7. Stěžovatelka pro podporu svého tvrzení uvádí pět let staré stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu EŘ sp. zn. Cpjn 200/2005 z 15. 2. 2006. V tomto v mnoha ohledech překonaném a argumentačně ne zcela vyváženém stanovisku se konstatuje, že význam slova "bezplatně" v § 34 odst. 1 EŘ není totožný s významem tohoto slova v běžném jazyce, a je tedy možné žádat v případě bezplatného poskytování součinnosti úhradu nákladů. Odkaz na to, že ustanovení § 34 odst. 1 EŘ by mělo být vykládáno ve shodě s ustanovením § 128 OSŘ, zcela pomíjí fakt, že vztah EŘ je v poměru k OSŘ vztahem zákona zvláštního k zákonu obecnému, a že tedy není možné odkazem na obecnou normu rozšiřovat normu zvláštní, když zákonodárce ve zvláštní normě určité povinnosti (záměrně) neuvedl. Lze sice pochopit odkaz na to, že obdobná ustanovení EŘ a OSŘ by měla mít také obdobný výsledek, nicméně nelze pomíjet vůli zákonodárce k vytvoření odlišných ustanovení, do které by moc soudní rozhodně neměla zasahovat. Pokud bychom přes výše uvedené přistoupili na to, že by stěžovatelka mohla mít nárok na úhradu věcných nákladů, přičemž soudní exekutor se domnívá, že takový nárok nemá, je třeba poukázat na nejasnost, kdo by měl tyto náklady hradit, a na zcela zjevnou nepřiměřenost a neodůvodněnost těchto nákladů. Soudní exekutor souhlasí s tím, že pojem věcných nákladů není právně definován, nicméně se domnívá, že náklady stěžovatelky nemohou vycházet ze stěžovatelčina sazebníku bankovních poplatků, neboť ten je vázán pouze na smluvní vztah mezi bankou a jejím klientem, a nikterak se nemůže dotýkat třetích osob. Náklady by navíc měly obsahovat pouze skutečně vynaložené hotové výdaje související s konkrétním případem. Nemělo by se pak rozhodně jednat o paušalizovanou částku, do které jsou započítávány i náklady na tzv. negativní dotazy týkající se jiných povinných. V tomto ohledu je třeba mít na zřeteli skutečnost, že by tím, kdo náklady bude hradit, měl být stát, případně že se jedná o vztah banky a jejího klienta. Napadená rozhodnutí soudního exekutora tak nemohou být v rozporu se zákonem, a to už vůbec ne v míře naplňující protiústavní rozměr. Soudní exekutor nepostupoval podle § 5 a 43 OSŘ, neboť stěžovatelku nebylo o čem poučovat a stěžovatelčina podání nebylo třeba nikterak doplňovat. Argumenty uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí týkající se samotného stanovení výše věcných nákladů uvedl soudní exekutor navíc jako argumenty podpůrné, vedlejší. Otázkou je vůbec to, zda fakturaci nákladů lze považovat za podání ve smyslu § 42 odst. 1 OSŘ. Závěrem pak účastník navrhl ústavní stížnost odmítnout.
8. Podáním učiněným telefaxem dne 10. 5. 2011 zopakoval a rozvedl soudní exekutor prostřednictvím advokáta své námitky vůči ústavní stížnosti stěžovatelky a navrhl, aby senát Ústavního soudu řízení přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a předložil plénu návrh na zrušení § 38 odst. 5 ZoB. Soudní exekutor dále změnil svůj účastnický návrh a nově navrhl ústavní stížnost stěžovatelky zamítnout.
II.
9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky nevyžádal příslušné exekutorské spisy (celkem 1402), neboť relevantní informace mu byly poskytnuty ve vyjádřeních účastníků. Soudní exekutor několika datovými zprávami požádal stěžovatelku podle § 33 a 34 EŘ o poskytnutí součinnosti při provádění exekuce, a to o oznámení čísel účtů povinných (celkem 1402), jejich stavu a změn, případných blokací zřízených na účtech povinných, depozitních či jiných schránkách pro povinného vedených, údajích o majetku, věcech, listinách či zaknihovaných cenných papírech povinného stěžovatelkou spravovaných či pro povinného uschovaných. Na tuto žádost reagovala stěžovatelka sdělením obsahujícím výše požadované, přičemž soudnímu exekutorovi zaslala elektronicky hromadně několik datových zpráv s průvodním dopisem, tabulkou s vlastní odpovědí a fakturou, v níž požadovala uhradit částku 200 Kč spolu s 20% DPH za každou osobu (povinného), jíž se předmětná žádost týkala. Stěžovatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že vyřízení jedné, bez ohledu na to, zda pozitivní či negativní, žádosti o součinnost trvá pověřeným zaměstnancům stěžovatelky v součtu jejich časů v průměru čtyři minuty, a vzhledem k tomu, že mzdové náklady stěžovatelky na čtyři minuty práce pověřených zaměstnanců činí 9 Kč, činí celkové náklady stěžovatelky na poskytnutí součinnosti v případě každého klienta dvanáctinásobek této částky, a tedy 108 Kč, neboť součástí nákladů na takové zjištění je též vyřízení průměrně jedenácti odpovědí negativních. Součástí nákladů stěžovatelky jsou též náklady na kopírování ve výši 6 Kč, přičemž důvodem kopírování je zajištění možnosti ručního předání žádosti soudního exekutora mezi jednotlivými odděleními, neboť tyto nedisponují současně všemi nutnými IT systémy. Co se nákladů na provoz bankovních systémů týká, stěžovatelka je nucena platit licenční poplatky za užívání počítačového sytému ALTAMIRA umožňujícího zvláštní přístup ke klientským informacím, databázového systému MS SQL pro přípravu výstupů a systému pro archivaci příchozích zpráv HERMES, přičemž náklady na uvedené licenční poplatky v průměru na každou, ať již pozitivní, či negativní odpověď činí 7,17 Kč, a tedy v souladu se shora uvedenou úvahou činí celkové úplné náklady na provoz bankovních systémů ohledně každé pozitivní zprávy 86 Kč. Celkové věcné náklady stěžovatelky na podání zprávy ohledně jednoho klienta tak činí 200 Kč.
10. Ve dnech 20. 12. 2010 až 28. 1. 2011 bylo stěžovatelce doručeno celkem 1402 usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., jimiž bylo shodně rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu hotových výdajů ve výši 200 Kč, které bylo uplatněno fakturou, s poučením, že podle § 202 odst. 1 písm. g) OSŘ není proti nim odvolání přípustné. Své rozhodnutí odůvodnil soudní exekutor tím, že třetí osoby jsou podle § 33 EŘ povinny sdělit exekutorovi na jeho písemnou žádost údaje o majetku povinného, které jsou jim známy. Podle § 34 odst. 1 EŘ jsou povinny třetí osoby poskytnout součinnost bezplatně, doloží-li exekutor své pověření k provedení exekuce. Stěžovatelka poskytla požadované informace a současně připojila fakturu na úhradu věcných nákladů v celkové výši 200 Kč, které jí poskytnutím součinnosti vznikly. Dle vyjádření stěžovatelky jsou náklady stanoveny dle sazebníku bankovních poplatků a dle dalšího vyjádření banky bez uvedení data uplatněná částka 200 Kč zahrnuje náklady na kopírování a tištění žádosti ve výši 6 Kč, dále průměrnou dobu práce a úkonů pověřeného zaměstnance vynaložených při zjišťování požadovaných informací, jakož i průměrnou dobu práce a úkonů spojených s odesláním zprávy ve výši 108 Kč a náklady spojené s provozem IT bankovních systémů ve výši 86 Kč. Částka 200 Kč je stanovena na základě vlastního sazebníku bankovních poplatků banky, tedy na základě vlastního jednostranného rozhodnutí, které není podrobně specifikováno a doloženo kvalifikovaným výpočtem, částka není ani stanovena na základě obecně závazného předpisu, případně smlouvy; v tomto směru neosvědčila banka