Uvedl přitom zejména, že dne 21. 1. 1995 spolu s dalšími dvěma zakladateli - druhým obžalovaným JUDr. J. B. a obchodní společností KAB, spol. s r. o., založili akciovou společnost CENTRUM KAB, a. s. Jedinými společníky a jednateli zakladatele - obchodní společnosti KAB, spol. s r. o., přitom byli stěžovatel a JUDr. J. B. Základní kapitál zakládané společnosti CENTRUM KAB, a. s., byl tvořen jednak peněžitými vklady (u obou jmenovaných zakladatelů ve shodné výši 98 947 Kč), jednak vkladem nepeněžitým, který do základního kapitálu vložila společnost KAB, spol. s r. o. Tímto nepeněžitým vkladem byla nemovitost - obchodní dům Centrum v Blansku. Tento obchodní dům byl obchodní společností KAB, spol. s r. o., získán částečně privatizací a částečně odkoupením, přičemž pořízení nemovitosti bylo financováno formou úvěrů na základě úvěrových smluv uzavřených s Komerční bankou, a. s. K zajištění pohledávky věřitele (jistiny úvěru a příslušenství) z úvěrových smluv bylo zřízeno smluvní zástavní právo. Na předmětné nemovitosti tak vázlo zástavní právo věřitele - Komerční banky, a. s., které bylo řádně zapsáno v katastru nemovitostí. Založením akciové společnosti prý oba později obvinění sledovali cíl vytvoření holdingové struktury, kterou zamýšleli vytvořit s cílem začlenit obchodní dům do většího řetězce, který obdobné obchodní domy provozuje. Založení akciové společnosti s vysokým základním kapitálem a jí podřízené společnosti s ručením omezeným, která by zajišťovala běžný provoz obchodního domu, chtěli docílit větší atraktivity celého podniku pro zájemce o jeho koupi. Nemovitost - obchodní dům Centrum - se tak stala majetkem nově vzniklé akciové společnosti, přičemž KAB, spol. s r. o., nadále zabezpečovala běžný provoz obchodního domu. Protože prý oba později obvinění chtěli co možná nejvíce zjednodušit prodej celého vytvářeného holdingu, rozhodli jako akcionáři obchodní společnosti CENTRUM KAB, a. s., na její valné hromadě dne 24. 4. 1995 o prodeji akcií v držení KAB, spol. s r. o., zbývajícím společníkům - tedy stěžovateli a JUDr. B. Tím měla být zajištěna větší flexibilita pro chystaný prodej holdingu (akciové společnosti i společnosti s ručením omezeným - tedy převod akcií a obchodních podílů). Cena za jednu akcii v nominální hodnotě 1 000 Kč byla stanovena ve výši 1 Kč. K této částce prý stěžovatel a JUDr. B. dospěli jednoduchou úvahou; akcie v držení KAB, spol. s r. o., odpovídaly hodnotě nemovitosti vložené do základního kapitálu akciové společnosti a vzhledem k existenci zástavního práva, které na této nemovitosti vázlo a které zajišťovalo pohledávky z úvěrových smluv (jistinu dluhu a příslušenství), se tato hodnota fakticky rovnala nule, nebyla-li zcela záporná. Tuto úvahu o hodnotě nemovitosti i správnost úvahy vedoucí ke stanovení ceny akcií potvrdily prý i znalecké posudky zpracované v trestním řízení, které však podle názoru stěžovatele nebyly soudem při rozhodování řádně zohledněny. Přestože údajně měli v úmyslu prodat společně jak akciovou společnost CENTRUM KAB, tak společnost s ručením omezeným KAB, došlo nakonec pouze k prodeji (převodu obchodních podílů) společnosti s ručením omezeným, neboť k převodu akcií CENTRA KAB na nového majitele (údajného švýcarského partnera dále uvedených nabyvatelů obchodních podílů) již nedošlo. Novými společníky společnosti KAB, spol. s r. o., se stali Š. D. a R. H., přičemž společnost KAB, spol. s r. o., jimi byla - podle tvrzení stěžovatele - de facto vytunelována; stěžovatel doplnil, že neměl žádné indicie, které by nasvědčovaly nekalým záměrům obou jmenovaných, kteří jeho i Dr. B. ujišťovali o svém záměru v podnikatelských aktivitách KAB, spol. s r. o., pokračovat.
