22. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně odvolání, a to v neprospěch obou obžalovaných, přičemž v průběhu odvolacího řízení vzala státní zástupkyně odvolání ohledně obžalovaného J. zpět. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 9 To 83/20010-950 na neveřejném zasedání dne 11. 10. 2010 tak, že odvoláním napadený rozsudek krajského soudu ohledně obžalovaného M. zrušil a ve výroku III tohoto usnesení nařídil Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc rozhodnout v jiném složení senátu. Odvolací soud zdůraznil, že i když je to procesní soud, který přímo provádí jednotlivé důkazy a vyvozuje z nich skutkové závěry, není toto jeho oprávnění bezbřehé, aby mu umožňovalo přihlédnout pouze k některým důkazům a jiné pominout, nebo dovozovat z provedených důkazů závěry, které jejich obsahu neodpovídají, nýbrž procesní soud je povinen jednotlivé důkazy pečlivě hodnotit jednotlivě i ve svém vzájemném souhrnu a ve všech souvislostech případu, aniž by z nich dospěl k jednostranným či přímo k rozporným závěrům, jak stále činí, a to navíc, aniž by respektoval právní názory odvolacího soudu, které byly opakovaně v jeho rozhodnutích vysloveny. Krajský soud sice splnil pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování tím, že doplnil znalecký posudek z oboru strojírenství a ekonomiky, který byl zpracován ČVUT Praha, fakticky však ignoroval jeho závěry týkající se obecné ceny nádrží, která byla stanovena ve výši 13 448 548 Kč. K otázce nehodnocených technologií, na které krajský soud poukazuje, je třeba dodat, že jde o zcela nevýznamnou podružnou okolnost, která pro stanovení obecné ceny nádrží není relevantní. To vyplývá průkazně ze skutečnosti, že v kupní smlouvě mezi Setuzou, a. s., a Milo mydlárenská, s. r. o., je tato technologie sice uvedena, avšak její hodnota je stanovena částkou 125 000 Kč. Z toho plyne, že poměr ceny technologie k ceně nádrží je zcela marginální.
23. Krajský soud při svých závěrech opakovaně přehlíží, že poskytnutá dotace byla dotací s přísně účelovým vymezením, což je uvedeno v zásadách pro poskytnutí dotace a v rozhodnutí o poskytnutí dotace. Odvolací soud zdůraznil, že klíčovým pojmem je zde pojem škody, resp. jakým způsobem se stanoví výše náhrady způsobené škody na poškozené věci v trestním řízení. Krajský soud neustále setrvává v rozporu s právní úpravou na jakémsi neodůvodněném subjektivním pohledu na věc, ačkoliv výše náhrady škody se řídí objektivním zákonným hlediskem, kde její výše se pro účely trestního práva stanoví podle § 89 odst. 12 tr. zák. (nyní dle § 137 trestního zákoníku), což odpovídá také základní právní úpravě tohoto institutu podle § 442 a násl. občanského zákoníku. Při stanovení výše škody se podle zmíněného ustanovení vychází z ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto škodu zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Takto jsou zákonná kritéria pro stanovení výše škody zcela konkrétně určena, krajský soud je však opakovaně v napadeném rozsudku nerespektoval. Odvolací soud proto znovu opakuje, že vynaložené náklady na odstranění škod, jež měli obžalovaní řádně vyúčtovat, představují při koupi nových nádrží takové náklady, které jsou určeny obvyklou (obecnou, tržní) cenou, za kterou bylo možno v roce 2002-2003 pořídit v České republice náhradní nádrže. Pokud tak krajský soud setrval na stanovisku, že obžalovaní za Setuzu, a. s., byli oprávněni v rámci smluvní volnosti zaplatit za kupované nádrže sjednanou kupní cenu společnosti Milo mydlárenská, s. r. o., ve výši 71 875 000 Kč, ačkoliv jejich obecná cena byla podstatně nižší, pak nutno znovu konstatovat, že se jedná o závěr ve vztahu k oprávněnosti použití státní dotace chybný. Jak již bylo uvedeno, § 89 odst. 12 tr. zák. (nyní § 137 trestního zákoníku) akcentuje "účelnost" vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Tím je nutno chápat nikoli jakoukoli kupní cenu vyplývající z uzavřené konkrétní kupní smlouvy, nýbrž cenu obecnou (tržní), určenou podle zákonných kritérií pro stanovení ceny věci a pro účely náhrady škody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu R 39/2002, R 45/2006). Jinak řečeno - kupní cena zboží stanovená v kupní smlouvě týkající se předmětných nádrží neodpovídá hlediskům obecné (tržní) ceny zmíněného zboží, neboť v rozporu s § 89 odst. 12 tr. zák., resp. § 137 trestního zákoníku nebyla určena jako cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodávala. Tuto skutečnost ovšem krajský soud opakovaně pominul.
24. Vrchní soud v této souvislosti znovu opakuje, že na právní vztah mezi Setuzou, a. s., a státem týkající se podmínek poskytnuté účelové dotace nelze aplikovat režim obchodněprávního vztahu, jak to činí krajský soud. O obchodněprávní vztah se jedná pouze ve vztahu při prodeji nádrží mezi Setuzou, a. s., jako kupujícím a Milo mydlárenská, s. r. o., jako prodávajícím a pouze na něj lze aplikovat principy smluvní volnosti při stanovení kupní ceny zboží. Neplatí to však pro vztah subjektů při poskytnutí dotace ze státního rozpočtu, neboť zde se jedná o naprosto odlišný právní vztah, v němž je zachováno vrchnostenské postavení poskytovatele dotace (státu) vůči příjemci dotace (obchodní společnosti). Z tohoto postavení proto plyne, že poskytovatel dotace je oprávněn autoritativně rozhodovat o podmínkách poskytnutí dotace, které jsou předmětem jednání mezi ním a příjemcem dotace, v té míře, jak stanoví zákon, nebo v těch zákonných limitech, jak stanoví sám poskytovatel dotace. Záleží pak na příjemci dotace, zda tyto podmínky akceptuje. Pokud tak ovšem učiní, jak se stalo v posuzované věci, jsou pro něj podmínky dotace závazné a je povinen je plnit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/2008, Ca 86/2005). Protože Setuza, a. s., v rámci zmíněné dotace obdržela prostředky státního rozpočtu podle § 3 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech, jednalo se o přímou účelovou dotaci, která se řídí touto právní úpravou (nikoli obchodním zákoníkem), může být použita pouze na určené účely a podléhá zúčtování. Z toho plyne povinnost příjemce dotace respektovat rozpočtovou kázeň dle zákona a vrátit buď nevyčerpané prostředky dotace ve výši, v níž příjemce porušil rozpočtovou kázeň nebo v níž je nepoužil v souladu s účelem dotace. Pokud krajský soud uzavřel, že zmíněný zákon o rozpočtových pravidlech nebyl porušen, a odkazuje na to, že smluvní vztah mezi Setuzou, a. s., a Milo mydlárenská, s. r. o., byl vztahem soukromoprávním, jehož se zákon o rozpočtových pravidlech netýkal, jedná se o nepochopení situace a současně znovu o zřejmé nerespektování právního názoru odvolacího soudu. Ani rozdílná podstata dotačního a závazkového vztahu by ovšem nepředstavovala zásadní problém, pokud by obžalovaní uzavřeli kupní smlouvu, v níž by jako kupní cenu respektovali obecnou (tržní) cenu nádrží. Pak by nic nebránilo tomu, aby tuto kupní smlouvu použili při vyúčtování dotace vůči státu jako doklad prokazující řádné použití poskytnuté dotace. Jestliže však takto použili kupní smlouvu s cenou více než čtyřnásobně převyšující tržní cenu koupených nádrží, pak uplatnili vůči poskytovateli dotace v rozporu s povinností zachovávat rozpočtovou kázeň dle zákona o rozpočtových pravidlech, jež nepředstavuje účelně a hospodárně vynaložený náklad na náhradu způsobené škody. Pokud pak krajský soud uvádí, že nebylo prokázáno, že by právě prostředky získané dotací byly použity na nákup nádrží, jedná se o argumentaci, která není relevantní, stejně jako poukaz krajského soudu na to, že poskytnutá dotace byla poukázána na účet Setuzy, a. s., bez požadavku na odlišení od jiných finančních prostředků. Takové podmínky použití dotace nebyly jejímu příjemci rozhodnutím o poskytnutí dotace uloženy a nejsou z hlediska posuzování způsobu oprávněnosti jejího užití ani rozhodné. Relevantní je, že Setuza, a. s., si ponechala pro svou potřebu prostředky z poskytnuté dotace, ačkoli při porušení podmínek dotace byla povinna je vrátit poskytovateli. Jinak řečeno, principy volné tvorby cen v obchodněprávních vztazích nemohou sloužit k neodůvodněnému odčerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu pomocí dotačního vztahu, jestliže v kupní smlouvě smluvená konkrétní kupní cena zboží se výrazným způsobem odchyluje od obecné ceny kupovaného zboží.
25. Stejně tak je chybný poukaz krajského soudu na to, že posouzení adekvátnosti vynaložených nákladů spadalo do kompetence poskytovatele dotace, avšak nikoliv do kompetence Setuzy, a. s., a je dovozováno, že příjemce dotace nemohl být krácen na právu v rámci smluvní volnosti sjednávat závazky v obchodním styku. Jde znovu o jednostranně učiněný závěr, který absolutizuje obchodní stránku věci na straně jedné, avšak zcela ignoruje povinnosti příjemce dotace vyplývající ze vztahu dotačního. Přijetím uvedeného závěru se krajský soud postavil za stanovisko, že příjemce dotace nebyl vázán hledisky účelného a hospodárného použití poskytnuté dotace, a naopak byl vůči státu oprávněn uplatnit jakoukoli výši vynaložených nákladů, aniž by tato výše měla reálný základ v obecné ceně zboží, za niž bylo možno v době činu nakoupit věci způsobilé k odstranění nebo zmírnění povodňových škod. Takový závěr však není možné přijmout, neboť je v rozporu s právní úpravou. Odvolací soud znovu opakuje, že Setuza, a. s., byla sice nepochybně v oblasti závazkových vztahů obchodněprávním subjektem provádějícím volně podnikatelskou činnost v tržním prostředí, avšak jestliže přijala podle § 14 zákona o rozpočtových pravidlech státní dotaci za stanovených podmínek, pak i ona byla povinna respektovat závazná omezení vůči státnímu rozpočtu z toho pro ni plynoucí, tedy zejména rozpočtovou kázeň dle § 44 odst. l písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Krajský soud chybně uzavřel, že tuto rozpočtovou kázeň je povinen respektovat pouze stát jako poskytovatel dotace a jeho orgány, tedy příslušná ministerstva nebo finanční úřady. Tyto orgány sice jistě na prvním místě mají povinnost zmíněné principy dodržovat, avšak pokud se prostředků ze státního rozpočtu dostává prostřednictvím dotace subjektům působícím v soukromoprávní sféře, pak příslušná povinnost (tj. dodržovat rozpočtovou kázeň) dopadá v rozsahu účelově poskytnuté dotace i na ně. Uzavřenou smlouvou o poskytnutí dotace totiž povinnost dodržovat rozpočtovou kázeň přechází také na příjemce dotace. Smyslem této povinnosti je vyloučit případy plýtvání státními prostředky a zajistit jejich hospodárné využití pro účel státem aprobovaný. Přijetí opačného závěru by ve svém důsledku vedlo ke zneužívání finančních prostředků státního rozpočtu, v případě milionových částek dotací může přispět k rozkolísání státního rozpočtu, což je nesporně závažný negativní jev s celospolečenskými dopady.
26. Odvolací soud rozhodl podle § 262 tr. ř., že se přikazuje, aby Krajsky soud v Ústí nad Labem věc projednal v jiném složení senátu. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že dosavadní senát krajského soudu, který ve věci rozhodoval již třikrát, opakovaně v napadeném rozsudku nerespektoval závazné pokyny odvolacího soudu a právní názor vyslovený předchozími rozhodnutími odvolacího soudu, čímž opakovaně porušil svou povinnost stanovenou v § 264 odst. l tr. ř. Přitom nedošlo ke změně důkazní situace, která jediná by takový postup na straně krajského soudu umožňovala. Krajský soud současně znovu vadně vyvozoval z provedených důkazů závěry neodpovídající jejich obsahu nebo dokonce činil závěry, které jsou v rozporu s jejich obsahem. Odvolací soud tak proto dospěl k přesvědčení, že pro zmíněný postup jsou dány důležité důvody, byť jde o průlom do zásady zákonného soudce, neboť krajský soud v dosavadním složení senátu svým postupem při projednání věci prokázal, že vznikají vážné pochybnosti, zda je schopen věc řádně projednat a spravedlivě rozhodnout. Jak již odvolací soud shora uvedl, krajský soud jako soud procesní je oprávněn postupovat podle zásady volného hodnocení důkazů, nikoli však takovým způsobem, aby své závěry činil pouze z určité skupiny důkazů na úkor důkazů dalších, kterým nevěnoval pozornost anebo jejich význam nedůvodně bagatelizoval.
III.
27. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
28. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.
29. Ústava ve svém čl. 2 odst. 3, resp. Listina v čl. 2 odst. 2 stanovují, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002, N 30/25 SbNU 237).
30. V tomto případě se jako klíčová jeví otázka, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které je garantováno čl. 38 odst. 1 Listiny. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy, účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Jak již Ústavní soud judikoval, ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), se sluší "pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na ‚jinak věcnou správnost' rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru" (nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101). Zatímco účelem manipulativního přidělování věcí charakteristického pro totalitarismus je plnit vůli zadavatele (zpravidla stranických orgánů), účelem práva na zákonného soudce v liberální demokracii je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě (nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009, N 6/52 SbNU 57).
31. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381) uvedl, že "jak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, ‚nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.' (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96 aj.)." Ústavní soud dále uvedl, že "vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 1958 a násl. a judikaturu tam uvedenou)."
32. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v první stolici jiným senátem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a současně také k porušení základního práva účastníka podle čl. 38 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999, N 5/13 SbNU 33).
IV.
33. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatele ohledně postupu vrchního soudu, který opakovaně věc vracel krajskému soudu, přičemž svá rozhodnutí odůvodňoval nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů provedeného krajským soudem, a následně podle § 262 tr. ř. nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu krajského soudu.
34. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel není trestně stíhán za "nehospodárné" či neúčelné využití dotace (srov. § 212 odst. 2 trestního zákoníku), nýbrž pro podvod, spočívající v obžalobou tvrzeném úmyslném doložení nepravdivých údajů (uvedení v omyl) o ceně, za kterou byly předmětné nádrže skutečně nakoupeny, popř. spočívající v úmyslném nadhodnocení kupní ceny nádrží, což se ovšem z ekonomického a účetního pohledu jeví jako jednání nanejvýš iracionální (bod 20), neboť vrchní soud se ke škodě věci k této otázce nikterak nevyjádřil, a tím méně žádal provedení důkazů k tomu, zda se obchodní transakce projevila v účetnictví Setuzy, a. s., a následně promítla do zdanění. Bez zodpovězení otázky, zda došlo k úmyslnému obohacení v důsledku omylu přivozeného stěžovatelem, který ovšem poskytovatel dotace vytrvale popírá, nelze bez provedení dalších naznačených důkazů vůbec jednání stěžovatele trestněprávně hodnotit [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205), nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), inspirativní může být i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/2008, které vrchní soud interpretačně poněkud posunul].
35. Rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř. Základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), kterýžto požadavek vyvěrá jako princip z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995, N 82/4 SbNU 271). Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným ("Postup podle § 262 věta první by měl být výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu." - Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2045).
36. Ústavní soud hodnotil, zda napadené rozhodnutí porušilo právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny (bod 30), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil tak, že je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem, jak bylo zmíněno výše (body 31, 35), omezena důležitými důvody, které Ústavní soud v daném případě neshledal. Z připojených spisů jednoznačně vyplývá, že v dané věci bylo prováděno obsáhlé dokazování a z jeho průběhu nelze žádným způsobem dovodit, že krajský soud dokazování prováděl a důkazy hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009, N 196/54 SbNU 411). Spíše, jak bylo uvedeno shora, vrchní soud neadresoval krajskému soudu další požadavky na doplnění dokazování, bez nichž ovšem nelze věc ani právně posoudit. Z toho plyne, že výtky adresované vrchním soudem krajskému soudu jsou minimálně předčasné.
37. Co se týče odvolacím soudem tvrzeného "nerespektování jeho závazných pokynů" (bod 26) ze strany krajského soudu, je Ústavní soud toho názoru, že, pomineme-li jisté pochybení stran doplnění posudku ČVUT, které mu však nelze klást přímo za vinu (znalec již nebyl zaměstnancem ústavu) a které následně krajský soud odstranil, splnil nalézací soud vše, co mu bylo uloženo. Vrchní soud opakovaně krajskému soudu ve zrušujících usneseních vytkl jeho způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu k podmínkám dotačního vztahu a jeho odlišení od soukromoprávní smlouvy (např. body 23 a 24), a upřednostňoval svůj způsob hodnocení důkazů, čímž si v podstatě vytvořil závěry o skutkovém stavu věci (bod 31) a de facto o vině obžalovaných, které opakovaně krajskému soudu vnucoval; přitom sám některé důkazy (zejm. vyjádření Ministerstva zemědělství) a zásadní argumentaci nalézacího soudu (bod 20) zcela pominul; ostatně významně nabourávají logiku konstrukce zastávané vrchním soudem. Vyčítá-li odvolací soud soudu nalézacímu nerespektování jeho závazných právních názorů, je třeba říci, že je lze jen obtížně identifikovat, neboť se převážně jedná o výtky směřující proti hodnocení provedeného dokazování (bod 24), popř. s obžalobou vymezeným skutkem a jeho právní kvalifikací nesouvisí (bod 34).
38. Závěrem považuje Ústavní soud za patřičné vyslovit údiv nad pasivitou Ministerstva zemědělství, neboť právě ono umožnilo vznik následných komplikací. Pokud by Ministerstvo zemědělství jasně vymezilo podmínky dotace a upozornilo příjemce dotace, že je nutné uvádět při doložení čerpání dotace ceny pořízených věcí toliko v "nejekonomičtější" verzi, byla by dnes situace jiná.
39. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal důvody, které by za daného stavu dokazování mohly vést k odnětí a přikázání věci, ale naopak shledal, že napadeným výrokem porušil Vrchní soud v Praze základní právo stěžovatele na zákonného soudce. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadený výrok III rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.