Ve velmi obsáhlé a několikrát doplňované ústavní stížnosti se zejména uvádí, že celé trestní řízení bylo provázeno neustále se měnícím stanoviskem jednotlivých složek trestního řízení o tom, zda konání obviněných je naplněním skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, či nikoliv; dále šlo o otázky, jaká škoda, komu, zda vůbec vznikla, zda ze své činnosti měli obžalovaní nějaký prospěch či nezískali prospěch jinému, zda jejich konání bylo konáním v souladu s platnými zákony, či nikoliv. Nakonec byl - podle stěžovatele - formalisticky převzat vyslovený právní názor Nejvyššího soudu místo toho, aby byla věc posuzována materiálně dynamicky a aby Vrchní soud v Olomouci prověřil a znovu posoudil skutky, které měl Nejvyšší soud za neprokázané. Předmětnou smlouvu uzavřel obžalovaný JUDr. M. K. a Ing. V. M. a vrchní soud prý mj. bez provedení důkazů konstatoval, že s ní byl seznámen i stěžovatel, který měl její uzavření iniciovat.
Konstatování viny spočívá v tom, že obvinění současně působili ve dvou společnostech, které měly stejný předmět podnikání; to je prý v rozporu s účelem, pro který byl do trestního zákona zakotven trestný čin zneužití informací v obchodním styku. Podstatou tohoto trestného jednání je zneužívání privilegovaných informací, které někdo získá z titulu svého postavení v určitém podniku, státním orgánu apod. Právní úprava za použití ustanoveni § 196 odst. 1 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, potom vylučuje, že v případě koncernu by se mohlo jednat o konkurenci dvou firem, zvláště za situace, že firmy, i když mají stejný předmět činnosti, si v rámci koncernu nekonkurují, ale vytvářejí celek, který má významnější postavení v konkurenčním prostředí na trhu. Také skutečnost, že oba obvinění jsou jedinými společníky v KAB, spol. s r. o., (tedy jedinými vlastníky) a současně jedinými akcionáři CENTRUM KAB, a. s., vylučuje podle stěžovatele, aby v souladu se zákonem provedený vklad majetku jedné firmy do firmy druhé a řádné získání akcií této firmy zakládalo naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 tr. zák. Existence takového jednání by musela znamenat poškození jedné firmy, ve které mají obžalovaní jako společníci úplný vlastnický podíl, proti získání stejné výhody ve firmě druhé, kde titíž obžalovaní drží celé vlastnictví akcií této firmy. Protože hodnota majetku žádné z těchto firem nebyla převedena mimo tyto firmy nebo na jiné osoby, nemohla zde vzniknout žádná škoda či prospěch obžalovaných. Tato prokázaná skutečnost potom přímo vylučuje, že by působení obžalovaných v obou firmách tvořících koncern, kdy jsou jedinými vlastníky těchto firem (společníky nebo akcionáři), naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podle ustanovení § 128 tr. zák., neboť by vždy způsobovali škodu sami sobě. Proto tvrzení, že oba obžalovaní jsou vinni, že ode dne 25. 1. 1995 do 29. 12. 1995 současně působili ve dvou obchodních společnostech, které měly stejný předmět podnikání, rozhodně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužití informací v obchodním styku. Z tohoto důvodu stěžovatel napadl i původní rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 28. 1. 2009, srov. výše), které tento soud založil na tvrzení, že ve specifických případech je třeba do skutkové věty zahrnout mj. i ty okolnosti, jež samy o sobě s žádným zákonným znakem skutkové podstaty nekorespondují, avšak dotváří údajně celkový obraz o podstatě a průběhu trestné činnosti.
Stěžovatel rovněž poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci v téže trestní věci a za stejně prokázaných důkazů zprostil obviněné dne 12. 6. 2008 viny, resp. řízení proti jednomu z nich zastavil. Po vrácení věci Nejvyšším soudem k dalšímu řízení (srov. výše) však již vrchní soud oba obviněné odsoudil, přičemž uvedl, že se musel bezvýhradně držet právního názoru Nejvyššího soudu. Stěžovatel v této souvislosti doplnil, že je nezbytné, aby v trestních věcech byla vina pachatele trestného činu autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.
Porušení trestního zákona spatřuje stěžovatel zejména v nesprávném podřazení konání obviněných pod uvedená ustanovení trestního zákona. Jejich jednání bylo prý v souladu s právem vlastníků celého obchodního majetku firmy KAB, spol. s r. o., nakládat s tímto svým majetkem při jeho vkladu do vznikající CENTRUM KAB, a. s.; je v souladu s platnými ustanoveními obchodního zákoníku a stejně tak s právem založit koncern svých firem. Vytvoření takového koncernu předpokládá, aby v jeho rámci byla vzájemná spolupráce a součinnost firem do koncernu zařazených, a nikoliv snaha zvýhodnit některou z nich na úkor a poškození druhé.
Ve věci také - podle názoru stěžovatele - nebyla objektivně zjištěna skutečná škoda, a to přes to, že všechny soudy konající v tomto trestním řízení měly k disposici znalecké posudky k tomuto vypracované na základě objednávky orgánů činných v trestním řízení. Tyto posudky přitom konstatovaly, že škoda z převodu akcií z firmy KAB, spol. s r. o., na společníky této firmy, pokud byla vůbec způsobena, se mohla odvíjet pouze z rozdílu běžné ceny převedené nemovitosti a hodnoty jejího právního zatížení. Při nejvyšší tržní ceně vkládaných nemovitostí, jak ji připustil i vrchní soud, tj. 50 mil. Kč, činila prý hodnota právního zatížení této nemovitosti dle zástavních práv zapsaných při poskytování jednotlivých úvěrů částku přesahující 65 mil. Kč, neboť zástavní práva zajišťovala nejenom poskytnuté jistiny úvěrů ve výši 41 565 823 Kč, ale i příslušenství těchto úvěrů včetně úroků. Z těchto důvodů je potom vrchním soudem udávaný a způsobený prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a obžalovaným fyzickým osobám-akcionářům této společnosti nikoliv uváděných 8 434 177,99 Kč, ale skutečná hodnota získaných akcií je (přinejlepším) nulová, neboť rozdíl mezi tržní hodnotou vkládaných nemovitostí a hodnotou zatěžujících zástavních práv je záporný, a to ve výši nejméně 15 mil. Kč. Obvinění tedy nemohli způsobit žádnou škodu či jinému majetkový prospěch, a tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle ustanovení § 128 odst. 2 a zejména odst. 4 tr. zák., což bylo podmínkou pro vedení trestního stíháni z důvodu možného promlčení.
Stěžovatel rovněž uvedl, že odvolací soud vzniklou škodu či prospěch obviněných sice uvedl ve skutkové větě svého rozsudku, ale zcela nesprávně (pravděpodobně tržní cenu obchodního domu ponížil pouze o součet jistin nesplacených úvěrů, a nikoli o skutečnou hodnotu zapsaných zástavních práv; toto však ve svém rozsudku nikde nerozvedl a neodůvodnil); právě výše způsobené škody či prospěch obžalovaných u trestného činu podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. je rozhodující pro posouzení, zda jde o trestný čin podle odstavce 4, a toto je pak třeba v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. řádně odůvodnit.
Stejně tak prý nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku z důvodu nájemní smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1995 mezi KAB, spol. s r. o., a CENTRUM KAB, a. s. Tato smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem, neboť je povinností každé firmy užívající pro své podnikáni nebytové prostory platit za toto užívání nájem vlastníku těchto nebytových prostor. Výše nájemného je pak věcí dohody těchto firem. Přitom nájemní smlouva uzavřená 25. 2. 1995 byla formulována tak, aby finanční prostředky zajišťovaly vlastníku objektu splácení úvěrů, které chtěl na sebe převést po získání vlastnictví těchto nemovitostí zatížených zástavními právy z úvěrů, jež převzal KAB, spol. s r. o., a použil je výhradně na zhodnocení a přestavbu objektu obchodního domu. Když se toto firmě CENTRUM KAB, a. s., nezdařilo, tak placení úvěrů zůstalo na firmě KAB, spol. s r. o., a ta sama úvěry řádně a včas platila do listopadu 1995, takže od ní nebylo žádné placení nájemného vyžadováno. Přes tuto prokázanou skutečnost byla smlouva o nájmu ve výši 9 mil. Kč, resp. 16 mil. Kč prohlášena za smlouvu poškozující KAB, spol. s r. o., a to přes to, že za celé vedené trestní řízení nebyla vzata v úvahu ani prokázána běžná tržní cena nájemného za pronájem cca 7 200 m2 nebytových obchodních prostor, které KAB, spol. s r. o., ke svému podnikání užívala. Uzavřením nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 tak nemohla - podle stěžovatele - vzniknout firmě KAB, spol. s r. o., žádná škoda ani značná škoda a firma CENTRUM KAB, a. s., nebo obvinění nemohli z tohoto mít neoprávněný prospěch.
Další část ústavní stížnosti se týká údajných porušení procesního práva. Celé trestní řízení je prý poznamenáno jeho velmi dlouhým průběhem. Od doby, ve které bylo vymezeno možné trestní jednání obžalovaných, uplynulo čtrnáct let, od sdělení obvinění potom devět let. Toto protahování celého trestního řízení bylo a je podle stěžovatele způsobováno neustále se měnícím názorem orgánů konajících v tomto trestním řízení ohledně posouzení, zda jednání obviněných naplňuje znaky a skutkovou podstatu trestného činu zneužití informací v obchodním styku, či nikoliv, aniž by se měnil nebo mohl měnit "skutkový vztah". Pracovníci krajského státního zastupitelství, kteří byli podrobně seznámeni s výsledky vyšetřování a se zjištěnými důkazy, vyšetřování třikrát zastavili. Jejich rozhodnutí třikrát zvrátilo rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně z důvodů stále se měnících, přičemž tato státní zástupkyně nevzala v úvahu, že šetřící orgány pokaždé doplnily požadované důkazy, a poté řízení opět odůvodněně zastavily. Nakonec vše vyřešil Nejvyšší soud, jenž zaujal závazný právní názor, který vrchní soud bez provedení dalšího dokazování převzal, a jednání obou obžalovaných právně kvalifikoval jako předmětný trestný čin.
Vrchní soud v Olomouci při jednání 9. 7. 2009 a před tím i Krajský soud v Brně odmítly provést důkaz výpovědí Š. D., který - podle stěžovatele - za použití podvodu získal vlastnictví firmy KAB, spol. s r. o., za tuto firmu přestal platit úvěry Komerční bance, a. s., užíval pronajaté nebytové prostory v obchodním domě bez placení nájemného a sám pak nezákonným způsobem vyvedl veškerý obchodní majetek této firmy. Tímto firmu zruinoval a přivedl jako úpadce do konkursního řízení. Tak nemohly být podle stěžovatele objektivně zjištěny důvody, pro které firma KAB, spol. s r. o., skončila v úpadku. Výslechem této osoby by byly objasněny skutečnosti, za jakých došlo ke skutečnému poškození firmy KAB, spol. s r. o.; o toto zásadní svědectví neměl podle stěžovatele soud zájem, neboť by tak prý byla prokázána nevina obou obviněných.
Stěžovatel také považuje za porušení zákona skutečnost, že se vrchní soud při ukládání peněžitého trestu podle ustanovení § 53 tr. zák. nezabýval podle § 54 tr. zák. jeho majetkovými a osobními poměry. Uložením trestu peněžité pokuty ve výši 1 mil. Kč tak dostal stěžovatele do situace, kdy tento (vzhledem ke svým majetkovým poměrům) není schopen tuto částku zaplatit, a uložení tohoto trestu je tak automatickým zvýšením jeho trestu odnětí svobody o šest měsíců.
V obsáhlých doplněních ústavní stížnosti stěžovatel k věci samé zejména zopakoval, že z odůvodnění rozsudků nevyplynuly skutečnosti, které by byly důvodem pro podřazení skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 128 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud v rozsudku např. uvedl (str. 21), že výše škody není zjistitelná v trestním řízení, jde o složitou věc a dokazování by přesahovalo rámec trestního řízení, proto poškozené odkázal na občanskoprávní řízení. Vyslovil tedy závěr, že pokud konáním odsouzených byla způsobena škoda společnosti KAB, spol. s r. o., pak je to rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií v době jejich převodu a hodnotou, za kterou byly na obžalované skutečně převedeny. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí zcela opomenul vyhodnotit závěry znaleckých posudků, že pokud by pro stanovení hodnoty akcií bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., by se blížila nule, resp. by mohla být záporná. Soudy nerespektovaly, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyhodnotily závěry znaleckých posudků, že jednáním stěžovatele nevznikl žádný prospěch a že toto jednání zcela postrádá společenskou nebezpečnost, a z těchto důvodů nemůže být trestné. Navíc je podle stěžovatele vhodné připomenout, že vrchní soud ve svém rozsudku navíc pochybil, jestliže vyčíslil oběma obžalovaným škodu ve výši 8 434 177,99 Kč. Stěžovatel přitom koupil pouze necelou polovinu akcií CENTRUM KAB, a. s. Z tohoto důvodu mohl (pokud by bylo přitakáno myšlenkové konstrukci odvolacího soudu) nákupem poloviny akcií způsobit škodu nejvýše 4 217 089 Kč. Eventuální škoda v této výši však opět nemůže naplnit speciální skutkovou podstatu § 128 odst. 4 tr. zák. Úvaha odvolacího soudu týkající se škody je tedy prý nepřiléhavá i v tomto ohledu.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly zrušeny nejen rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, neboť je v něm vyslovován závazný právní názor bez konkrétních materiálních zjištění v této trestní věci, jakož i následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, ze kterého bylo k podstatě věci obsáhle citováno výše.
Stěžovatel rovněž opakovaně žádal, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, aby podle § 80 tohoto zákona rozhodl o předběžném opatření, kterým bude přerušen výkon jeho trestu odnětí svobody, a aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby proto byla projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona.
III.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svých napadených usnesení a navrhl, aby stížnost byla odmítnuta.
Rovněž Vrchní soud v Olomouci pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Všichni účastnící řízení souhlasili ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Jelikož Ústavní soud v dané věci shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili, bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172, str. 315). Vyslovil zde mj., že významnou skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V dané konkrétní trestní věci podle právního posouzení skutku, kladeného obviněným zejména za vinu, soudy konstatovaly, že smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., náležejících společnosti KAB, spol. s r. o., obvinění na úkor společnosti KAB, spol. s r. o., vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě nejméně 50 000 000 Kč, čímž prý způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč. Bylo přitom vycházeno ze znaleckého posudku vypracovaného společností NEMO Consult, s. r. o., jenž stanovil hodnotu nemovitosti nejméně ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41 565 822,01 Kč, jež i po vložení nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB, a. s., byla povinna splácet společnost KAB, spol. s r. o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8 434 177,99 Kč, která vlastně podle soudů představovala sumu, jež by zůstala firmě KAB, spol. s r. o., kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodeje nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním byla nadále povinována společnost KAB, spol. s r. o., (podrobněji srov. pasáže výše v narativní části tohoto nálezu).
Oba obvinění, stěžovatel i JUDr. K., však od počátku řízení upozorňovali na to, že získání předmětného obchodního domu v Blansku, o který se věcně zejména jednalo, bylo společností KAB, spol. s r. o., kde společníky byli obvinění, financováno formou úvěrů uzavřených s Komerční bankou. K zajištění pohledávky z úvěrových smluv tohoto věřitele, a to jak jistiny úvěru, tak příslušenství, bylo zřízeno smluvní zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí. To je podle mínění Ústavního soudu zásadní informace, se kterou měly orgány činné v trestním řízení od počátku adekvátně pracovat; podstatou lidově řečeného "tunelování" majetku některé firmy je, zjednodušeně vysloveno, vždy vyvedení tohoto majetku jinam, než kam dosáhne věřitel nebo věřitelé. V daném případě však na předmětné nemovitosti od počátku vázlo zástavní právo věřitele - Komerční banky, a. s.
Na námitku obviněných, že v trestním řízení měla být oceněna nemovitost včetně zástavy, však soudy včetně Nejvyššího soudu reagovaly - podle názoru Ústavního soudu - nepříliš přesvědčivým způsobem. Nejvyšší soud k tomu např. mj. dodal, že "není vyloučeno, aby o koupi zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem - obchodního domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše jednoho podlaží 719,90 m2 - existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, vytýkali vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští.". Nejvyšší soud také uvedl, že obviněný JUDr. M. K. poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od společnosti KAB, spol. s r. o. Tento ukazatel, tedy cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., však byl podle Nejvyššího soudu významný z hlediska majetkové újmy způsobené společnosti KAB, spol. s r. o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. bylo podle Nejvyššího soudu stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění dalšího podnikání společnosti KAB, spol. s r. o., k němuž došlo vyvedením prakticky jediného majetku - předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato společnost své podnikání a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB, a. s.
Ústavní soud je však toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplynuly skutečnosti, které by byly dostatečné k jednoznačnému podřazení vytýkaného skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 128 odst. 4 tr. zák. Jak uvedl stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku např. skutečně prohlásil (str. 21), že výše škody není zjistitelná v trestním řízení, jde o složitou věc a dokazování by přesahovalo rámec trestního řízení; proto poškozené odkázal na občanskoprávní řízení a vyslovil, že pokud konáním odsouzených byla způsobena škoda společnosti KAB, spol. s r. o., pak je to rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií v době jejich převodu a hodnotou, za kterou byly na obviněné skutečně převedeny. Obvykle a logicky by však prospěch obviněných měl v dané věci odpovídat údajně způsobené škodě. Pokud soud na straně jedné vyčíslí prospěch, který měl vzniknout, a na straně druhé konstatuje nemožnost vyčíslení způsobené škody, jde o poněkud zvláštní závěr, který neodpovídá transparentnosti kladené na odůvodnění rozhodnutí v trestních věcech. Nejvyšší soud sice obsáhle zdůvodňuje, proč není možné pro potřeby trestního práva ztotožňovat pojmy prospěch a škoda (srov. shora v narativní části); zde Ústavní soud podotýká, že obecně vzato lze toto rozlišení akceptovat, pro zkoumaný případ a jeho veškeré specifické okolnosti to však bez dalšího přijmout nelze.
Obecné soudy totiž ve svých rozhodnutích mimo jiné opomenuly řádně vyhodnotit závěry znaleckých posudků. Podle nich, pokud by pro stanovení hodnoty akcií bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., by se blížila nule, resp. by mohla být záporná; soudy tedy nerespektovaly, resp. v odůvodněních svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyhodnotily závěry vypracovaných znaleckých posudků. Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, že se jedná o znalecký posudek Ing. P. P. č. 012-05/2003, zpracovaný pro orgány činné v trestním řízení, v němž znalec přinejmenším připouští, že pokud by při stanovení hodnoty akcií převedených z KAB, spol. s r. o., na obviněné bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena (cena akcií) společnosti CENTRUM KAB, a. s., (resp. nemovitosti zatížené zástavním právem) by se blížila nule, resp. mohla být i záporná (viz str. 23-24 posudku). Zpracován byl též posudek znaleckého ústavu NEMO Consult, s. r. o, ze dne 10. 7. 2004 č. 04-622, který výslovně konstatuje, že v uvedené ceně 50 000 000 Kč není zahrnut vliv zástavního práva a že "zástavní právo váznoucí na nemovitostech má zásadní vliv na obvyklou cenu nemovitostí a je třeba jej od obvyklé ceny odečíst" (str. 43-44 posudku). V odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí však o tomto možném přístupu k posouzení věci není zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti případu.
Další námitkou, kterou obvinění od počátku uplatňovali, byl poukaz na skutečnost, že oba byli jedinými společníky v KAB, spol. s r. o., (tedy jedinými vlastníky) a současně jedinými akcionáři CENTRUM KAB, a. s., což podle nich vylučuje, aby v souladu s obchodním zákoníkem provedený vklad majetku jedné firmy do firmy druhé a řádné získání akcií této firmy zakládaly naplnění podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 tr. zák. Existence takového jednání by musela znamenat poškození firmy, ve které působili jen oba obžalovaní jako společníci, proti získání stejné výhody ve firmě druhé, kde stejní obžalovaní vlastnili všechny akcie. Na to reagoval Nejvyšší soud jen tak, že obvinění nesprávně ztotožnili majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků; tento názor prý soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek společníků či statutárního orgánu-jednatelů a majetek právnické osoby-společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty. V rovině teorie obchodního práva má Nejvyšší soud v tomto samozřejmě pravdu - jde v podstatě o notorietu - ale lze souhlasit s obviněnými, že není možno v podstatě zcela přehlížet konkrétní vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností a řádně nezohlednit tuto otázku v odůvodněních trestních rozsudků.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k dané vlastnické struktuře.
Jelikož již výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ostatními obsáhlými námitkami stěžovatele dále nezabýval. Konstatuje, že ve věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů tohoto nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo, a adekvátně se k tomu vyjádří v odůvodněních svých rozhodnutí. Shledají-li to nutným, případně doplní dokazování.
Ústavní soud tedy neuzavírá, že by k popsané trestné činnosti nemohlo dojít, a ani to není jeho úkolem; k vyslovení viny stěžovatele a k uložení trestu - ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě předmětného ustanovení trestního zákona - je však nutné se přesvědčivě vypořádat s vytknutými ústavněprávními deficity napadených rozhodnutí.
Jako obiter dictum k podstatě případu Ústavní soud jen doplňuje, že většinou je v souvislosti s podobnými věcmi konfrontován se situací, kdy oprávněně trestně stíhaný stěžovatel tvrdí, že je tendenčně kriminalizována jeho obchodní činnost. Tak tomu může být i v daném případě; nelze vyloučit, že z hlediska obchodního práva lze mít vůči činnosti obviněných výhrady, leč na trestněprávní posouzení, nota bene vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, musí být kladeny ve shora popsaném smyslu nároky zvýšené.
Ústavní soud také k samotné formulaci trestného činu podle § 128 odst. 2 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku) uvádí, že táž není zcela v souladu s požadavky jasnosti a určitosti kladenými na vymezení co nejpřesněji definované skutkové podstaty; formulace byla v zásadě převzata do nového, nyní platného trestního zákoníku (srov. § 255 - zneužití informace a postavení v obchodním styku). Přesto je možná a nutná ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, klade to však vyšší nároky na odpovědný přístup orgánů činných v trestním řízení, aby skutečně nedocházelo ke kriminalizaci čistě obchodních jednání.
Pro úplnost je nutno zabývat se i stěžovatelovými návrhy, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, aby podle § 80 tohoto zákona rozhodl o předběžném opatření, kterým bude přerušen výkon jeho trestu odnětí svobody, a aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby proto byla projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona. Stěžovatel to odůvodňoval zejména svým zdravotním stavem. Ústavní soud, pokud jde o důvodnost návrhu na odklad vykonatelnosti či na vydání předběžného opatření, neposuzuje tyto nároky z hlediska podstaty věci samé; k otázce zdravotního stavu stěžovatele a výkonu trestu odnětí svobody si vyžádal stanovisko Vězeňské služby České republiky, příslušné oblastní lékařské komise, z jejíhož vyjádření ze dne 9. 11. 2009 se podává, že stěžovatel výkonu trestu odnětí svobody schopen byl. Ústavní soud se v dané fázi trestního řízení ani nemohl zabývat jeho návrhem na přednostní projednání věci, jelikož tehdy bylo v běhu ještě dovolací řízení a Ústavní soud musel vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poté se však ve smyslu § 39 rozhodl zabývat se případem stěžovatele přednostně.
Z výše uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu. Pokud však jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, kterým byla pouze věc vrácena k dalšímu řízení, nezbylo než tento návrh posoudit jako nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítnout.