23. Ústavní soud upozorňuje též na to, že v projednávané věci mohou být dotčena také ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie týkající se soutěžního práva (zejm. čl. 101 a 102 SFEU), jestliže činnost (jednání) kolektivního správce má dopad na obchod mezi členskými státy a hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Jak ESD uvedl v rozsudku ve věci 385/97 Tournier, "společnosti spravující autorská práva sledují legitimní cíl, když usilují o zajištění práv a zájmů svých členů vůči uživatelům reprodukované hudby. Smlouvy uzavírané s uživateli za tímto účelem nemohou být považovány za smlouvy omezující hospodářskou soutěž ve smyslu článku 85 [nyní čl. 101 SFEU], pokud sporná praktika nepřekračuje hranice toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle ..." (bod 31). ESD se v tomto rozsudku dotkl také problematiky dominantního postavení správce autorských práv a možnosti jeho zneužití ve smyslu čl. 86 Smlouvy o fungování Evropské unie (nyní čl. 102 SFEU). V dané věci bylo možné eventuálně uvažovat o aplikaci čl. 102 SFEU, neboť vedlejší účastník je kolektivním správcem autorských práv autorů zaznamenaných výkonů na území České republiky, a tak má v rámci České republiky dominantní postavení. ESD pak také ve svém rozhodnutí ze dne 4. 11. 2011 C-403/08 (Football Association Premier League Ltd and Others v. QC Leisure and Others) a C-429/08 (Karen Murphy v. Media Protection Services Ltd) uvedl, že dohody, které znovuobnovují rozdělení mezi národními trhy, jsou způsobilé zmařit účel smlouvy, jímž je dosažení integrace trhů skrze ustavení jednotného trhu.
24. Na všechny aspekty projednávané věci uvedené výše sub IV. A), B), C) Ústavní soud toliko upozorňuje, neboť k jejich interpretaci není povolán. Byť jsou Ústavnímu soudu dotčená ustanovení unijního práva známa, není ovšem příslušný k tomu, aby je vykládal (bod 17), neboť k jejich interpretaci je oprávněn toliko ESD, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva EU. Postupem městského soudu v projednávané věci byl ovšem ESD svévolně ponechán stranou.
V.
Závěrem
25. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti namítal, že ustanovení § 97 odst. 2 autorského zákona bylo již zrušeno, a to novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 168/2008 Sb. k 19. 5. 2008, kdy byla část textu ve znění "se sídlem v České republice" vypuštěna. K tomu Ústavní soud uvádí následující: přestože bylo v době, kdy měl stěžovatel neoprávněně užívat autorská díla, dané ustanovení zrušeno, do 18. 5. 2008 bylo dané ustanovení účinné, a ani po vypuštění požadavku sídla se nelze domnívat, že by právní úprava nemohla být v rozporu s unijním právem [viz ustanovení § 97 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona, podle nichž je kolektivním správcem "ten, kdo získal oprávnění k výkonu kolektivní správy", přičemž Ministerstvo kultury "udělí oprávnění žadateli, jestliže pro výkon téhož práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž druhu díla, nemá oprávnění již jiná osoba"]. I v komentáři k autorskému zákonu je uvedeno, že "není zcela vyloučeno, že stanovení zákonného monopolu na trhu kolektivní správy by mohlo být orgány ES shledáno v rozporu s principy evropského komunitárního práva" (Telec, I., Tůma, P.: Autorský zákon - komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 781). Stanovení zákonného monopolu není navíc v právních řádech ostatních států běžné a na možnost nesouladu s principy práva EU byla Česká republika již ze strany Komise upozorněna (ibid., s. 781). Nelze tudíž přijmout argumentaci, že by toliko z vypuštění podmínky sídla nutně vyplývalo odstranění všech možných rozporů české právní úpravy s právem EU. Ačkoliv vedlejší účastník uváděl některé argumenty ve prospěch konformity zákonného monopolu s unijním právem (např. že zákonný monopol je možno odůvodnit tím, že kolektivní správa je projevem naléhavého obecného zájmu, představuje podmínku povolovacího režimu a kritérium podmínek pro udělení povolení - viz bod 6), jde o argumenty, které nepřísluší řešit Ústavnímu soudu (viz body 17 a 24). Nelze přitom také souhlasit s názorem vedlejšího účastníka, že v projednávané věci není nutný žádný výklad práva EU, neboť vyřešení dané otázky je třeba považovat za rozhodné pro posouzení důvodnosti nároku vedlejšího účastníka.
26. Shrnuto: nelze jednoznačně vyloučit, že kolektivní správa autorských práv nemůže být považována za službu ve smyslu čl. 56 a násl. SFEU (bod 21) a že činnost kolektivního správce práv nemůže mít dopad na hospodářskou soutěž v rámci Unie ve smyslu čl. 101 a násl. SFEU (bod 23). Ani z relevantních ustanovení směrnice 2006/123/ES přímo nevyplývá, že by nedopadala ratione materiae na oblast kolektivní správy autorských práv (bod 22). Jelikož nebylo možno vyloučit aplikaci unijního práva na daný případ a výklad norem práva EU není jednoznačný a nebyl ESD dosud řešen, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že městský soud pochybil, pokud se unijní dimenzí projednávaného případu nezabýval, ač je zjevné, že s ohledem na judikaturu ESD a literaturu lze dovozovat, že předběžná otázka měla být položena. Protože má stěžovatel právo na vyčerpání všech prostředků, které právní řád k ochraně jeho práva předvídá, dopustil se městský soud jako soud poslední instance (bod 19) porušení jeho práva na zákonného soudce, které mu garantuje čl. 38 odst. 1 Listiny, když se svévolně (tj. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny) neobrátil na ESD s předběžnou otázkou. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí městského soudu zrušil. Ústavní soud uvedené porušení ústavně zaručených práv považuje za natolik významné vybočení z pravidel ústavnosti, dotýkající se možného systémového problému národního práva, že ačkoliv šlo ve svém základu o bagatelní spor, vyhověl návrhu stěžovatele a přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké k odůvodnění nálezu
Souhlasím s výrokem nálezu v tom smyslu, že postupem a rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, a proto musí být napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušeno.
Odlišné stanovisko je uplatněno k části odůvodnění, zejména k bodu 26 nálezu (promítajícímu se i do výroku I). Za situace kdy se městský soud jako soud poslední instance nevypořádal s tím, zda by měl vznést předběžnou otázku k ESD, nelze ještě učinit závěr o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Důsledkem pochybení městského soudu, který se unijní dimenzí projednávaného případu nezabýval, přičemž byl dokonce k tomuto postupu stěžovatelem v průběhu řízení vyzván, došlo dle mého názoru k porušení pravidel spravedlivého procesu, a tím k zásahu do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.