Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, U 14/10 SbNU 383). Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy skutečně je (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217) a posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům obecným.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Stěžovatelé se svojí argumentací (sub. 3 ad C), podle které ztráta majetku vedlejšími účastníky (jejich právními předchůdci) byla nevyhnutelnou cenou za "příznivější existenci ... ve svobodné společnosti", nejenže nepřibližují korektivu dobrých mravů ve smyslu dovolávaného § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. sp. zn. II. ÚS 249/97 a I. ÚS 528/99), nýbrž oponují v obecné rovině restitučnímu zákonodárství vůbec, pakliže umožňuje uplatnění majetkových nároků bez ohledu na podmínku trvalého pobytu na území České republiky (České a Slovenské Federativní Republiky). Takto zaměřená kritika ovšem odporuje zásadám, standardně Ústavním soudem traktovaným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, 164/1994 Sb., N 38/1 SbNU 279).
Nemůže být rozhodnou úvaha stěžovatelů, že jsou postihováni za "formální" pochybení státního orgánu. Pochybení (protiprávní postup) státního orgánu je totiž přítomno vždy, je-li restituční nárok odvíjející se z § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (protiprávního zvýhodnění, resp. rozporu s tehdy platnými právními předpisy) shledán oprávněným; kupní smlouva je úkonem dvoustranným a na nesprávnosti tudíž musel participovat i státní orgán.
Ani dobrá víra stěžovatelů není nezpochybnitelná - v tom smyslu, jak se již Ústavní soud k této otázce vyjádřil v odst. 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 1499/07 (srov.: "Ačkoliv zřejmě nelze vedlejším účastníkům v tomto směru přisuzovat přímo to, že by jednali ve "zlé víře", přesto k této situaci svým jednáním přispěli."). Obdobně lze poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 799/06 co do úvah o důsledcích "výdajů" uskutečněných "až po uplatnění restitučního nároku".
A konečně, k požadavku stěžovatelů, aby dokazování před obecnými soudy Ústavní soud doplnil dokazováním dalším, se poznamenává, že z ustanovení § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž vznesené návrhy na doplnění dokazování směřují) je použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279). Důkazními návrhy se stěžovatelé v podstatě domáhají, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem soudům obecným (prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti. Ani o situaci, kdy důkazní návrh směřuje k doložení, že obecnými soudy tvrzená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165), zde nejde, a tomu odpovídající argumenty stěžovatelé ani nevznesli.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba; stojí za zaznamenání, že rozhodnutí o žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (v řízení o restitučních nárocích) - tak jako tak - se z povahy věci v exekučním řízení nevykonávají (Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha: Linde, 2004, str. 80).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha předseda senátu