dostatečně své hotové náklady spojené s poskytnutím součinnosti. Co se týče jednotlivých položek, není zřejmé, proč jsou žádosti tisknuty a kopírovány, když jak žádost, tak odpověď jsou provedeny v elektronické podobě, ani není zřejmé, kolik listin a s jakými náklady na tisk jedné strany bylo pro potřeby odpovědi na žádost tištěno či kopírováno. Dále není zřejmé, jakým způsobem je počítána doba práce a úkonů pracovníků při vyhotovení a odeslání odpovědi, když např. odeslání odpovědi prostřednictvím ISDS je otázkou několika sekund. Konečně rovněž náklady na provoz IT systému banky nejsou nijak zdůvodněny, přičemž je-li systém při odpovědi na žádost zatížen náklady ve výši 86 Kč, pak náklady na celkový provoz IT systému banky při všech operacích v něm prováděných by dosahovaly zcela nepravděpodobných hodnot. Banka ve svém vyjádření odkazuje na odbornou literaturu a dále na stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu EŘ, v němž je uvedeno, jak sama banka ve svém vyjádření výslovně zmiňuje, že "náhradu hotových výdajů platí stát", přičemž se rozhodně nelze ztotožnit se závěrem, že soudní exekutor je státem. S ohledem na vše výše uvedené nemůže soudní exekutor přiznat právo na náhradu hotových nákladů, když banka řádně neprokázala jejich výši.
11. Ústavní soud dále v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal účastníky řízení o souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 18. 3. 2011 Ústavnímu soudu sdělila svůj nesouhlas. Ústavní soud proto nařídil na den 11. 5. 2011 ústní jednání, k němuž obeslal všechny účastníky řízení. Dne 6. 5. 2011 požádal soudní exekutor prostřednictvím zmocněného advokáta o odročení veřejného ústního jednání s odůvodněním, že dne 5. 5. 2011 udělil plnou moc právnímu zástupci pro zastupování před Ústavním soudem, přičemž právní zástupce se s danou kauzou aktuálně seznamuje a ještě před konáním jednání hodlá doplnit své předchozí podání, a to včetně předložení procesních návrhů ve věci. Ústavní soud předmětné žádosti nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že soudnímu exekutorovi byla poskytnuta dostatečná doba k přípravě na ústní jednání (viz § 46 zákona o Ústavním soudu, srov. § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 115 odst. 2 OSŘ), přičemž neshledal na straně soudního exekutora ani jiný důležitý důvod odůvodňující odročení ústního jednání (viz ustanovení § 52 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Na jednání dne 11. 5. 2011 po rekapitulaci průběhu řízení, bez účastnických návrhů na doplnění dokazování, zopakoval soudní exekutor ve svém závěrečném návrhu shora uvedené námitky a setrval na svém procesním návrhu na zamítnutí ústavní stížnosti. Stěžovatelka ve svém závěrečném návrhu setrvala na závěru o důvodnosti své ústavní stížnosti a nad rámec shora uvedeného dále uvedla, když se zároveň vyjadřovala k podáním soudního exekutora, viz body 5-8), že i kdyby nebyl vztah mezi ustanovením § 34 odst. 1 EŘ a ustanovením § 38 odst. 5 ZoB zcela jednoznačný, je nepochybné, že účastník byl povinen vyložit a aplikovat právní předpisy tak, aby soukromému subjektu nevznikla újma, nikoli způsobem pro stěžovatelku nejméně příznivým [k tomu stěžovatelka odkázala na přiměřené použití právních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/97 ze dne 2. 7. 1997 (N 91/8 SbNU 325; 186/1997 Sb.) a v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 54/2006]. Názor soudního exekutora o tom, že ZoB obsahuje legislativní chybu, je dle stěžovatelky nesprávný, neboť historickým a teleologickým výkladem je nezbytné dojít k tomu, že naopak ustanovení § 38 odst. 5 ZoB je logickým prvkem v soustavě EŘ, OSŘ i daňových předpisů, zejm. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Sama důvodová zpráva, z níž exekutor účelově cituje, odkazuje na subsidiární použití § 128 OSŘ, a tedy implicitně na výklad "bezplatně" podle OSŘ, což výslovně ve spojení s ustanovením § 139 OSŘ znamená "tj. s nárokem na náhradu vynaložených nákladů". Proto taky nebyl novelou provedenou zákonem č. 360/2003 Sb. změněn ZoB, neboť nebylo úmyslem zákonodárce, aby banky ztratily nárok na náhradu vynaložených nákladů; zákonodárce pouze upřesnil, že banky nemají nárok na odměnu. K podnětu soudního exekutora k přerušení řízení podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a předložení návrhu na zrušení ustanovení § 38 odst. 5 ZoB plénu uvedla stěžovatelka, že tento podnět není způsobilý vyvolat požadovanou reakci Ústavního soudu. Soudní exekutor připouští, že sám není legitimován k podání návrhu na zrušení ZoB, přičemž v daném případě k tomu není legitimován ani senát Ústavního soudu, neboť k uplatnění § 38 odst. 5 ZoB v rámci napadených rozhodnutí nedošlo, a tudíž nemohla "uplatněním § 38 odst. 5 ZoB nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti," jak vyžaduje podmínka stanovená v § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
13. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k tomu, že podle § 202 odst. 1 písm. g) OSŘ není proti usnesení soudního exekutora odvolání přípustné, je namístě poskytnout stěžovatelce ochranu na úrovni ústavněprávní, neboť postup soudního exekutora v dané věci byl dle názoru Ústavního soudu natolik extrémní, že i přes bagatelnost jí uplatňovaných částek (viz níže) je třeba ji považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti [viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 163/10 (ve SbNU nepublikováno)]. Nicméně nyní projednávaný případ opětovně ilustruje nekoncepčnost systému dovolacího řízení, neboť Ústavní soud je nucen implicitně provádět v nezbytných případech korekci právních názorů a zejména sjednocování judikatury v předmětných otázkách, které však přísluší Nejvyššímu soudu (bod 20).
14. Podnětu soudního exekutora na postup podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (bod 8) Ústavní soud nevyhověl, neboť nesdílí jeho názor na protiústavnost § 38 odst. 5 ZoB. Právní jistota jako subprincip vyvěrající z principu právního státu není porušena, neboť předmětné ustanovení dříve vyložil Nejvyšší soud ve svém stanovisku, které dále upřesní dnešní nález Ústavního soudu, jež bude podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány a osoby. Přesto Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky o tom, že rozhodnutí, která jsou předmětem přezkumu, nebyla vydána s oporou ve zmíněném ustanovení ZoB, tj. toto ustanovení nebylo aplikováno. Proto ani senát Ústavního soudu není aktivně legitimován k postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Ústavní soud se ve své judikatuře již vyslovil k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Tento svůj status získal podle EŘ, neboť § 1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle § 4 EŘ má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky moci soudní, přičemž součástí výkonu soudní moci je i řízení vykonávací - na soudní exekutory [viz nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)]. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně-technický či organizačně-institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc, resp. moc soudní (viz též např. označení soudní exekutor, či větu druhou § 28 EŘ: "Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu."). Jinými slovy, vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jejich základních práv jako v řízení před soudy [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2040/10 ze dne 19. 7. 2010 (ve SbNU nepublikováno)].
17. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Listina pak zakotvuje povinnost obecných soudů postupovat zákonem stanoveným způsobem. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 31/04 ze dne 16. 11. 2004 (N 171/35 SbNU 307)]. Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech; nehledě na ustanovení § 5 OSŘ, vyplývá poučovací povinnost soudu z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 odst. 1 Ústavy z hlediska práva na stanovený postup (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem). Ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně [viz nález sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179)].
18. Legitimní očekávání ve smyslu ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol") je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation). Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Protokolu by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. Jinak řečeno, "legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva" [viz nález sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 240/59 SbNU 443)].
19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267) poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, tj. na to, že k principu rovnosti účastníků řízení neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán [nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: jednak rovnost působí jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a dále jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při přiznávání práv určitým skupinám subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o základní právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je součástí českého ústavního pořádku [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)] a z něhož plyne i požadavek shodné interpretace zákona.
IV.
20. Ústavní soud považuje za naprosto evidentní, že vzniklá situace, navíc umocněná rozdílným rozhodováním soudních exekutorů, spadá pod ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tudíž by bylo především úkolem Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu obecného soudnictví sjednocovat judikaturu nižších soudů (bod 13) a jimi prováděný výklad jednoduchého práva [nález sp. zn. I. ÚS 1996/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 192/51 SbNU 327)]. Otázka náhrady věcných nákladů spojených s poskytnutím součinnosti soudnímu exekutorovi, resp. její "bezplatnost" je výslovně vyřešena ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, které lze, až na další, ústavněprávně aprobovat. K výkladu EŘ Nejvyšší soud uvedl: "[p]odle ust. § 34 odst. 1 EŘ subjekty vyjmenované v ust. § 33 jsou povinny poskytnout exekutorovi jím vyžádanou součinnost bezplatně (znak "bezplatnosti" byl do zákona vložen zákonem č. 360/2003 Sb.). Ust. § 34 odst. 1 EŘ je přiléhavé vykládat ve shodě s ust. § 128 OSŘ, jež zakotvuje totéž, avšak s výslovným dovětkem, že subjekty povinné součinností mají právo na náhradu hotových výdajů. Není důvod zde vyjádřený princip ochrany třetích osob nezachovat i v jejich vztahu k exekutorovi, neboť nemohou být v horším postavení, než k soudu v řízení o výkon rozhodnutí; to, že dosah ust. § 128 OSŘ je zde z povahy věci užší, významné ovšem není. Právo banky na úhradu věcných nákladů za podání zprávy exekutorovi je ostatně založeno explicite ust. § 38 odst. 5 ZoB. Podle ust. § 139 odst. 4 OSŘ o právu na náhradu hotových výdajů rozhoduje předseda senátu. Jestliže podle ust. § 52 odst. 2 EŘ, nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které OSŘ a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, pak se nabízí závěr, že o nárocích osob zavázaných exekutorem k součinnosti podle ust. § 33 a § 34 EŘ na náhradu hotových výdajů, jež jim při tom vznikly, rozhodne usnesením sám exekutor. Na rozdíl od pořádkové pokuty (ust. § 34 odst. 3 EŘ) zákon nepovolává výslovně k tomu rozhodnutí soud, a jeho vydání exekutorem odpovídá i požadavkům efektivity a rychlosti exekučního řízení. Náhradu hotových výdajů platí stát. Považují-li se úkony exekutora za úkony soudu (ust. § 28, věta druhá, EŘ), je pak nevyhnutelné přijmout fakt, že proti uvažovanému usnesení exekutora není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 písm. g/ OSŘ).".
21. Soudní exekutor se v podstatě dožaduje, aby Ústavní soud změnil závěry předmětného stanoviska a stávající rozhodovací praxi soudních exekutorů usměrnil, resp. sjednotil, a to podáním té verze výkladu, již má za správnou a která je protikladná k předmětnému stanovisku, k čemuž Ústavní soud nevidí důvod. Názor Nejvyššího soudu však považuje za nezbytné korigovat v následujícím aspektu: Nejvyšší soud v odůvodnění předmětného stanoviska dospěl k závěru, že náhradu hotových výdajů hradí stát, přičemž o jejich přiznání a výši rozhoduje soudní exekutor usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Jak je shora uvedeno (bod 16), stát přenesl část výkonu své moci - specificky moci soudní - na soudní exekutory. Z tohoto postavení plynou soudnímu exekutorovi, vázanému při výkonu své činnosti zákony a ústavním pořádkem České republiky (§ 2 EŘ), nejen oprávnění, ale má i povinnosti. Exekutor v rámci svých oprávnění rozhoduje o tom, které osoby vyzve k poskytnutí součinnosti tak, aby mohlo být rychle a efektivně dosaženo účelu exekučního řízení, při splnění požadavku na jeho hospodárnost a šetření práv jeho účastníků. Náhrada nákladů soudního exekutora vzniklých v souvislosti s exekuční činností je upravena ustanovením § 87 odst. 1 EŘ ve spojení s ustanovením § 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif"); přiměřeně srov. § 148 OSŘ.
22. Stěžovatelka včas (což soudní exekutor nezpochybňuje) uplatnila nárok na náhradu hotových výdajů, přičemž je nepochybné, že v souvislosti s poskytnutím součinnosti soudnímu exekutorovi stěžovatelka věcné náklady (hotové výdaje) vynaložila. V souladu s výše uvedeným (bod 20, k závaznosti stanovisek Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2811/2007) jí tedy vzniklo legitimní očekávání, že její zákonem dané majetkové právo garantované čl. 1 Protokolu (bod 18) bude uspokojeno. To jí však rozhodnutí soudního exekutora odepřelo, neboť ten v rozporu se závěry zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu, jímž byl vyložen EŘ, nepřiznal stěžovatelce náhradu hotových výdajů vzniklých poskytnutím součinnosti s odůvodněním, že stěžovatelka je povinna poskytnout součinnost bezplatně. Nerespektováním závěrů obsažených v předmětném stanovisku Nejvyššího soudu tak soudní exekutor ve výroku specifikovanými 1402 usneseními porušil základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání (bod 18).
23. Dospěl-li soudní exekutor v odůvodnění napadených rozhodnutí a ve svém vyjádření k závěru, že stěžovatelka řádně nespecifikovala jí vynaložené věcné náklady, je nutno dodat, že o možnosti a o způsobu jejich uplatnění měla být ze strany soudního exekutora poučena již ve výzvě k poskytnutí součinnosti [srov. § 128 OSŘ (bod 20) ve spojení s ustanovením § 139 odst. 3 in fine OSŘ], případně měla být ze strany soudního exekutora vyzvána k jejich řádné specifikaci (bod 17). Pokud tak soudní exekutor neučinil, když je zjevné, že stěžovatelce věcné náklady vznikly (minimálně poštovné), byť většinu jí uplatněných položek nelze v souladu s konstantní judikaturou a doktrínou (viz např. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 630-631) považovat za hotové výdaje, přičemž je třeba důrazně odmítnout možnost stěžovatelky si jejich výši jednostranně stanovit vlastním sazebníkem, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [body 16 a 17, přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 411/05 ze dne 30. 11. 2006 (N 214/43 SbNU 389)]. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vyřizuje v průměru 1 128 000 žádostí o součinnost ročně, přičemž své celkové náklady na vyhovění vyčíslila přibližně 18 800 000 Kč ročně (bod 3), což představuje částku necelých 17 Kč na jednu vyřízenou žádost o součinnost, nikoli 200 Kč jak nárokuje v předmětné věci, a to bez zohlednění jejich hromadného odesílání. Za této situace se nejeví jako nepřiměřené, aby hotové výdaje v řádu desetikorun hradil bance jako osobě poskytující součinnost sám exekutor (z paušálu ve výši 3 500 Kč podle § 13 exekučního tarifu), čímž je šetřen i názor Nejvyššího soudu, který je pouze dovyložen v tom směru, že soudní exekutor vykonávající moc na něj státem delegovanou je z ní rovněž vázán povinností k úhradě hotových výdajů za poskytnutí součinnosti ze strany bank. Takto vyložená povinnost soudního exekutora není nepřiměřená vzhledem k výši paušálu, přičemž demonstrativní výčet úkonů, na jejichž úhradu je paušál určen, tomuto výkladu nebrání.
24. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená usnesení soudního exekutora podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.