Tolik - podle stěžovatele - stručné shrnutí stěžejních skutečností, jejichž následná kriminalizace prý byla umožněna jen za cenu mnohonásobného porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, jakož i neúměrnou délkou celého řízení.
Stěžovatelova první ústavněprávní námitka se týká délky řízení, resp. jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů jako součásti práva na spravedlivý proces. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti tabulku, která má zdůraznit pro přehlednost stěžejní události. Z uvedeného přehledu prý je patrno, že od zahájení trestního stíhání do vydání pravomocného rozsudku uběhlo téměř devět let a od údajného spáchání trestného činu do vydání pravomocného rozsudku více než 14 let (přitom bylo mj. třikrát trestní stíhání proti obviněným zastaveno). Stěžovatel zdůraznil, že uvedená délka trestního řízení nebyla způsobena jakoukoli obstrukcí z jeho strany, neboť v celém průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Stěžovatel upozornil na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v těchto věcech a konstatoval, že po proběhnuvším trestním řízení v délce devíti let, jež téměř odpovídá délce promlčecí doby trestního stíhání, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let. Nese úkorně, že byl po dobu více než devíti let zásadně negativně ovlivněn trvajícím trestním řízením, jímž byl de facto zbaven možnosti racionálně uspořádat i své osobní vztahy a podnikatelskou činnost. Dle jeho názoru je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody po třinácti letech řádného občanského života od údajného spáchání trestného činu trestem čistě represivním, míjejícím se s jakýmkoliv výchovným účinkem.
Dále stěžovatel argumentoval porušením dalších součástí práva na spravedlivý proces. Uvedl mj., že kvalifikace trestného činu podle § 128 odst. 4 trestního zákona přichází v úvahu pouze za situace, získá-li pachatel činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu - tedy větší než 5 milionů Kč. Za porušení zákona dosahující ústavněprávní roviny považuje, že ač se ve výrokové části rozsudku praví, že spolu s dalším obviněným JUDr. B. způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč, v rozsudku se již neuvádí, jak k této částce soud dospěl, z čeho byla vypočtena nebo z jakého jednání měla vzejít apod. To vše platí za situace, kdy výše prospěchu přímo ovlivňuje podřazení údajně trestného jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu; nadto v případě, že by byl tento prospěch v částce nižší než 5 milionů, byl by soud nucen dovodit promlčení trestního stíhání.
K problematice vyčíslení údajného prospěchu se podle stěžovatele váže i to, že závěry soudů naprosto neodpovídají zjištěním znaleckého posudku Ing. P. P. č. 012-05/2003 zpracovaného v dané trestní věci pro orgány činné v trestním řízení; v něm došel znalec k závěru, že pokud by při stanovení hodnoty akcií převedených z KAB, spol. s r. o., na obviněné bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, pak by se obvyklá cena (cena akcií) společnosti CENTRUM KAB, a. s., (resp. nemovitosti zatížené zástavním právem) blížila nule, resp. mohla by být i záporná. Nebylo by pak možné uvažovat o vzniku jakéhokoli prospěchu, a tedy ani o možné trestněprávní rovině takového jednání. Tento závěr znaleckého posudku však - podle názoru stěžovatele - zřejmě soudu "nekonvenoval" v jeho přesvědčení, že je třeba jednání stěžovatele a obviněného JUDr. B. kriminalizovat. Je prý společným rysem všech rozhodnutí v této věci, že závěry zmíněného znaleckého posudku nebyly vůbec, zřejmě zcela úmyslně, vzaty v úvahu.
