Ústavní soud dovozuje, že z obsahu spisu plyne, že již důvody návrhu na vzetí do vazby, o které okresní soud opřel své později krajským soudem zrušené rozhodnutí o vzetí do vazby, stěžovatelovi známy byly. Totiž, státní zástupce u ústního jednání dne 29. 1. 2011 u Okresního soudu v Liberci svůj návrh rekapituloval (srov. č. l. 6 spisu 0 Nt 10/2011). Zde především uvedl k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. b) tr. ř.: "Obviněný nepochybně nebyl tím, kdo by měl oprávnění disponovat fin. prostředky, existuje tedy důvodné podezření, že se na trestné činnosti podílelo více osob, s ohledem na majetková propojení v jednotlivých firmách pak není patrné, kdo měl z takového jednání prospěch. Je nutno ustanovit další osoby. Pokud se týká předání peněz Ing. P. obviněným, tak se jedná pouze o část jednání, ty další doposud nezjištěná jednání měla vést k legalizaci zaměstnavatelem obviněného zhotovovaných elektráren. Tato činnost pak není doposud řádně dokladována.". V návrhu na vzetí do vazby ze dne 28. 1. 2011 je pak argumentováno obdobně: "V nejbližší době je zcela nezbytné procesně použitelným způsobem zajistit dosud před soudem nepoužitelné výpovědi přímých svědků trestné činnosti, zejména Ing. P. Zajištění použitelnosti důkazních prostředků je klíčovým úkonem, na kterém závisí úspěšnost celého trestního řízení. Dále je nutné zdůraznit, že dosud nebyly prověřeny veškeré souvislosti trestné činnosti. Z dosud zjištěných okolností je zřejmé, že obvinění jsou ve vztahu ke spol. LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., ovšem solární elektrárny vlastní jiná osoba. Je proto nutné ustanovit další osoby, které se mohly podílet na trestné činnosti, neboť je zřejmé, že okruh osob, které se mohly na podplácení pracovníka Energetického úřadu podílet, může být z okruhu zejména managementu dotčených společností více. Zájem na zjištění těchto osob je zájmem na objasnění trestné činnosti v jejím celku. Propuštěním obviněných na svobodu by hrozilo nejen nebezpeční ovlivňování svědků, ale rovněž působení na tyto další osoby v úmyslu zakrýt rozsah trestné činnosti." (srov. č. l. 2 spisu 0 Nt 10/2011). Okresní soud v napadeném usnesení citované důvody v podstatě převzal: "Vyšetřování trestné činnosti obviněného je v počátku a dosud nebyl vyslechnut zásadní svědek Ing. P. Z operativních šetření Policie ČR je pak patrné, že probíhá zjišťování dalších osob, které mohly mít z trestné činnosti prospěch či se na ní podílet, a to s ohledem na zjištění týkající se majetkových propojení mezi zaměstnavatelem obviněného a dalšími podnikatelskými subjekty... Je tedy vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání na svobodě by mohl obviněný mařit trestní řízení ovlivňováním svědků, ale rovněž působení na další doposud neustanovené osoby." (srov. str. 2, 3 napadeného usnesení okresního soudu). Oba obhájci stěžovatele se pak k vazebnímu návrhu vyjádřili (srov. č. l. 6-7 spisu 0 Nt 10/2011). Konečně proti důvodům návrhu na vzetí do vazby, převzatým do napadeného rozhodnutí okresního soudu, měl stěžovatel možnost brojit ve stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu; to také učinil.
Pokud jde o vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. ř., který byl uveden v návrhu na vzetí do vazby, a pro který byl stěžovatel též vzat do vazby napadeným usnesením okresního soudu, podstatné je, že krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a stěžovatele sám vzal do vazby jen z důvodu dle § 67 písm. b) tr. ř. Proto není třeba zkoumat, zda státní zástupce předestřel stěžovateli též vazební důvody dle § 67 písm. c) tr. ř.
Konečně, pokud stěžovatel tvrdí, že neměl možnost se seznámit ani se skutkovými okolnostmi, ze kterých vazební důvod vychází, postačí pro stručnost poukázat na fakt, že tyto skutkové okolnosti mu musely být zřejmé již z usnesení o zahájení trestního stíhání.
3) Stěžovatel dále namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu jsou uvedeny či spíše naznačeny skutky jiné a odlišné co do skutkového děje i co do okruhu účastníků než je skutek, pro který je stíhán. Pro žádný z těchto skutků, které zmiňuje krajský soud, však prý nebylo proti stěžovateli trestní stíhání zahájeno, a takové odůvodnění vazebního rozhodnutí považuje za nepřípustné.
Ústavní soud k tomu uvádí, že i kdyby bylo této námitce stěžovatele možné přisvědčit, stěžovatel takto rozporuje jen napadené usnesení krajského soudu. Podstatné je, že napadené usnesení okresního soudu - byť bylo později zrušeno - je co do odůvodnění vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. opřeno o jiné důvody (srov. citaci výše v tomto usnesení Ústavního soudu), které samy o sobě z hlediska ústavně právního obstojí; jde o konkrétní skutečnosti, o něž je vazba opřena. Není tak v souladu s realitou tvrzení stěžovatele, že okresní soud v napadeném usnesení dle § 67 písm. b) tr. ř. vazbu nijak nezdůvodnil.
Proto - co do výsledku - nelze tvrdit, že se stěžovatel nacházel ve vazbě protiústavně. Zde Ústavní soud - nadto - odkazuje na přesvědčivé vyjádření státního zástupce k ústavní stížnosti, který dostatečně odůvodnil, proč se v nynější věci nejednalo o neurčitý počet neurčitých osob určených k výslechu, ale o předvídatelnou skupinu osob apod.; rozhodovací důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 470/05 zde proto místo nemají.
V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce, že soudy neuvádějí, že by existovala konkrétními skutečnostmi odůvodněná obava, že by stěžovatel mohl působit na svědka Ing. P. Pokud by - dle stěžovatele - měl soud v úmyslu odůvodnit vazbu možností ovlivňovat tohoto svědka, musel by to ve svém rozhodnutí konkrétně uvést a odůvodnit a musel by se vypořádat s tím, zda může existovat možnost ovlivňovat svědka, který měl sám oznámit trestnou činnost a měl několik týdnů s policií aktivně spolupracovat.
Tu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel opomíjí, že výčet osob, které by mohl ovlivňovat, a tím ztížit či zmařit trestní řízení, nebyl obecnými soudy omezen jen na svědka Ing. P. (k tomu blíže srov. vyjádření státního zástupce k ústavní stížnosti, které v této části stěžovatel ani v replice nerozporoval). Mimo to je třeba dodat, že stěžovatel patrně vychází z omylu, že důvod vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. vyžaduje, aby obviněný již na svědka působil. Tak tomu však není, postačující je jen potencionalita takového působení; již existující působení na svědky (apod.) požaduje toliko ustanovení § 68 odst. 3 písm. d) tr. ř., které se zkoumaná věci netýká.
K tomu lze dodat, že ani dosavadní spolupráce svědka (Ing. P.) s policií (včetně oznámení trestné činnosti) negarantuje sama o sobě, že se obviněný i na takového svědka přesto pokusí působit, s potenciálem ztížit či zmařit trestní řízení.
4) Stěžovatel dále spekuluje, že lze mít pochybnosti o tom, že se obecné soudy s podstatným obsahem spisu policejního orgánu (vyšetřovacího spisu) přímo seznámily, a to proto, že spis podléhal utajení.
I na tuto námitku přesvědčivě reagoval státní zástupce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (které měl stěžovatel možnost replikovat); vysvětlil, že utajení spisu bylo určeno - logicky - toliko vůči stěžovateli jako obviněnému (aby nebylo ztíženo či zmařeno trestní řízení) a nikoli obecnému soudu rozhodujícímu o vazbě, kde důvod utajení absentoval.
5) Stěžovatel konečně namítl, že okresní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby dřív, než se před soudem vyjádřil obv. Ing. N., který předtím nevypovídal. Přesto okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích stěžovatele a obv. Ing. N.
K tomu Ústavní soud uvádí, že i kdyby tato námitka byla opodstatněná, klíčové je, že okresní soud opřel napadené usnesení o rozporech ve výpovědích spoluobviněného Ing. N. a stěžovatele toliko nad rámec věci (srov. "Navíc existují určité rozpory..." - str. 2 dole napadeného usnesení okresního soudu). Tudíž, předtím uvedené důvody vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. obstojí z hlediska ústavního samy o sobě, což již bylo v textu tohoto usnesení uvedeno.
V.
V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal pochybení, pokud jde o tvrzené porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Napadené usnesení okresního soudu - jako rozhodnutí zrušené napadeným usnesení krajského soudu - nenabylo právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2006 sp. zn. I. ÚS 263/05).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu