V recentních rozhodnutích Ústavní soud preferuje jiný způsob řešení obdobných situací, a to konstatováním, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která brání v dodržování základních práv, je protiústavní (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.).
Ústavní soud proto doplňuje, že pro uvedené případy není zcela vyhovující koncepce zvolená v zákoně o Ústavním soudu, která předpokládá rušení právních předpisů s účinky ex nunc. Nejde jen o otázku akademickou: Může jít o posouzení "existence" zákonů, při jejichž přijímání nebyl dodržen ústavně předepsaný způsob jejich přijetí a vydání, přičemž vzešly z vůle Parlamentu zatížené tak extrémní vadou, že by ve svém důsledku takové zákony měly být považovány za nulitní a nicotné. Za současného stavu však paradoxně mohou vyvíjet zamýšlené účinky, jejichž odstranění pak zatěžuje všechny orgány veřejné moci, v konečných důsledcích pak obecné soudy především.
Jak bylo shora pojednáno, je zřejmé, že Ústavní soud nemohl přistoupit ani na tu argumentaci stěžovatelky, jejímž prostřednictvím byla vedena paralela mezi důsledky vymezenými judikaturou Ústavního soudu v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 5/94 a Pl. ÚS 2/02 a důsledkem počinu zákonodárce (viz ustanovení čl. XVII bodu 2 zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách), a o niž (zejména) opírala své žalobní a posléze stížnostní žádání.
VIII.
Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nevyhověl, a proto dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.
Ústavní soud konečně připomíná, že v obdobných věcech již rozhodoval, a to stejně [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. 2. 2011 (N 13/60 SbNU 127) a nález sp. zn. I. ÚS 1927/09 ze dne 21. 3. 2011 (N 50/60 SbNU 593)].