O údajně zcela libovolné selekci důkazů soudem svědčí - podle stěžovatele - též jeho tvrdošíjné odmítání, resp. nepřipuštění důkazu svědeckou výpovědí navrhovaného svědka Š. D.; ten mohl konkrétně vypovídat mj. o okolnostech převodu obchodních podílů a o chystaném prodeji akciové společnosti CENTRUM KAB, ke kterému mělo dojít v souvislosti s převodem podílů ve společnosti KAB, spol. s r. o., Mohl - podle stěžovatele - zcela jednoznačně přinést do celého případu potřebné informace ohledně vzniku údajného prospěchu značného rozsahu, objasnit příčinu platební neschopnosti a předlužení KAB, spol. s r. o., apod. Takový svědek by zřejmě nezapadal do soudem předem vytyčeného skutkového stavu a jeho výpověď nebyla vůbec připuštěna. Podle názoru stěžovatele sice Krajský soud v Brně nepřipuštění důkazu výslechem uvedeného svědka odůvodnil, leč toto odůvodnění prý nepůsobí přesvědčivě a nenese v sobě úvahy logické do té míry, která je pro účastníka řízení i z hlediska jeho argumentace pochopitelná.
Stěžovatel dále uvedl, že soudem kriminalizované jednání není trestným činem, jelikož není naplněna tzv. materiální stránka trestného činu. Stěžovatel položil v této souvislosti několik tzv. řečnických otázek:
Pokud by snad měli obvinění způsobit, ať už jako jednatelé obchodní společnosti KAB, spol. s r. o., či jako členové představenstva obchodní společnosti CENTRUM KAB, a. s., jmenované společnosti KAB, spol. s r. o., úkor, je toto jejich údajné jednání společensky nebezpečné za situace, kdy v inkriminované době byli jedinými společníky a akcionáři uvedených společností?
Komu byl soudem tvrzený úkor způsoben, navíc v situaci, kdy založením jmenované akciové společnosti docházelo k postupnému vytváření koncernu, kdy společnosti koncern tvořící nejsou v klasickém vztahu konkurence?
Je údajný úkor způsobený obžalovanými jejich "vlastní" společnosti nebezpečný pro společnost?
Stěžovatel doplnil, že si je vědom, že podle ustálených závěrů teorie i praxe obchodního práva je společnost s ručením omezeným jakožto právnická osoba samostatným subjektem práva, tedy subjektem odlišným od osob jejích společníků. Je však prý projevem ryzího formalismu přehlížet vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností, což ve svém důsledku odůvodňuje prezentovaný závěr o absentující existenci společenské nebezpečnosti, a tedy o naplnění materiální stránky trestného činu v souzené věci.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, které bylo v daném případě rozhodnutím o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práva před obecnými soudy, působí prý spíše dojmem kvazi obhajoby dosavadního řízení a sloužilo jen k dodatečnému doplnění některých nedostatků v odůvodnění předchozího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl zrušen nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, neboť je v něm - podle stěžovatele - vyslovován závazný právní názor bez konkrétních materiálních zjištění v této trestní věci, jakož i následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, ze kterého bylo k podstatě věci obsáhle citováno výše.
Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí nebo aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby byla proto projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona.
III.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svých napadených usnesení a navrhl, aby stížnost byla odmítnuta.
Rovněž Vrchní soud v Olomouci pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Všichni účastnící řízení souhlasili ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Jelikož Ústavní soud v dané věci shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili, bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172, str. 315). Vyslovil zde mj., že významnou skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V dané konkrétní trestní věci - podle právního posouzení skutku kladeného obviněným zejména za vinu - soudy konstatovaly, že smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., náležejících společnosti KAB, spol. s r. o., obvinění na úkor společnosti KAB, spol. s r. o., vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě nejméně 50 000 000 Kč, čímž prý způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč. Bylo přitom vycházeno ze znaleckého posudku vypracovaného společností NEMO Consult, s. r. o., jenž stanovil hodnotu nemovitosti nejméně ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41 565 822,01 Kč, jež i po vložení nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB, a. s., byla povinna splácet společnost KAB, spol. s r. o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8 434 177,99 Kč, která vlastně podle soudů představovala sumu, jež by zůstala firmě KAB, spol. s r. o., kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodeje nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním byla nadále povinována společnost KAB, spol. s r. o., (podrobněji srov. pasáže výše v narativní části tohoto nálezu).
Oba obvinění, stěžovatel i JUDr. B., však od počátku řízení upozorňovali na to, že získání předmětného obchodního domu v Blansku, o který se věcně zejména jednalo, bylo společností KAB, spol. s r. o., kde společníky byli obvinění, financováno formou úvěrů uzavřených s Komerční bankou. K zajištění pohledávky z úvěrových smluv tohoto věřitele, a to jak jistiny úvěru, tak příslušenství, bylo zřízeno smluvní zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí. To je podle Ústavního soudu zásadní informace, se kterou měly orgány činné v trestním řízení od počátku adekvátně pracovat; podstatou lidově řečeného "tunelování" majetku některé firmy je, zjednodušeně vysloveno, vždy vyvedení tohoto majetku jinam, než kam dosáhne věřitel nebo věřitelé. V daném případě však na předmětné nemovitosti od počátku vázlo zástavní právo věřitele - Komerční banky, a. s.
Na námitku obviněných, že v trestním řízení měla být oceněna nemovitost včetně zástavy, však soudy včetně Nejvyššího soudu reagovaly - podle mínění Ústavního soudu - způsobem nepřesvědčivým. Nejvyšší soud k tomu např. mj. dodal, že "není vyloučeno, aby o koupi zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem - obchodního domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše jednoho podlaží 719,90 m2 - existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, vytýkali vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští.". Nejvyšší soud také uvedl, že obviněný JUDr. M. K. poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od společnosti KAB, spol. s r. o. Tento ukazatel, tedy cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., však byl podle Nejvyššího soudu významný z hlediska majetkové újmy způsobené společnosti KAB, spol. s r. o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. bylo podle Nejvyššího soudu stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění dalšího podnikání společnosti KAB, spol. s r. o., k němuž došlo vyvedením prakticky jediného majetku - předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato společnost své podnikání a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB, a. s.
Ústavní soud je však toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplynuly skutečnosti, které by byly dostatečné k jednoznačnému podřazení vytýkaného skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 128 odst. 4 tr. zák. Jak uvedl stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku např. skutečně prohlásil (str. 21), že výše škody není zjistitelná v trestním řízení, jde o složitou věc a dokazování by přesahovalo rámec trestního řízení; proto poškozené odkázal na občanskoprávní řízení a vyslovil, že pokud konáním odsouzených byla způsobena škoda společnosti KAB, spol. s r. o., pak je to rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií v době jejich převodu a hodnotou, za kterou byly na obviněné skutečně převedeny. Obvykle a logicky by však prospěch obviněných měl v dané věci odpovídat (údajně) způsobené škodě. Pokud soud na straně jedné vyčíslí prospěch, který měl vzniknout, a na straně druhé konstatuje nemožnost vyčíslení způsobené škody, jde o poněkud zvláštní závěr, který neodpovídá transparentnosti kladené na odůvodnění rozhodnutí v trestních věcech. Nejvyšší soud sice obsáhle zdůvodňuje, proč není možné pro potřeby trestního práva ztotožňovat pojmy prospěch a škoda (srov. shora v narativní části); zde Ústavní soud podotýká, že obecně vzato lze toto rozlišení akceptovat, pro zkoumaný případ a jeho veškeré specifické okolnosti to však nelze přijmout bez dalšího.
Obecné soudy totiž ve svých rozhodnutích mimo jiné opomenuly řádně vyhodnotit závěry znaleckých posudků; podle nich, pokud by pro stanovení hodnoty akcií bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., by se blížila nule, resp. by mohla být záporná; soudy tedy nerespektovaly, resp. v odůvodněních svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyhodnotily závěry vypracovaných znaleckých posudků. Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, že se jedná o znalecký posudek Ing. P. P. č. 012-05/2003, zpracovaný pro orgány činné v trestním řízení, v němž znalec přinejmenším připouští, že pokud by při stanovení hodnoty akcií převedených z KAB, spol. s r. o., na obviněné bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena (cena akcií) společnosti CENTRUM KAB, a. s., (resp. nemovitosti zatížené zástavním právem) by se blížila nule, resp. mohla být i záporná (viz str. 23-24 posudku). Zpracován byl též posudek znaleckého ústavu NEMO Consult, s. r. o, ze dne 10. 7. 2004 č. 04-622, který výslovně konstatuje, že v uvedené ceně 50 000 000 Kč není zahrnut vliv zástavního práva a že "zástavní právo váznoucí na nemovitostech má zásadní vliv na obvyklou cenu nemovitostí a je třeba jej od obvyklé ceny odečíst" (str. 43-44 posudku). V odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí však o tomto možném přístupu k posouzení věci není zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti případu.
