státu".
Stěžovatelky však přehlížejí, že citovaná teze, již se dovolávají (že nelze přesto takový akt nezrušit), se týká jiné části tamního usnesení Poslanecké sněmovny, totiž toho, jež vyvolalo "konstitutivní" účinky tím, že vedlo ke zrušení usnesení vydaného v samostatné působnosti obce; proto nálezem ze dne 12. 4. 2000sp. zn. II. ÚS 559/99bylo dále rozhodnuto, že "v ostatním se návrh zamítá", což se týkalo právě těch částí (stojících mimo zrušující výroky), jež měly "pouze deklarativní a politický význam bez zavazujícího účinku ... ", a které nebyly "autoritativním aktem, který by závazným způsobem upravoval nebo zakládal právní poměry tak, že by takový projev byl schopen právní moci". Jinak řečeno, co do "deklarativních" částí tamního usnesení Poslanecké sněmovny zůstává jejich charakteristika "nulitního, nicotného, kvaziprávního aktu, jehož nikdo nemusí dbát a nikdo se jím nemusí řídit", nedotčena, a tím i bez nevyhnutelné reflexe z pozic přezkumu Ústavního soud.
Znaky "nezávazné deklarace" jsou pak určující i pro hodnocení stěžovatelkami tvrzeného útoku proti jejich dobré pověsti a zásahu do údajných majetkových práv. Právě proto, že nejde o autoritativní určení porušení jejich závazků, ale politickou proklamaci, jejíž (právní) "dosah" je všeobecně seznatelný jako mizivý (vskutku "nikoho nezavazující"), jsou myslitelné - relevantní - zásahy do dobré pověsti a do vlastnictví stěžovatelek vyloučeny.
Ostatně samy stěžovatelky připomínají nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 14/94, podle nějž je Poslanecké sněmovně přiznáváno právo "vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený", čemuž již z principu nelze rigorózně připínat ten znak "neutrality", na jehož nedostatek si stěžovatelky stěžují.
Ani okolnost, že usnesení Poslanecké sněmovny bylo tak či onak (dle stěžovatelek jim nepříznivě) ve veřejném prostoru komentováno, sama o sobě k zásahu Ústavního soudu nestačí. Stejně tak je v tomto smyslu nerelevantní poukaz stěžovatelek na nařízení předběžného opatření obvodním soudem (později v opravném režimu obecného soudnictví odstraněným), jakož i odkazované postupy ministerstva financí, a to z týchž důvodů, které byly vyjádřeny již v předchozím. Bez významu je konečně i stěžovatelkami připomínané řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 C 128/2009 "ve věci ochrany dobré pověsti Z. B." (a namítaný procesní postup žalovaného poslance PhDr. L. Z.), neboť o jejich "pověst" v tomto řízení nejde.
7. k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP")
Především platí, že odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatelky uplatnily bez bližšího odůvodnění vztahu těchto rozhodnutí k projednávané věci, a vzhledem k odlišné skutkové základně a jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení je nelze hodnotit jakožto výstižné.
Kupříkladu Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 16. 10. 2007 ve věci Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, stížnost č. 74336/01, konstatoval porušení práva na soukromí podle čl. 8 Úmluvy (ochrany profesního tajemství advokáta) policejním orgánem v souvislosti s prohlídkou kanceláře advokáta a zajištěním jeho elektronických údajů. ESLP se k otázce "dělby moci" nevyjádřil; jediná - jen vzdálená - souvislost je patrná z poukazu na neplnění zákonné povinnosti policejního orgánu umožnit zástupci advokátní komory účinný dohled nad průběhem prohlídky, resp. o výsledcích prohlídky advokátní komoru informovat (srov. odst. 63).
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 5. 2002 ve věci Stafford proti Spojenému království, stížnost č. 46295/99, se týkal porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy v souvislosti s rozhodováním státního tajemníka (Secretary of State) o podmíněném propuštění osoby odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž Soud se vyslovil k otázce zákazu libovůle v rámci předmětného rozhodování (odst. 82), resp. jeho konciliace s požadavky dělby moci mezi exekutivu a soudy (odst. 78), a rozsudkem ze dne 26. 9. 2002 ve věci Benjamin a Wilson proti Spojenému království, stížnost č. 28212/95, konstatoval Soud porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy v souvislostech obdobných. Ani zde však stěžovatelky neobjasnily, jak by mohly právní postupy Ministerstva financí (coby účastníka civilního řízení) předvídané usnesením Poslanecké sněmovny kolidovat s nosnými důvody uvedených rozsudků.
Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 25. 7. 2002 ve věci Sovtransavto proti Ukrajině, stížnost č. 48553/99, konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy též v důsledku opakovaných ingerencí nejvyšších státních orgánů do probíhajícího řízení, což shledal ipso facto neslučitelným s pojmem nezávislého a nestranného soudu ve smyslu uvedeného ustanovení, jakož i s nedostatkem respektu k samotné justici (odst. 80). Zatímco v tomto rozsudku byly zásahy moci výkonné (prezidenta) vůči představitelům soudní moci podrobně vymezeny jako konkrétní, invazivní a adresné (odst. 18, 20, 22 a 24), stěžovatelky svá podezření předestírají pouze coby hypotetické konstrukce, jejichž prostřednictvím se k rozhodným znakům této kauzy přiblížit nelze.
Rovněž poukaz stěžovatelek na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 5. 2004 ve věci Gusinskiy proti Rusku, stížnost č. 70276/01, je uplatněn bez řádného srovnání s jejich věcí; za zaznamenání stojí, že zatímco ústavní stížností se stěžovatelky převážně soustřeďují k možnému zasahování do nezávislosti soudní moci, prostřednictvím odkazu na toto rozhodnutí se zřejmě uchylují k prosazování obtížně akceptovatelné představy, že by mohly být (nekonkretizovaným protiprávním nátlakem státního aparátu) donucovány - mimo rámec civilního řízení - k uzavření (rovněž nespecifikovaných) smluvních ujednání v rozporu s jejich svobodnou vůlí.
IV. Závěr
Že došlo k dalším specifickým zásahům do jejich právního postavení, což bylo předmětem posouzení ve smyslu bodů 5. až 7. oddílu III. shora, tedy stěžovatelky nedoložily; výše, v bodu 4., předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, tudíž zůstal neotřesen.
Ústavní soud proto v dané věci rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Závěrem se poznamenává, že dovozený výsledek vystihuje tu část řízení před Ústavním soudem, v němž je primárně posuzována otázka tzv. přijatelnosti návrhu; proto zde nejde o řízení kontradiktorní s obvyklými procesními konsekvencemi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k odůvodnění usnesenísp. zn. Pl. ÚS 4/10
S odůvodněním většinou přijatého usnesení se neztotožňuji z následujících důvodů :
Mám za to, že namítané porušení hmotných základních práv lze řešit jinými právními prostředky v soustavě obecných soudů, a proto měla být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelovy námitky směřující k různým aspektům porušení základního práva na spravedlivý proces považuji za zcela nerelevantní, neboť ve vztahu k napadenému zásahu žádný soudní proces pravomocně neskončil, a proto i zde měl být návrh odmítnut jako nepřípustný.
V Brně 7. 9. 2010
Eliška Wagnerová