54. Nalézací soud též uvádí, že "vycházel z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Fackelmann ČR, spol. s r. o., proti České republice ze dne 26. 10. 2004, kdy také zde byl průtah tří let, řízení bylo jednoinstanční.". Nalézací soud však již neříká, co z tohoto rozsudku sám vyvodil a jak z něj vycházel. To nabývá na významu především s ohledem na okolnost, že ESLP v tomto rozsudku přiznal stěžovatelce z titulu morální újmy částku 2 200 euro, což činí dle tehdejšího (ke dni vydání rozsudku ESLP) kursu eura ke koruně částku přibližně ve výši 70 000 Kč (srov. např. www.euromince.eu/kurz-eura), zatímco nalézací soud přiznal stěžovateli pouze 15 000 Kč.
55. Především však nalézací soud (patrně) vychází ze srovnatelnosti tohoto rozsudku ESLP (č. stížnosti 65192/01) a nyní posuzované věci. Avšak citovaný rozsudek je budován na odlišných skutkových okolnostech. Především tehdejší řízení bylo sice vedeno toliko v jednom stupni, nicméně bylo pravomocně skončeno za cca 3,5 roku, zatímco v nyní posuzovaném řízení ani v době vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu nebylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně (ani nebylo započato s dokazováním apod.). I co do srovnatelnosti složitosti obou řízení lze mít pochybnosti; to platí již proto, že ve věci řešené ESLP bylo konáno dvojí ústní jednání, zatímco v řízení o odpůrčí žalobě stěžovatele nebylo konáno ústní jednání žádné (nebyly tedy prováděny žádné důkazy apod. - srov. text tohoto nálezu shora). Stejně tak je třeba - aby bylo možné kvalifikovat ten který případ jako podobný s případem jiným - odůvodnit srovnatelný význam řízení pro jeho účastníka; i zde však komparatistická argumentace nalézacího soudu zcela chybí.
56. Konečně, nalézací soud uvádí, že přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění je v částce pohybující se zhruba na úrovni jedné poloviny částek, které přiznává ESLP, a to s ohledem na společensko-ekonomickou vyspělost České republiky a standard života v České republice ve srovnání s ostatními státy za použití rozhodnutí ESLP (Apicella proti Itálii).
57. Takto kategorickou a nepodloženou argumentaci akceptovat nelze. Nalézací soud by měl řádně odůvodnit svůj závěr, který v podstatě řadí Českou republiku dle její ekonomické situace, životní úrovně apod. na chvost členských států Rady Evropy. Z judikatury ESLP lze (snad) dovodit poněkud zjednodušující závěr, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010 či Kmec, J.: K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, 8/2006, str. 12 a násl.). Leč ESLP stanovil tuto hranici pouze jako minimální (nikoli maximální) tak, aby vnitrostátní prostředek nápravy bylo možno považovat za efektivní, a stát tím předešel mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy, jestliže výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země (srov. též výše citovaný nález ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 22). V tomto ohledu lze odkázat například na judikaturu Nejvyššího soudu - kterému přísluší ze zákona sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů - dle níž je základní částka odškodnění stanovena v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
58. Z uvedených důvodů nelze než dovodit, že i Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud nalézací porušil napadeným rozhodnutím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i jeho základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
59. V pokračujícím řízení (tj. po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu) bude nalézací soud povinen stanovit a řádně odůvodnit základní částku odškodnění a pak stanovit a řádně odůvodnit její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Přitom bude muset reflektovat shora vymezený ústavněprávní rámec.
60. Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, tedy určovat, jaká výše přiměřeného zadostiučinění by měla být stěžovateli přiznána. Takový závěr je oprávněn přijmout toliko obecný soud, reflektující nyní nově shora vytyčené ústavněprávní mantinely. Výklad a aplikace podústavního práva na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů tedy není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
V.
61. Ze shora uvedených důvodů - tedy pro porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny - Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zrušil.
62. Po zrušení rozhodnutí těchto soudů bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643)].