Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Dominikem Křížem, advokátem se sídlem Obce Ležáky 972/1, 35601 Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 5 T 27/2010 - 1208 ze dne 22. 2. 2011, a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 50 To 202/2011 ze dne 1. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném usnesení Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Z obsahu příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání podal, přičemž dovolací soud o něm dosud nerozhodl.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům účinnou ochranu. Navíc z koncepce dovolání v trestním řízení lze usuzovat na to, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy dovolací soud o podaném opravném prostředku teprve rozhoduje, by bylo v příkrém rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatel byl v rámci porady se svým ustanoveným zástupcem na tuto skutečnost rovněž upozorněn, jak vyplývá z bodu I (druhý odstavec) doplněné ústavní stížnosti, přesto si ji podat přál. Je třeba rovněž upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel zbaven práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že Nejvyšší soud námitky stěžovatele nevyslyší.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2011
Stanislav Balík, v. r. soudce Ústavního soudu