20. Trestní teorie i soudní praxe se ustálily na závěru, že obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jen tehdy, je-li jeho věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy; nelze připustit možnost, aby ze způsobu obhajoby bylo usuzováno na vinu obviněného za neexistence nebo slabosti jiných usvědčujících důkazů, nebo na ni usuzovat z osobních vlastností nebo jiných charakteristik obviněného; takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny (bod 17) a s vyhledávací zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. (bod 16, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968 sp. zn. 7 Tz 11/68). Z výše uvedeného (část II) je patrné, že obecné soudy učinily závěr o vině stěžovatele pouze na základě jeho doznání, které však stěžovatel následně v hlavním líčení popřel a trval na své nevině, přičemž závěru o vině stěžovatele nenasvědčuje žádný další věrohodný přímý či nepřímý důkaz (bod 19). Již v okamžiku podání obžaloba trpěla důkazní nouzí, když výslechem zasahujících policistů měly být nahrazeny výslechy jimi nezajištěných přímých svědků; v průběhu soudního řízení se orgány veřejné žaloby ani nesnažily tento stav řádným procesním způsobem zvrátit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že si obecné soudy tohoto stavu byly vědomy, a proto se tímto momentem poměrně podrobně zabývaly. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly ohledně pachatelství a viny stěžovatele, se tak díky absenci přímých důkazů a díky nedostatečnosti nepřímých důkazů, na nichž byl založen, ocitl podle názoru Ústavního soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy (bod 17). Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel byl pachatelem skutku uvedeného v návrhu na potrestání (bod 7). Ostatně, kasační důvody tohoto rozhodnutí plně korespondují s výpovědí zasahujících policistů [bod 12 d) a e)] a s vlastním názorem nalézacího soudu (bod 9), který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že policie se spokojila s doznáním pachatele, který vypovídal ještě pod vlivem alkoholu, a nepokusila se ani zajistit stopy z vozidla samého či svědky z řad osob, které jí na dvoře pomohly identifikovat pachatele, což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.
21. Ústavní soud proto uzavírá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost, bod 17), že to byl právě stěžovatel, kdo se dopustil skutku popsaného v návrhu na potrestání. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že se Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kolíně dopustily porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny (bod 16), a to v důsledku nerespektování základních práv garantovaných čl. 36-40 Listiny (body 15 a 17). Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.