Další námitkou, kterou obvinění od počátku uplatňovali, byl poukaz na skutečnost, že oba byli jedinými společníky v KAB, spol. s r. o., (tedy jedinými vlastníky) a současně jedinými akcionáři CENTRUM KAB, a. s., což podle nich vylučuje, aby v souladu s obchodním zákoníkem provedený vklad majetku jedné firmy do firmy druhé a řádné získání akcií této firmy zakládaly naplnění podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 tr. zák. Existence takového jednání by musela znamenat poškození firmy, ve které působili jen oba obžalovaní jako společníci, proti získání stejné výhody ve firmě druhé, kde stejní obžalovaní vlastnili všechny akcie. Na to reagoval Nejvyšší soud jen tak, že obvinění nesprávně ztotožnili majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků; tento názor prý soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek společníků či statutárního orgánu-jednatelů a majetek právnické osoby-společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty. V rovině teorie obchodního práva má Nejvyšší soud v tomto samozřejmě pravdu - jde v podstatě o notorietu - ale lze souhlasit s obviněnými, že není možno v podstatě zcela přehlížet konkrétní vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností a řádně nezohlednit tuto otázku v odůvodněních napadených rozsudků.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména skutečnost, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k dané vlastnické struktuře.
Jelikož již výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ostatními obsáhlými námitkami stěžovatele dále nezabýval. Konstatuje, že ve věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch stěžovatele i JUDr. J. B.
Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí v intencích závěrů tohoto nálezu znovu zabývaly a aby vzaly v úvahu vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo, a adekvátně se k tomu v odůvodněních svých rozhodnutí vyjádřily. Shledají-li to nutným, doplní případně dokazování.
Ústavní soud tedy neuzavírá, že by k popsané trestné činnosti nemohlo dojít, a není to ani jeho úkolem; k vyslovení viny a uložení trestu - ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě předmětného ustanovení trestního zákona - je však nutno s vytknutými ústavněprávními deficity napadených rozhodnutí přesvědčivě se vypořádat.
Jako obiter dictum Ústavní soud jen doplňuje, že většinou je v souvislosti s podobnými věcmi konfrontován se situací, kdy oprávněně trestně stíhaný stěžovatel tvrdí, že je tendenčně kriminalizována jeho obchodní činnost. Tak tomu může být i v daném případě; nelze vyloučit, že i z hlediska obchodního práva lze mít vůči tehdejším úkonům obviněných výhrady, leč na trestněprávní posouzení, nota bene vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, musí být kladeny zvýšené nároky, tak jak je popsáno na jiných místech tohoto nálezu.
Ústavní soud také k samotné formulaci trestného činu podle § 128 odst. 2 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku) uvádí, že není zcela v souladu s požadavky jasnosti a určitosti kladenými na vymezení co nejpřesněji definované skutkové podstaty; jeho formulace byla v zásadě převzata i do nového, nyní platného trestního zákoníku (srov. § 255 - zneužití informace a postavení v obchodním styku). Přesto je možná a nutná ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, klade to však nároky na pečlivý přístup orgánů činných v trestním řízení, aby ke kriminalizaci obchodních jednání skutečně nedocházelo.
Pro úplnost je třeba se zabývat i stěžovatelovými návrhy, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby byla proto projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona. Ústavní soud zvážil tyto návrhy a k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (v dané fázi řízení) nepřistoupil, jelikož stěžovatel tento návrh odůvodnil jen povšechně, bez doložení konkrétních, relevantních argumentů. S ohledem na charakter případu se však rozhodl zabývat se případem stěžovatele přednostně; jeho věc tedy preferoval a rozhodl dříve, než by podle pořadí věcí došlých tomuto soudu mělo být rozhodnuto.
Z výše uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu. Pokud však jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, kterým byla věc pouze vrácena k dalšímu řízení, nezbylo než tento návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu posoudit jako nepřípustný a v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítnout.