31. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že kárný soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by sdělil důvody, pro které k jejich provedení nepřistoupil. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225) a další]. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, o jaké konkrétní soudem neprovedené důkazy se mělo jednat, z protokolu o ústním jednání konaném dne 10. 5. 2011 vyplývá, že k dotazu předsedkyně senátu, zda procesní strany navrhují provedení důkazů i dalšími než dosud čtenými spisy (č. l. 36), uvedl stěžovatel, že to není nutné, na další dotaz, zda procesní strany navrhují k provedení nějaké další důkazy (č. l. 41), stěžovatel předložil seznam věcí projednávaných dne 6. 9. 2010 a oskenovaný dokument o pohybu spisů 4 T 30/2008 a 4 T 203/2007. Původně navrhovaný výslech účastníků školení ponechal stěžovatel na rozhodnutí kárného senátu a dále navrhl, pokud to kárný senát bude považovat za nutné, výslech místopředsedkyně soudu Mgr. Bernátkové. Je tedy zřejmé, že se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci stěžovatelem výše namítaného pochybení nedopustil.
32. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že se jednalo z jeho strany ve své podstatě pouze o vyjádření jeho odborného názoru, které ve svém důsledku nemohlo vyústit v porušení § 149 odst. 6 trestního řádu. Také s tímto názorem stěžovatele se nemohl Ústavní soud ztotožnit.
33. Podle § 149 odst. 6 trestního řádu platí, že orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.
34. Ze znění citovaného ustanovení vycházel ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, který současně přihlížel k právu kárně obviněného soudce na právní názor při řešení jemu rozvrhem práce přidělených spisů i ke skutečnosti, že od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a že v mnoha případech na výklad jeho ustanovení nebyl jednotný názor, což se projevilo i při výkladu § 419, a to až do přijetí stanoviska Nejvyššího soudu Tpjn 302/2010. Po zvážení těchto skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že i při různosti právních názorů na řešení věci je nutné dodržovat zákonem stanovené postupy a povinnosti. Skutečnost, že okresní soud, respektive stěžovatel v konkrétních případech nepostupoval podle § 419 trestního zákoníku, jehož aplikací v dané věci mělo být zabezpečeno, aby nebyla poškozena práva odsouzených, tedy aby nevykonávali vyšší tresty, než odpovídalo nově přijaté právní úpravě, i když ho tímto postupem zavázal nadřízený krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí, mohla podle Nejvyššího správního soudu u odsouzených i jiných osob ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Takový závěr Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud z důvodů shora uvedených vybočujícím z mezí ústavnosti.
35. Ústavní soud naopak dospěl z pohledu ústavnosti k závěru, že stěžovatel při aplikaci ustanovení § 419 trestního zákoníku nerespektoval článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stěžovatel přitom nejenže nepostupoval při svém rozhodování o případném zkrácení trestů odsouzených ve výše citovaných právních věcech ve smyslu tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod, nýbrž je ve svém důsledku nerespektoval ještě ani poté, co jej k aplikaci § 419 trestního zákoníku i na souběh jednočinný zavázal ve svém usnesení nadřízený soud. Za této situace nelze mít právní názor nadřízeného soudu, kterým zavazuje stěžovatele-soudce soudu nižšího stupně k tomu, aby rozhodl ve smyslu § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu, za zásah do nezávislosti soudce. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že ctí právo soudce na nezávislé rozhodování a v jeho rámci na vyjádření nezávislého právního názoru, který vždy nemusí být shodný s právními závěry soudu nadřízeného, je však vždy nutno trvat na dodržení zásad spravedlivého procesu, který mimo jiné spočívá v dodržování procesních pravidel zakotvených v trestním řádu (např. § 149 odst. 6 trestního řádu) a zejména pak v dodržování práv zaručených článkem 36 a následujících Listiny základních práv a svobod.
VI.
36. Ústavní soud bral při svém rozhodování v úvahu, že se v dané věci jednalo o problémy při aplikaci nového zákonného ustanovení, a to soudcem velice kladně hodnoceným nadřízenou předsedkyní soudu, avšak i s přihlédnutím k těmto skutečnostem nedospěl k závěru, že by postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné ze stěžovatelem uvedených základních práv. Nezbylo proto než ústavní stížnost posoudit jako nedůvodnou a jako takovou ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.