Tato skutečnost však svědčí o to více pro závěr opačný než zaujímá stěžovatel. Tedy, tím spíše si stěžovatel musel být vědom toho, že otázka dovozu obrazů je předmětem samostatného zájmu vyšetřovatelů, a tudíž tím spíše si musel být vědom bezprostřední hrozby trestního stíhání i ve vztahu k dovozu předmětných obrazů.
VII.
Stěžovatel rovněž akcentoval údajný rozpor mezi předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; to má dle stěžovatele značit nepředvídatelnost názorů a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel na podporu svého závěru argumentuje následovně.
Stěžovatel uvádí, že zatímco nyní Nejvyšší soud v podstatě deklaruje, že není klíčové, zda v rozhodné době (platby) rozhodnutí příslušného orgánu o vyměření celního dluhu existovala či nikoli, v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nelze nechat bez povšimnutí zjištění, že celní dluh byl vyměřen celními orgány až ve dnech 30. 4. a 2. 5. 2001, tedy až po zaplacení dlužné částky stěžovatelem.
Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve svém prvním usnesení uvedl, že nelze (při dalším projednání a rozhodnutí věci) přehlédnout ani sdělení stěžovatele obsažené v záznamu o podání vysvětlení, jímž týž projevil ochotu uhradit případné celní či jiné poplatky a následně škodu vymáhat na panu N,, k čemuž také bezprostředně poté došlo. Nyní však tentýž důkaz, který měl k dispozici již dříve, resp. tutéž okolnost, hodnotí Nejvyšší soud negativně.
Stěžovatel konečně, namítá, že Nejvyšší soud své první rozhodnutí vydal při znalosti faktu, že on sám již ve věci podával vysvětlení u policejního orgánu a že již dříve byl kontaktován pracovníkem celní správy. Avšak, nyní prý Nejvyšší soud tyto skutečnosti v podstatě vykládá ve prospěch závěru, že stěžovatel musel vědět o bezprostřední hrozbě trestního stíhání (tedy je vykládá v neprospěch účinné lítosti stěžovatele).
Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že je vždy třeba reflektovat celý obsah toho kterého rozhodnutí obecného soudu, tedy i kasačního usnesení Nejvyššího soudu. To znamená, že se nelze uchylovat k izolovaným interpretacím (jakéhokoli textu), nereflektujícím tu kterou část textu původního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud totiž zrušil původní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008) v podstatě z důvodů formálních. Učinil tak proto, že v době vydání uvedeného (zrušeného) rozhodnutí nemohl být vrchnímu soudu znám pozdější nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 (ze dne 28. 7. 2009), a proto jej vrchní soud ve svém rozhodnutí reflektovat ani nemohl. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu s tím, že se bude muset citovaným nálezem Ústavního soudu nově zabývat; k tomu toliko uvedl, jaké otázky bude muset vrchní soud zodpovědět a jaké skutečnosti bude muset výslovně hodnotit, aniž by tím (Nejvyšší soud) jakkoli tyto otázky zodpovídal či tyto skutečnosti hodnotil sám (Nejvyšší soud v kasačním usnesení totiž především uvedl: "Odvolací soud se otázkou účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr. zák. v intencích závěrů Ústavního soudu zevrubněji nezabýval (nebyly mu známy) a bude na něm, aby tak učinil a znovu posoudil, zda jeho názor, na jehož podkladě odmítl aplikovat ustanovení o účinné lítosti, v konfrontaci s nimi obstojí... neopomene přihlédnout ke skutečnostem relevantním...absenci tohoto poznatku je třeba v dalším řízení odstranit... nelze ponechat bez povšimnutí ani... nelze přehlédnout ani... teprve poté nechť odvolací soud znovu pečlivě posoudí, zda jsou splněny předpoklady pro použití ustanovení o účinné lítosti., či nikoliv."").
Tedy nelze úspěšně argumentovat - jak činí stěžovatel - že Nejvyššímu soudu měla být ta která okolnost známa již ze spisu (apod.), a že - pokud ji v napadeném usnesení použil v neprospěch stěžovatele - jde o rozpor mezi oběma usneseními.
Rozdíl mezi oběma rozhodnutími Nejvyššího soudu je toliko ten, že zatímco v kasačním usnesení uložil Nejvyšší soud vrchnímu soudu zabývat se tou kterou okolností (kterou vrchní soud ve zrušeném rozhodnutí nehodnotil a neučinil to v kasačním rozhodnutí ani Nejvyšší soud), v nyní napadeném usnesení se již Nejvyšší soud k hodnocení těchto okolností věcně vyjadřuje a v podstatě souhlasí s hodnocením provedeným vrchním soudem. Tento podstatný rozdíl v povaze a obsahu obou rozhodnutích Nejvyššího soudu stěžovatel zcela opomíjí, takže srovnává (i zde) nesrovnatelné.
O skutečný rozpor mezi postupně vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele tak jít zjevně nemůže.
VIII.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu