22. Stát tak v případě stěžovatelek zdaleka nedostál své povinnosti jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců a dále aby aktivně poskytoval základním právům jednotlivce (v daném případě základnímu právu vlastnit majetek) ochranu v případě, kdy jsou rušena či omezována ze strany třetích subjektů. Namísto toho vznesl zcela nemravnou námitku promlčení, kterou obecné soudy nicméně akceptovaly, aniž by nějak reflektovaly skutečnost, že výše popsaný komplex jednání státu byl v rozporu i s principem důvěry druhého účastníka privatizačního vztahu, tj. stěžovatelek a jejich právních předchůdců v právní akty orgánů státu. Jak již ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57) nebo sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289)].
23. Z napadených rozhodnutí je evidentní, že zmíněné úvahy obecné soudy neprováděly, a proto z nich ani nevyvodily žádné důsledky. Stěžovatelkám (či jejich právním předchůdcům) nelze dle názoru Ústavního soudu klást k tíži, že žalobu na náhradu škody nepodaly v desetileté lhůtě, jejíž počátek obecné soudy odvíjely již ode dne účinnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1992, která byla nicméně pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Jak totiž vyplývá ze spisu, stěžovatelky (jejich právní předchůdci) se o existenci uplatněného restitučního nároku, resp. o tom, že bylo pravomocně rozhodnuto o vydání jimi privatizovaných pozemků oprávněným osobám, dozvěděly až dne 13. 6. 2002 (uznání výsledků restitučního řízení a uzavření dohod s oprávněnými - viz bod 12), tj. necelé čtyři měsíce před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, a proto nemohly danou situaci do té doby nijak ovlivnit, případně její vznik odvrátit či dokonce se soudně domáhat její nápravy. To vše na rozdíl od státu, který od samého počátku jednal v rozporu se zákonem, ačkoliv o uplatněném restitučním nároku na privatizované pozemky z úřední povinnosti vědět měl a také věděl. Závěry obecných soudů nelze s ohledem na výše předestřený princip presumpce správnosti rozhodovací činnosti orgánů státu považovat za přijatelné. Výklad přijatý napadenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelky (resp. její právní předchůdce) staví do pozice, která předpokládá, že by měly od počátku privatizačního vztahu zpochybňovat platnost a správnost rozhodnutí státu, která přijal (tj. privatizační projekt č. 7842, schválený Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, usnesení vlády ze dne 10. 6. 1992, č. 421, i samotnou kupní smlouvu uzavřenou s FNM ČR dne 28. 9. 1992) a případně vůči státu uplatňovat nárok na náhradu "imaginární" škody, jejíž vznik nemohly v daném období v žádném případě předvídat, neboť právem předpokládaly správnost a zákonnost jednání státu.
24. Pro Ústavní soud je tak z ústavněprávních hledisek stěží akceptovatelný přístup obecných soudů, které svými rozhodnutími ponechaly stěžovatelky zcela bez možnosti domáhat se účinné ochrany svých majetkových práv, ačkoliv škody (povinnost vydat pozemky oprávněným osobám) vzniklé v příčinné souvislosti s tím, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozích aktech byly od počátku nesprávné (absolutní neplatnost převodu majetku pro rozpor se zákonem), jim svým se zákonem rozporným jednáním způsobil, bez jejich vlastního přičinění, právě stát.
25. Za daných okolností, zejména vzhledem ke složitosti situace a nesrozumitelnosti a nepředvídatelnosti právního stavu, v němž se stěžovatelky nikoliv vlastní vinou ocitly, se pak zcela nepřiměřenou jeví argumentace obecných soudů i vedlejších účastníků v tom, že se stěžovatelky mohly a měly náhrady škody domáhat ještě v době, kdy jejich nárok promlčen nebyl, tj. v průběhu posledních necelých čtyř měsíců před uplynutím desetileté lhůty, v nichž se dozvěděly o své povinnosti vydat jimi vlastněné pozemky oprávněným osobám. V této souvislosti Ústavní soud nemůže ponechat bez kritické poznámky, že stěžovatelky (resp. jejich právní předchůdci) jako vlastníci části restituovaných pozemků nebyly vůbec účastny řízení o jejich vydání, jak vyplývá z kopií předmětných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, které naopak po celou dobu řízení za osoby povinné vydat předmětné pozemky (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.) považovaly stále původní "vlastníky" - Stavební podnik Praha, s. p., a Pražskou stavební obnovu, a. s., ačkoliv část těchto pozemků již od uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1992 byla ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelek. I z tohoto pohledu bylo ze strany obecných soudů zcela nespravedlivé, pokud stěžovatelkám vytýkaly, že se náhrady škody mohly domáhat již od samého počátku oné desetileté lhůty, neboť i ony mohly znát faktický stav, když ani soudy rozhodující o uplatněném restitučním nároku k uvedeným pozemkům neměly v době přijetí rozhodnutí o jejich vydání oprávněným osobám (tj. až dne 18. 10. 2001) postaveny najisto, kdo je vlastně jejich skutečným vlastníkem a jakého charakteru uvedené pozemky jsou, resp. co je na nich postaveno.
26. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze při svém rozhodování ústícím do vydání v záhlaví citovaných rozsudků nerespektovaly princip právního státu normovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky neposkytly ochranu základnímu právu stěžovatelek vlastnit majetek, garantovanému čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. Za dané situace se Ústavní soud již dále nezabýval způsobem, jakým obecné soudy charakterizovaly předmětný právní vztah mezi stěžovatelkami a státem a na něj uplatněný zákonný režim (soukromoprávní obchodně-závazkový vztah - smlouva o prodeji podniku dle § 476 a násl. obch. zák.), který se nicméně z pohledu judikatury Ústavního soudu [(srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008 (N 165/51 SbNU 43), nález sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257) či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372), anebo rozsudky NSS ze dne 11. 11. 2004 č. j. 2 As 36/2004-46 (publ. pod č. 477/2005 Sb. r.) a ze dne 14. 7. 2004 č. j. 5 As 31/2003-49 (publ. pod č. 487/2005 Sb. r.)] jeví přinejmenším rovněž velmi problematickým. Kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu či povaha FNM ČR jako účastníka smlouvy), což obecné soudy v daném případě nevzaly vůbec v úvahu.
28. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti stěžovatelek vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.