Stěžovatel - ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937 - poukázal na jeho rozpor s čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel bude se svým odvoláním zcela neúspěšný, nebylo možné dostatečně určitě předvídat, jelikož v trestním řádu nejsou dostatečně určitě popsána kritéria, na základě nichž Nejvyšší soud může dovolání odmítnout nebo zamítnout; stěžovatel tedy nemohl dostatečně kvalifikovaně posoudit, zda jeho dovolání bude posouzeno jako zcela bezvýsledně podané. Uloženou povinnost chápe jako sankci za to, že využil práva podat dovolání.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, zrušil.
III.
Obecné soudy se ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odvolaly na napadená rozhodnutí; Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Vedlejší účastník J. L. (spoluobviněný) sdělil, že souhlasí s argumentací stěžovatele a připojil kopii své ústavní stížnosti projednávané před ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 524/08. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozsudkům nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční pravomoci), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a není třeba jednotlivě opakovat ty argumenty, jež použily Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí posuzuje Ústavní soud z hlediska ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáváním věci samé pohledem práva podústavního. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že všechny obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí velmi srozumitelně, přesvědčivě a jasně uvedly důvody, které je k přijetí jednotlivých rozhodnutí vedly.
Ústavní soud považuje dále za potřebné vyslovit, že stěžovatelova argumentace týkající se zjišťování okamžiku nastolení úpadku a aplikace ustanovení § 1 odst. 2 a odst. 3 ZKV (které stěžovatel považuje za typickou situaci vhodnou pro uplatnění zásady in dubio pro reo) je argumentací spektakulární. Všechny obecné soudy (jak je ostatně podrobně uvedeno v předcházející části tohoto usnesení.) jednoznačně odůvodnily, proč jednatelům nevznikla povinnost podat návrh na konkurs před datem 30. 4. 2000, vymezily, ke kterému datu byla OS (bez jakýchkoli pochybností) v úpadku, podle jakých ustanovení ZKV postupovaly (včetně poukazu na spornost některých závazků, na úplnost účetních dokladů, a na účetní závěrky OS ke dni 6. 4. 2001), a uvedly, kdy stěžovateli a spoluobviněnému (jednatelům OS) vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Soudy navíc přesvědčivě upozornily na účelovost jednání jednatelů na valné hromadě OS a na jejich snahu zbavit se odpovědnosti za podání návrhu na prohlášení konkursu jmenováním nového jednatele. Ústavní soud dále poukazuje na další spektakulární tvrzení stěžovatele, jež se týká materiální stránky trestného činu (resp. časové působnosti trestního zákona a platnosti jeho ustanovení § 126 odst. 2). O jeho platnosti a účinnosti neměly oba soudy nižších stupňů žádné pochybnosti (trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán) a § 16 odst. 1 tr. zák. nesprávně nepoužily To ostatně podrobně a argumentačně jasně a jednoznačně uvedl a vysvětlil také Nejvyšší soud; k jeho přesvědčivé argumentaci nemá Ústavní soud co dodat.
Ústavní soud nemá co dodat ani k usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, kterým soud uložil stěžovateli podle ustanovení § 152 odst. 1 písm. d) tr. ř. povinnost nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání stanovené paušální částkou 10.000 Kč; okresní soud správně poukázal na to, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, pravomocně uznán vinným a je proto povinen nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání, a to ve výši paušální částky stanovené § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 19. 12. 1995, č. 312/1995 Sb. Citovanou vyhláškou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelova argumentace odkazující na možné "dostatečně určité předvídání" jeho úspěšnosti v dovolacím řízení či snad (deficitní) existence kritérií pro rozhodování dovolacího soudu, podle nichž by se stěžovatel rozhodl, zda dovolání podá či nikoliv. Dovolací soud jasně vysvětlil (především s odkazem na ustanovení § 265b tr. ř.) důvody odmítnutí dovolání, jež jsou logické a v judikatuře obecných soudů a v právní praxi dostatečně známé. Za této situace bylo věcí stěžovatele, zda dovolání podá; okresnímu soudu následně nezbylo, než rozhodnout o uložení povinnosti nahradit náklady trestního řízení ve výši paušální částky. Ústavní soud ani v tomto rozhodnutí okresního osudu tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud dovozuje, že se závěry obecných soudů (jejichž podstata byla výše shrnuta) a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Uvedené závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutí obecných soudů a v řízení jim předcházejícím ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo jen o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda a jaký význam má skutečnost, že ustanovení § 126 odst. 2 tr. zákona - podle něhož byl stěžovatel odsouzen - bylo zákonem č. 296/2007 Sb. z trestního zákona vypuštěno. Dospěl k závěru negativnímu. I v tomto směru se lze dovolat výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929 a násl., který podrobně, instruktivně a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze uvedenou novelu - která nabyla platnosti i účinnosti až po vyhlášení napadeného a pravomocného rozsudku odvolacího soudu - na případ stěžovatele použít. Je tedy zřejmé, že ani ústavní princip "nullum crimen sine lege" v souzené věci porušen nebyl (čl. 39 Listiny základních práv a svobod).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)].
Ústavní soud konečně uvádí, že stěžovatel poukázal na porušení zákazu reformatio in peius; to souviselo s tím, že poté, kdy Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2006, č.j. 12 To 145/2006-801, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 12. 2005, č.j. 2 T 67/2005-780, a vrátil mu věc k dalšímu projednání, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 2 T 67/2005-837, uložil stěžovateli přísnější trest zákazu činnosti na dobu 4 let, zatímco citovaným předchozím rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 let. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel v odůvodnění podaného odvolání (č.l. 846, 853 až 854) a ani v odůvodnění dovolání (č.l. 892 až 898) tuto okolnost nenamítal, neargumentoval jí a namítl ji až následně v doplnění ústavní stížnosti. Proto Ústavnímu soudu - za této situace - nezbylo než konstatovat, že stěžovatel v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a nápravu hledá až v řízení před Ústavním soudem.
Jedná se tedy v této části o ústavní stížnost nepřípustnou (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v. r . předsedkyně senátu Ústavního soudu