Tu Ústavní soud uvádí (a to zvláště při srovnání s argumentací uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 pod bodem 36. a 39.), že nejen správní soudy, ale ani Ústavní soud sám neshledal, že by v nyní souzené věci trpěl úkon daňové kontroly zásadním nedostatkem, pro který jej lze hodnotit jako ryze formální a proto neústavní. Z obsahu Protokolu o ústním jednání u Finančního úřadu Brno I dne 16. 8. 2005 (strana první - bod Hlavní předmět jednání, strana druhá nahoře bod Vyjádření poučených osob a bod Průběh jednání; dále jen "Protokol") lze jednoznačně seznat, že předmětem jednání "je zahájení daňové kontroly správcem daně podle ust. § 16 zákona č. 337/1992 Sb. ... za účelem zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější". Následovalo poučení stěžovatele správcem daně; stěžovatel uvedl, že "poučení rozumí a nemá proti němu výhrady". Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že tato sdělení jsou typickými a obvyklými skutečnostmi, jež jsou v kontrolní činnosti daňových úřadů předmětem daňové kontrolya jejich běžné ověření nepředstavuje neobvyklou formu výkonu daňové správy; Ústavní soud ostatně neshledal důvody, pro které by se měl domnívat, že správce daně nepostupoval vůči stěžovateli správně; proto také ustanovení § 16 odst. 1 ZSDP nestanoví pro daňovou kontrolu žádné podmínky s výjimkou nezbytně nutného rozsahu, jenž má sloužit dosažení zákonného účelu (srov. § 16 odst. 1 věta druhá ZSDP). Zahájení daňové kontroly u stěžovatele, pro kterou se Finanční úřad Brno I rozhodl, nelze považovat ani za projev neinformovanosti nebo "neznalosti důvodů" (jak uvedl stěžovatel), neboť správce daně při jednání stěžovateli sdělil, že dnem ústního jednání zahajuje u něj "kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001,2002,2003, 2004". Od důvodu výběru určitého subjektu (v souzené věci stěžovatele) k zahájení daňové kontroly je přitom třeba odlišit zákonem vymezené předpoklady daňové kontroly směřující k správnému stanovení daně, tj. k zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné rozhodné okolnosti (§ 16 odst. 1 ZSDP). Zcela jinak je pak tomu u vytýkacího řízení, kde "vznik pochybností" o správnosti nebo úplnosti daňového přiznání nebo hlášení nutně vede správce daně k vydání příslušné výzvy (podrobněji srov. § 43 odst. 1 ZSDP). Z citovaného ustanovení lze proto jednoznačně dovodit, že v případě, kdy takové pochybnosti nevzniknou (nejsou), nemůže správce daně takovou výzvu ani vydat (poznámka: výzva k zaplacení nedoplatku se týká jiné věci, o které se pojednává sub I.D. tohoto usnesení). To lze ostatně přehledně a jednoznačně seznat z citovaného Protokolu, ve kterém se o žádných pochybnostech nehovoří.
Proto nezbývá než uzavřít, že stěžovateli byly důvody zahájení daňové kontroly sděleny a byly vyjádřeny v Protokolu. V případě stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 byla situace týkající se zahájení daňové kontroly jiná; v tehdy souzené věci (bod 36. uvedeného nálezu) bylo totiž argumentováno zjištěným nedostatkem apriorních důvodů k zahájení daňové kontroly, absentovalo jejich sdělení stěžovateli a konečně také chybělo jejich vyjádření v protokolu o ústním jednání. Proto Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, pokud se odvolává na citovaný nález Ústavního soudu; byly to důvody tam uvedené pod bodem 36., které tehdy - dle názoru Ústavního soudu - vedly k neústavnosti úkonu daňové kontroly (Poznámka: přesněji zahájení daňové kontroly). Taková situace však v právě souzené věci - jak bylo ostatně výše zdůrazněno - nenastala.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelem namítanou nezákonnost v postupu Finančního úřadu Brno I, který respektoval rámec daný § 16 odst. 1 (daňová kontrola), § 1 odst. 2 a § 2 odst. 2 ZSDP, ani protiústavnost neshledal.
Ostatně, obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené sp. zn. I. ÚS 378/10 ze dne 3. 11. 2010.
Ústavní soud v daných souvislostech připomíná i argumentaci uvedenou ve výše připomenuté recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (která se týká pojetí kontroly ve státní správě a preventivního významu daňové kontroly), a to v kontextu legitimního cíle/zájmu státu na výběru daní za současného respektování proporcionality prostřednictvím standardů/požadavků kladených na ochranu práv daňových subjektů v rámci daňové kontroly a dostatečně aplikovaných v judikatuře.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně tedy z Ústavou stanoveného rámce nevybočují. Oba správní soudy se jednotlivými námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti (a následně ve zkratkovité a neúplné podobě v ústavní stížnosti) zabývaly. Do jejich závěrů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces spatřovat nelze. Ústavní soud opakuje, že ani správní soudy, ani on sám - jak již uvedl - neshledaly v postupu Finančního úřadu Brno I nezákonnost či protiústavnost; to se ostatně projevilo i v obsahovém a argumentačním koncipování ústavní stížnosti a v reálně patrném deficitu její ústavněprávní argumentace. Je to také posledně uvedený důvod, který svědčí o tom, že v souzené věci byl stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 velmi nepřesný a vzhledem k důslednému respektování zákonnosti v postupu Finančního úřadu Brno I i zavádějící. Citovaný nález Ústavního soudu se týkal - jak již bylo uvedeno - posouzení zákonnosti a ústavnosti věci za situace odlišné, kdy při tvrzeném zahájení daňové kontroly absentovaly náležitosti jejího řádného zahájení.
Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími soudů (viz bod I.C.) zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ad I. D. Finanční úřad Brno I výzvou k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 4. 6. 2009, č. j. 167811/09/288513709174, vyzval podle § 73 odst. 1 ZSDP stěžovatele, aby v náhradní lhůtě do 8 dnů od jejího doručení zaplatil splatný nedoplatek z daně z příjmů fyzických osob ve výši 3.632.598 Kč, který byl vyměřen PVDP Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5852/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5854/09/288513709174.
Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 13. 10. 2009, č. j. 15991/09-1500-7076611, zamítlo odvolání stěžovatele proti citované výzvě k zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě. Finanční ředitelství uvedlo, že nejsou důvody ani pro změnu ani pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v této části souzené věci připomíná, že stěžovatel podaný návrh nijak neodůvodnil. Ústavní soud teprve následně z obsahu spisového materiálu zjistil, že stěžovatel podal proti uvedené výzvě správce daně odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Brně výše citovaným rozhodnutím; stěžovatel však další právní kroky (správní žalobu) v této části souzené věci neučinil. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost v této části, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Ad I. E. Ústavní soud odmítl pro nepříslušnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření; to především proto, že podmínky ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu nemohou být objektivně vůbec splněny; předběžné opatření může Ústavní soud totiž vydat toliko v případě, že je ústavní stížnost podána proti jinému zásahu veřejné moci než je rozhodnutí.
Ad 1. F. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a na zrušení (vypuštění) slova "roční" z ustanovení § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc připomíná, že ZSDP byl zrušen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, k 1. 1. 2011.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu