44. Zkoumané ustanovení vyhlášky v podstatě ukládá povinnost užívat blíže vymezené nemovitosti (stavby) k účelu, k němuž byly kolaudovány, resp. neužívat je k účelu jinému (v konkrétním případě k veřejné produkci hudby). Ústavní soud je přesvědčen, že takové ustanovení nemůže být podřazeno pod zabezpečení či zajištění místních záležitostí veřejného pořádku. Jak již bylo shora uvedeno, regulace obecně závaznou vyhláškou se může týkat též míst, která svým charakterem nejsou veřejnými prostranstvími, pokud jsou regulované činnosti realizované na těchto místech způsobilé negativně ovlivnit veřejný pořádek na veřejných prostranstvích. Proto Ústavní soud shora akceptoval omezení veřejné produkce hudby v ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky, které se vzhledem k vymezení prostorů v čl. 1 odst. 4 vyhlášky přirozeně týká též provozu hudby v nemovitostech veřejně přístupných z veřejných prostranství (samotná vyhláška příkladmo uvádí hostince, restaurace, vinárny, bary a herny). Taková formulace omezení je dle Ústavního soudu z hlediska působnosti založené čl. 10 písm. a) a b) zákona o obcích akceptovatelná, na rozdíl od čl. 3 odst. 3 vyhlášky, který omezení či zákazy konstruuje na základě stejných institutů a kritérií vymezených ve stavebněprávních předpisech. Obec v samostatné působnosti a ve formě obecně závazné vyhlášky není oprávněna ukládat uživatelům staveb omezení či zákazy v užívání staveb na základě toho, zda stavba je či není užívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím či jiným individuálním právním aktem stanovícím účel a podmínky užívání staveb. Proto ustanovení čl. 3 odst. 3 vyhlášky představuje excesivní vybočení z mezí normotvorné působnosti obce, jehož přijetím město České Velenice jednalo ultra vires.
VIII.
Posouzení z hlediska 4. kroku testu
45. Ústavní soud nakonec posoudil ustanovení čl. 1 odst. 4, čl. 2 odst. 2 písm. b), čl. 3 odst. 2 písm. b) a c) vyhlášky, která obstála v předchozích krocích testu, z hlediska kritéria nerozumnosti, tedy zda se rozhodnutí obce nejeví zjevně absurdní, tj. kdy soudní přezkum vede jen k jedinému možnému závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán (srov. nález ze dne 13. září 2006sp. zn. Pl. ÚS 57/05, N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb., bod 22). Dospěl přitom k závěru, že takovýto důvod dán není.
46. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že toliko ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 3 vyhlášky byla vydána mimo věcnou působnost obce a z důvodů vyložených shora je podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil. Pokud jde o ustanovení čl. 1 odst. 4, čl. 2 odst. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 2 písm. b) a c) vyhlášky, byl návrh na jejich zrušení podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut. V ostatních částech byl návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
47. Účastníci řízení v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
S nálezem přijatým ve shora uvedené věci nesouhlasím v rozsahu výroku I a k němu se vztahujícího odůvodnění (body 36 a 37 a dále 41 až 44).
Při odůvodnění svého názoru vztahujícího se k čl. 3 odst. 2 písm. a) napadené vyhlášky, o němž se domnívám, že neměl být derogován, se plně odvolávám na to, co jsem uvedla ve svém odlišném stanovisku, které jsem uplatnila ve věcisp. zn. Pl. ÚS 42/05(N 45/44 SbNU 583; 162/2007 Sb.). Od názoru, který jsem zde vyslovila, nemám důvod se odchylovat. Posléze jej s porozuměním akceptoval i veřejný ochránce práv [např. jeho vyjádření ve věcisp. zn. Pl. ÚS 28/09- pozn. red.: vyřízeno až nálezem ze dne 2. 11. 2010 (368/2010 Sb.), který bude uveřejněn ve svazku 59 SbNU].
Z veřejné debaty, jakož i z názorů mediálně prezentovaných laiky i odborníky vyplývá, že "protihlukové vyhlášky" jsou "sezónním hitem", který je obecně souhlasně přijímán, neboť produkce imisí v podobě hluku zjevně stále stoupá. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 35/06ze dne 22. 4. 2008 (N 72/49 SbNU 67; 286/2008 Sb.) v bodu 27 Ústavní soud uvedl: "Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že pravomoc obce stanovovat povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku se neomezuje jen na veřejná prostranství, jak by snad mohlo vyplývat z ustanovení věty za středníkem v § 10 písm. a) zákona o obcích. Jak bylo uvedeno výše, jde jen o demonstrativní výčet. Obec tedy svou regulaci může uplatnit i na činnosti odehrávající se na jiných místech než veřejných prostranstvích, pokud se jejich následky projevují na veřejných prostranstvích nebo pokud jsou způsobilé veřejný pořádek v obci narušit.".
Ten, kdo se setkal s hudbou, s níž co do žánru a mnohdy i provedení nesouzní, a vnímá ji pouze jako hluk, který je produkovaný v útrobách staveb, jež nejsou protihlukově izolovány, ví velmi dobře, že veřejný pořádek je takovou hudební produkcí narušen měrou vrchovatou. Pokud jej obec toleruje, resp. nevyvine dostatečné pozitivní protiopatření, odpovídá za porušení práva na soukromí všech osob dotčených takovou produkcí, neboť nedostála povinnosti ochránit veřejný pořádek. Byť je tedy čl. 3 odst. 3 napadené vyhlášky možná nešikovně zformulován, lze z něj přesto vyčíst snahu o naplnění ústavně konformního účelu - totiž zabránit třetím soukromým osobám, aby byť i zevnitř staveb, k jejichž užívání jim svědčí řádný právní titul, porušovaly hlukem právo na soukromí ostatních osob, které se zdržují oprávněně v jiných nemovitostech situovaných v obci, a tak v důsledku rušily veřejný pořádek. Nevidím přirozenějšího garanta pokojného, tj. i klidného a tichého soužití obyvatel obce, než obec samotnou.
Z uvedených důvodů jsem s derogačním výrokem nálezu nesouhlasila.